Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Nesušte se u sloupu!
Další důkaz svého "technického myšlení" jsem podala, když mi byly čtyři roky. Zima toho roku byla na sníh bohatá, a tak když přišlo předjaří, našlo sluníčko obě strany naší ulice lemované barikádami sněhu, které tam nahrnul sněžný pluh. (Podotýkám, že to byl ještě ten klasický, dřevěný, tažený poctivým valachem, který kráčel rozvážně, rozhodně se spěchem nepřetrhl a ještě stačil sledovat, zda není nablízku některý jeho příznivec s kostkou cukru na dlani...)
Hromady sněhu odtávaly jen pomalu, původně běloučký sníh pomalu chytal patinu a na jeho místě se tvořily veliké louže naplněné nevábnou břečkou. A co víc! Na jejich dně se skrývaly kousky ledu, které úžasně klouzaly, a udržet se na nich - to bylo pravé dobrodružství! Pro naši tlupu to byl ráj na zemi.
Maminka věděla svoje, proto mě vystrojila pro jistotu do dvojích tepláků, na bačkůrky navlékla gumové přezůvky a držela ke mně delší přednášku o tom, jak mne nesmí ani napadnout do těch velkých kaluží lézt! Poslouchala jsem jedním uchem, protože z ulice už jsem slyšela povyk svých kompliců, a všechno poslušně odkývala. Když jsem vyběhla na ulici, hned jsem viděla, že na souši není v tu chvíli nikdo, zato ta největší a nejhlubší louže je plně obsazena. Chvíli jsem nerozhodně přešlapovala na chodníku - slib daný mamince mě přece jen trochu brzdil - ale pak jsem pohlédla k oknům naší kuchyně, odkud jsem mohla být spatřena... V okně nikdo nebyl, a tak hurá! Louže jen zašplouchala a přijala další nájemnici. V mžiku jsem pochopila, že v klubku kamarádů právě probíhá nelítostný boj o obsazení malé kry, jež se skrývá na dně louže. No při tom přece nemohu chybět! A už jsem byla součástí funícího a strkajícího se klubka i já. Chvíli jsme se drcali, síly byly celkem vyrovnané, a tak se nic moc nedělo...Jenže! Luděk, který z nás byl největší, najednou zabral a rozhrnul naše klubko. Většina to ustála. Ne tak já! Nohy mi podjely a já seděla jak široká, tak dlouhá uprostřed kaluže... Všichni ztuhli a poulili na mne oči. Pak kdosi z nich ucítil v povětří výprask a v tu chvíli bylo v ulici liduprázdno.
Vyhrabala jsem se z louže. Oboje tepláky byly nacucnuté vodou, stejně jako bačkůrky v přezůvkách, v nichž to zlověstně při každém kroku čvachtalo... Co teď? Takhle mamince na oči nemohu, musím se někde usušit! Takové myšlenky mi táhly hlavou. Jenže venku byly tak 3°C a to na rychlé schnutí nevypadalo... Najednou se mi v hlavě "rozsvítilo"! Sušit se přece nemusím jen u sporáku nebo kamen, v nichž topíme uhlím. Teplomet, kterým nám rodiče vždy v zimě večer přitápěli v ložnici, je napájený elektrickým proudem a pálí přece pěkně... No a tyhle sloupy, vysvětloval mi jednou tatínek, jsou sloupy elektrického vedení... No to by v tom byl čert, aby mne taky neusušily! Ukončila jsem svou brilantní úvahu a pořádně se přitiskla mokrým pozadím a zády k tomu sloupu, na který nebylo vidět z kuchyňského okna. Co kdyby! Stojím, stojím, ale kýžené teplo, natož prosychání, se jaksi nedostavuje... Ba právě naopak! Nožičky zebou, mokré tepláky studí a navíc se pomaličku začíná stmívat a to značí, že mne maminka začne každou chvíli hledat! Nedá se nic dělat, musím domů... Podívala jsem se vyčítavě na sloup, který mne tak zklamal, a vklouzla do našeho domu. Po dřevěném schodišti jsem se do prvního patra, kde jsme bydleli, plížila jako duch bokem, mokrý zadeček přitisknutý k zábradlí, zanechávajíc za sebou mokrou stopu... A tady, přede dveřmi do předsíně, mne odchytil tatínek, který se právě vracel ze školy. Stačil mu jediný pohled a už jsem byla přehnutá přes koleno. Plác! "Aby sis pamatovala, že máš poslouchat maminku!" Dál v exekuci nepokračoval, jeden plácanec na nacucanou, ledově studenou houbu mu stačil. Vnesl mě do kuchyně, kde jsme k smrti vyděsili maminku, spojenými silami ze mne stáhli promáčené oblečení, strčili mě do vaničky s teplou vodou, maminka do mne lila teplý čaj a já pomalu rozmrzala... A pak už jen velká peřina v maminčině posteli a sladký spánek. A víte, že jsem to neodnesla snad ani rýmou? Jen jsem měla do konce týdne "zaracha" a ven jsem chodila jen s rodiči za ručičku...
Jo, jo! I znalosti z fyziky se musí v praxi aplikovat odborně, nikoliv diletantsky!
Pohled z okna 