Nerada létám, nerada cestuji. Cizí kraje ano, to bych ráda, ale to přemisťování nezvládám. Přesto jsem na opakované toužebné naléhání svolila k výletu do Egypta, do Hurghady. Byla jsem v Egyptě před třiceti lety s Čedokem a to bylo toulavé dobrodružství, jediné letiště v Káhiře, cesta vlakem Asuanexpres byla pro nás jako verneovka.
Byla jsem přeci jen trochu zvědavá, jaký posun Egypt učinil od té doby. Tak jsme koncem ledna vyrazili. A hned v den odjezdu jsem si byla jistá, že jsem vytáhla „Černého Petra“, jak bývá u mne tradicí. Na letišti nám oznámili, že letadlo z Hurghady má poruchu a přistane se značným zpožděním. Měli jsme letět pět minut po půlnoci. Ve tři ráno nám nabídli, že nás odvezou do hotelu Diplomat, ale v šest ráno, že zas musíme na letiště k odbavení. Zavazadla jsme již neměli a když jsem si představila tu improvizaci bez kartáčku na zuby, bez prádla, rozhodli jsme se, že si střihneme bezdomovce. S několika stejně skautskými lidmi jsme nocovali na lavičkách na letišti. Byla to celkem sranda, jedna elegantní dáma vykřikovala (pardon) „seru na Egypt“, zlatý Krkonoše! Můj partner padal z lavičky, já si muchlala kožíšek pod hlavu, ale dostali jsme kompenzaci v hodnotě 400 Kč na osobu na posilnění v restauraci. Projíst ani propít se to nedalo, protože mám cestovní neurózu a nepozřu ani „Ň“! Tak jsme koupili mandle a čokolády.
Konečně ráno v devět hodin jsme startovali, já notně předávkovaná Xanaxem proti strachu. Přistání proběhlo s turbulencí mezi skalami, raději nevzpomínat! Na letišti jsme našli svůj zcela nový kufr zcela rozmlácený. Zástupce cestovky byl Arab, „dobše mluvim césky“, a ten nás vláčel rozestavěným letištěm až do nějaké kanceláře, kde všichni kouří, povídají, pijí kafe, mají času dost. Nakonec nám dali jakýsi papír, kde je namalovaný kufr a označené defekty.
Autobus do hotelu nám ujel a tak jsme se zástupcem jeli taxíkem. Horor! Starý Peugeot z roku „X“, přední okýnka vůbec neměl, ale měl pestré koberečky všude. Když nastartoval, byl to kombajn a jeho kravál byl přehlušen hudbou a zpěvem řidiče, jak v té reklamě na Kitekat..
V hotelu jsme vyfasovali pokoj s výhledem do zdi a hned jsme reklamovali. Za 3 dolary bakšiše jsme konečně bydleli. Výhled na kaskády bazénů, na moře, na otáčivou věž restaurace. Druhý den jsem dostala průjem. Byla jsem sice vyzbrojena lékama od kamarádky, která je v Egyptě 8x do roka, ale Faraonova pomsta mne postihla ihned. Ovšem v Hurghadě je na každém kroku Apotheka -lékárna, kde ukážete na břicho a už vědí, co vám mají prodat. Tak jsem jedla stejně jen rýži, placky a čaj. Měli jsme pochopitelně dobrý alkohol v lednici, pravidelně dezinfikovali útroby, ale Faraona chytil i můj partner předposlední den. Pak jsme vyslechli od spolucestujících, že to měl každý druhý. A to jsme si prosím i zuby čistili balenou vodou, která je v jídelně k dispozici stále. Měli jsme možnost zakoupit si nejeden atraktivní výlet za dolary, ale zvolili jsme jen výlet katamaranem s proskleným dnem. Já ho opustila ještě před vyplutím, když jsem viděla ty prorezlé necky a jak se to houpe! Výlet na čtyřkolkách do pouště s tancem dervišů jsme odpískali pro střevní neduhy.
Hurghada je živé město, plné kšeftů a kšeftíků, neobyčejně špinavé, hlučné, auta jezdí stylem „kdo netroubí, nejede“, jejich gumy snad neměly vzorky ani jako nové, dopravní značky, aby pohledal! Češi svorně přáli místním řidičům pár dnů na našich zasněžených silnicích, ti by zkrotli! Rozveselila nás brilantní česká pořekadla a pokřiky, které umějí i policisté u detekčních rámů v hotelu. (Nazdar čeko, jak se maš, jakštakš, žejo, pocem, je to zadarmo.) Ovládají i velmi neslušné repliky. A všemu se smějí, i přes tu bídu a špínu, která je pro ně normální. Moc jsme toho z Egypta neužili, ale měli jsme s sebou Šifru mistra Leonarda a tak jsme nastřídačku četli, leželi na pláži i když nesvítilo slunce, popíjeli a odpočinuli si na zpáteční cestu.
Odletěli jsme za minutu dvanáct!
Vypjatou atmosféru umocnilo otištění nesmyslných karikatur Mohameda a muslimové, i když je neviděli, dali najevo svůj nesouhlas. Hotely jsou poloprázdné, dřívější veselé pokřiky mají jízlivý podtón, taxikáři už neupřednostňují bledé turisty, zavládla anarchie a strach. Snad se časem situace urovná. Každopádně jsem ráda, že jsem doma, raději budu stavět sněhuláka a exotiku si pustím na videu.
propít se to nedalo, protože mám cestovní neurózu a nepozřu ani „Ň“! Tak jsme koupili mandle a čokolády. 
katamaranem s proskleným dnem. Já ho opustila ještě před vyplutím, když jsem viděla ty prorezlé necky a jak se to houpe! Výlet na čtyřkolkách do pouště s tancem dervišů jsme odpískali pro střevní neduhy.