„Někdy stačila kapka, kapička štěstí. Takové ale většina neměla. KAPKY ŠTĚSTÍ A NADĚJE
Ukázka z bestselleru Blanky Kubešové, který vyšel k 70. výročí konce války v nakladatelství Brána a zachycuje autentické příběhy židovské rodiny z doby německé okupace v Polsku.
* * *
7. kap.
DĚLENÍ KOŘISTI
(...) Carmela naposled vymetla pár lopatek mouru, všechnu uhelnou drť, která zbyla ve sklepě od minulé zimy. Topili už jenom v kuchyni, přesto ani to nestačilo. A to se největší mrazy teprve čekaly! Podle předpovědi měly trvat nejméně do konce února.
„Kdyby se to mělo vyplnit, pomrznou ovocné stromy... A chudáci ptáci,“ povzdychla si. Narovnala bolavá záda a procvičila červené a ztuhlé prsty, teprve pak mohla rozštípat starou kredenc, na zátop bude ještě dobrá.
Zpráva o zemětřesení v Turecku, která by jindy docela jistě vyvolala vlnu solidarity, teď byla zcela přehlušena drastickými změnami, které se sebou konec devětatřicátého roku přinesl. Každý den vešel ve známost nějaký nový oběžník, třeba jen proto, aby jim oznámil, že v tramvajích smějí jezdit už jen na zadní plošině a ve vlaku se zdržovat pouze v zadním vagoně. Na domech se každý den objevovaly plakáty v německém a polském jazyce s novými zákazy a nařízeními. Téměř všechny obce byly přejmenovány a nová jména dostaly i ulice a náměstí. Všechny nápisy, symboly a pomníky připomínající polskou minulost a významné osobnosti nebo události z polské historie byly odstraněny.
Už koncem října bylo založeno první židovské ghetto v Piotrkowě a vstoupil v platnost zákon o ochraně německé cti a německé krve. Lidé vydávali mnoho peněz, aby si obstarali rodokmeny na důkaz, že se do jejich krve nevloudila ani kapička té nečisté. Celá Židovská obec byla vystavena neustále se zvyšujícímu tlaku. Byla pověřena vyhotovením podrobných jmenných seznamů a povinna nahlásit veškerá úmrtí a porody. Zatímco jednoho dne museli Židé odevzdat hudební nástroje, druhý den už k tomu přibylo zlato a veškeré kožešiny, včetně kožešinových límečků. Předat do německého vlastnictví se musela dokonce i kronika města.
Za poslech zahraničního rozhlasu byly těžké tresty, jestliže se jednalo o Žida, trest smrti. Gestapo neustále pátralo po domech po radiopřijímačích, ze kterých byli povinni nejdříve odstranit krátkovlnné cívky, a protože nepomohlo ani to, rádia odevzdat. Později k tomu přibyly dokonce i telefony. Na území Polska začalo fungovat konspirační vysílání a z Francie a Velké Británie i vysílání v polském jazyce.
Oficiální propaganda zatím vyzývala polské obyvatelstvo ke klidu a loayalitě, nařízení a zákazy se měly týkat jen a jen Židů. Šíření podobných oznámení neslo ovoce. Lidi zajímalo, co koupit milým za pár měsíců k Vánocům a namlouvali si, že se nic nejí tak horké. Že prostě nebude hned tak zle. Však válka nepotrvá tak dlouho, utěšovali se.
Ariel zachumlaná ve svetrech a šátku seděla na stoličce, kterou už nazítří měly spolknout plameny, párala svůj první kožešinový límeček na dívčím kabátku a hořké, vzdorné slzy jí kapaly a máčely hebkou králičí kožešinku. Ani ji neužila, ale musela pryč stejně jako široké efektní manžety. A co je mělo nahradit? Žlutá páska na rukávu! Taková ostuda! Pálila jako oheň! Značkovali je jako dobytčata!
„Pýcha vyvolává pohromu, chceš, aby nás všechny zavřeli?“ varovala ji s povzdechem Carmela. Krutosti gestapa neměly hranice, nesměla pomyslet, co by se stalo, kdyby nedejbůh něco zatajily a přišlo se na to.
Jo, kdyby tu byl muž, bylo by jim všem líp... povzdychávala. Teprve teď měla pocit, že Ayala chápe víc a lépe než kdy předtím, že teprve teď by ho dokázala plně ocenit a milovat, jak si zasloužil. Noc co noc poslouchala, zda neuslyší jeho kroky, noc co noc ji budilo bouchání na dveře. To ja, otwórz drzwi! Občas se probouzela zvukem svého jména, Ayalův hlas zněl jako živý, a pak dlouho nemohla znovu usnout.
Jenže zprávy od muže nepřicházely. Proslýchalo se, že lidé ze zemí porobených nacisty, jsou totálně nasazováni na práci do Německa. Jedni mysleli, že radní skončili právě tam, v nějaké zbrojovce, která pomáhala udržovat v chodu válečnou mašinerii, jiní byli přesvědčeni, že již nežijí, že je postavili jako kanonenfutter do první bitevní řady. Mohli ale skončit i někde poblíž, třeba hned u Pruszkowa, utěšovala se. Tady se opravovaly železniční vagóny a jejich dílny dobře posloužily i Němcům.
Carmela se zachvěla chladem. Také ona měla na hlavě vlněný šátek a na sobě všechno nejteplejší, ale nic platné, zima se do hladového těla snadno zakousla a jak se jednou uhnízdila, už nepustila. A hlad, na ten si bylo třeba zvyknout!
„Sháněl se po tobě bratr. Taky Hubert chce pořád vědět, zda o tobě vím něco nového... U nich v Krakově se zdá líp, ale ne o mnoho. Zato z naší Varšavy je město trosek. Je tu jako po vymření, Ayali. Auta nejezdí, musely se odevzdat i pneumatiky. A autobusy nemají benzín, stojí v závějích za městem až po nápravu.“ Carmela pomalu prošla bytem.
„Kdyby ses objevil, ani bys to u nás nepoznal,“ povzdychla si s pohledem na poloprázdnou, studenou kuchyň. Ve špajzce, kde dřív stály pytlíky se zásobou hrachu, čočky i rýže a řádkou zavařovačky plné marmelády i kompotů, a třeba i žejdlíky kuřecího sádla, teď nic než prázdné regály.
„Tvůj nožík na dopisy, ten s ebenovou rukojetí, však víš... Směnila jsem ho za pár kostek mýdla, odpusť mi to, “ šeptla a prošla zvolna z jednoho pokoje do druhého. V každém to vypadlo podobně. Obrazy ze stěn zmizely. Jen v Ayalově pracovně visel plakát, COME TO PALESTINE, ten byl neprodejný. Že by o něčem takovém uvažoval? Jestliže ano, pak s ní o tom nemluvil, stejně by nesouhlasila. Všechno ostatní, stříbrné příbory, obsah Ayalova psacího stolu, včetně jeho sbírky zlatých per a mincí, všechno, co se dalo směnit za jídlo, to zmizelo. Černý obchod jen kvetl, boty, oděvy a textil se prodávaly pod rukou stejně jako šperky a kožené a umělecké předměty... Peníze ztrácely cenu, všechno se směňovalo za margarín, mouku, brambory a rýži. Byl vydán zákaz košer přípravy masa a mnohé koloniály musely zavřít, prodávat nebylo co, jiné už Židy ani neobsluhovaly.
Celé dny sháněla sůl, hrách a čočku a taky brambory, vlastně cokoli. Nemohla pochopit, proč s ní prodavač nemluví, a když jí konečně došlo, že nesmí, přemohl ji pocit, že jí zchromly nohy, že na místě upadne. Vypotácela se ven, ale i tady nohy vyhrožovaly, že ji neunesou. Před spořitelnou o kousek dál ji to přinutilo usednout. Budovu hlídali policisté, ale něco v jejích očích způsobilo, že ji hned nevyhnali a nechali odpočinout. Odpoledne přišla sousedka s tím, že na rohu v krámě dostali sirky a svíčky, jestli chce nějaké, že si musí pospíšit. Tyhle věci přes noc vymizely, když se objevily, bylo třeba vystát frontu. Jenom pokrčila rameny. Co se sirkami? To měla snad ohřívat ten zbytek jablečných slupek?
„Tvému kamarádovi Jacobovi sebrali obchod a nasadili tam správce. Říkají tomu arizace, ale je to prachobyčejná krádež, no rozumíš tomu? A naše přídělové knížky jsou plné předem zrušených lístků, jen se podívej,“ vzdychla Carmela už skoro s výčitkou.
Šatenky, a především potravinové lístky vydávané úřady nestačily, a jak by taky mohly! Židům dávaly právo nakoupit jen omezený příděl potravin, „asi že máme menší žaludky“, povzdychla Carmela zlostně a otřela si zarudlé oči do zástěry. Nárok měli jen dvě třetiny přídělu masa a sotva na polovinu másla, než polští občané. Žádný Žid neměl dostat ani o sousto víc, než bylo k přežití nezbytně nutné. Kakao a mnohé další zboží vymizelo úplně. Kdo měl někoho na venkově, měl štěstí. Jenže i tam docházelo k exekuci polských rolníků a k rabování jejich majetku i zabírání zemědělské půdy. Z domovů bylo vyhnáno několik stovek tisíc Poláků a v celé zemi zavládl krutý teror.
„Říká se, že v každé vesnici byl jmenován vůdce sedláků, který musí táhnout s nimi... Kdybys mi aspoň poradil, co mám dělat? Mám zajet k sestřenici do Zielonky? Ale jak? Představ si, že je málo koní. Tady v Polsku, chápeš to? Kdyby nebyl benzín, ale koně? Napsala jsem Magdě - a vidíš, neozvala se. Ale abych jí nekřivdila, třeba se bojí. Trýzní je vysoké dodávky. Na maso, mléko i vejce, na všechno jsou předpisy a nad sebou mají kontroly a vysoké pokuty. Objevily se prý případy, kdy lidé byli upálení zaživa, bojím se tomu uvěřit. Někteří přesto na venkov jezdí, ale je to o strach. Neustále prohledávají nádraží i vagóny a hledají potraviny. Nejraději by nás všechny nechali pomřít, pak by měli po starosti.“
Carmela znovu vytřela slzu a pevněji utáhla šátek. Donedávna pekla kukuřičné placky, ale už nebylo z čeho. Namísto másla jen umělý tuk a nekvatlitní margarín, místo kávy cikorka... Všichni neustále obcházeli vybombardované domy i sklepy, ale zbytky zásob, pakliže tu nějaké zůstaly, byly pryč.
„Máme hlad, Ayali. Zjistila jsem, že polévka se dá vařit i z bramborých slupek, věříš? Prý obsahují vitamíny... Včera jsem upekla buchty z brambor jen s trochou mouky, do poslední chvilky jsem nevěděla, zda to půjde a těsto bude držet pohromadě. Měl jsi vidět, jak našim girlz chutnalo. Už přes týden neviděly jediný kousek masa. Teď už nemám v zásobě nic než tu trochu jablečných šlupek.“ Ztichla. Proč přidělávat Ayalovi těžkou hlavu! Vždyť jistě nehladoví o nic méně. Jenže nosit to jen v sobě taky nevydržela.
„Kdybys mi aspoň poradil! Vařím holkám polévky, jsou vodové, ale zahřejí. A ovšem čaj z křížal, na jak dlouho ještě vystačej zásoby, to nevím... “ Vyčerpaně si sedla. „Nevím, jak dál, Ayali, “ šeptla a bezhlese se rozplakala.
Blanka Kubešová
* * *
Román KAPKY ŠTĚSTÍ A NADĚJE získal v hodnocení čtenářů nejvyšší možné ocenění a je ho možné objednat v nabídce internetového knihkupectví.
