Už je mi zase šestatřicet Přiznávám, že to není můj nápad, ale už je to drahná řádka let, co se s ním honosím.
„Sardinky v oleji mají víc místa než my v téhle frontě na Mařenku,“ huhlal Miloš Kopecký, když stál v řadě gratulantů, aby popřál své kolegyni – herečce Marii Rosůlkové k významnému životnímu jubileu – k osmdesátým narozeninám. Když před ní konečně stanul, hluboce se uklonil, galantně uchopil její ručku do své a něžně ji políbil. Nakonec jí, s gestem hodným tak významného herce jako byl on, podal růži.
Mařenka roztomile našpulila pusu, šibalsky přivřela oči a málem zazpívala: „Milošku, vy jste mi přinesl růůůži… a jednu…“
„Chcete tím říci, že jsem lakomý?“ zajíkl se pan Kopecký. Ale Mařenka na něj udělala kukuč, co si asi pamatovala z tanečních a zašvitořila: „To bych si nikdy nedovolila. I když je mi známo,“ zahrozila na něj koketně ukazováčkem, „že jste své lásky nikdy nerozmazloval.“
Pan Kopecký polkl naprázdno: „Mařenko, jste roztomilá jako septimánka i když už je vám…“
Nenechala ho domluvit: „Už je mi zase šestatřicet,“ zrůžověly jí samou spokojeností tváře. „A ani už nevím jak dlouho.“
Stála jsem těsně za panem Kopeckým, a tak jsem měla z první ruky ty rarášky v očích paní Rosůlkové, to mladistvé fluidum, které ji obklopovalo, tu radost ze života, která z ní vyzařovala jako na svatých obrazech září svatozář.
Kde nechala trčet ta léta, co mění hedvábnou pleť v pergamen, tvář počmárají vráskami a vlasy posypou holubí šedí? Možná zná kouzelné zaříkávadlo, které ochromí zub času, které nenechá odletět mládí za hory a doly a rozproudí životodárnou energii v žilách v každém – i v pozdním věku. Snad je to ona ta kouzelná věta, kterou vyslovila: Už je mi zase šestatřicet!
Hleděla jsem na Mařenku s obdivem, tak jako se hledí na maratonského běžce, co svou hrudí protrhne cílovou pásku, neboť i ona uběhla takový nekonečný životní maraton, i když to na ní není vůbec vidět.
„Nepochybuji, že máte pravdu,“ usmála jsem se na ni. „Nejsem na světě ani polovinu let co vy, ale mohla bych si z vás vzít příklad. Znáte snad kouzelnou formuli, co zastaví čas?“
„Kdepak,“ nesouhlasila Mařenka a ukázala si na čelo. „Tady to je,“ a položila dlaň na místo, kde tluče srdce: „A hlavně tady.“ Pak mi špitla do ucha: „Jak vás znám, i vám mládí vydrží do osmdesáti.“
Pobavilo mě to. Ale potom jsem si řekla: „Radši to nenechám náhodě.“ A tak jsem se začala opičit. Zní to tak roztomile a pak – co kdyby na tom něco bylo.
„Už je mi zase šestatřicet, ale tentokrát s nulou na konci,“ napsala jsem na pozvánku všem mým blízkým, s nimiž jsem chtěla oslavit své první kulatiny, které je ještě slušné oslavit.
Všichni měli v hlavě galimatyáš a nevěděli, co vlastně oslavujeme, ale nepřipadalo jim to důležité, protože byli spokojeni, že jsme se sešli a že barometr nálady letí vzhůru každým okamžikem.
„Tak kdy si zas nadělíme špetku neděle do všedního dne?“ zeptal se David při loučení.
„Za měsíc je u nás na venkově myslivecký candrbál,“ pospíšil si Jirka s odpovědí. „Omluvenky nepřijímám.“
Za čtyři týdny jsme vyrazili vláčkem směr Jirkova chalupa.
Vesnický candrbál se vskutku vyvedl. Chvíli jsme tančili a bylo to, jako když z bot vydupáme vodu, chvíli jsme zdvíhali skleničky a bylo to, jako když přípitky nevezmou konce, a chvíli si všichni notovali, jak místní kapela vyhrávala.
„Proč nepěješ s námi?“ zeptal se mě Jirka, neboť mu jako hostiteli leželo na srdci, abychom byli všichni spokojeni.
„Já mám dovoleno zpívat jenom při požárech,“ bránila jsem se, neboť jsem přesvědčená, že mám místo hlasivek rybí šupiny.
Dřív než mě stačili přemlouvat, zastavil se u nás pořadatel: „Kupte si lístek do tomboly. První cena je roztomilé selátko.
„Mám číslo šestatřicet,“ oznámil David, když vytáhl z ošatky růžový papírek. Hned se rozhodl, že ho vymění za moji sedmičku. „Na tuhle cifru máš přece monopol ty,“ ukázal na svůj lístek a hned udělal rukou gesto, abych neodmlouvala. „Známe to tvoje – už je mi zase šestatřicet.“
Nablýskaná trumpeta zahrála tuš a sličný myslivec se sojčím pírkem za kloboučkem zalovil v buclatém soudečku od piva a zahlaholil numero na celý sál. Od stolu vždy vyskočila nedočkavá postava a běžela převzít svoji výhru.
„A teď přijde hřeb večera,“ zahlaholil nakonec. Na okamžik zmizel za dveřmi a vynesl odtud košík s růžovým selátkem, co mělo na krku uvázanou modrou mašli. „Koho teď vylosuju, toho pašík bude.“
Bubínek zavířil, aby v sále vzrostlo napětí, a myslivec si jednou rukou přehodil klobouk z ucha na ucho a druhou sáhl do soudku. Chvíli se v něm přebíral, až konečně vylovil lístek a do hrobového ticha vykřikl: „Třicet šest!“
Nikdo se ani nepohnul, jen moji přátelé vyprskli na celé kolo. Zatočil se se mnou svět a já jen tupě zírala na svou šestatřicítku. „Slyšela jsem dobře?“
„Třicet šest,“ zopakoval nahlas myslivec.
Najednou jsem držela v náručí košík s malým selátkem, které bylo k zulíbání, jako je k zulíbání malé štěňátko. Kvíkalo a pochrochtávalo svou hlučnou samomluvou.
Sál konečně zahřměl potleskem. Uklonila jsem se mu a popadla košík s oplácaným pašíkem a zamířila k našemu stolu.
Vedle na židli seděla paní co závistí jen otevřela pusu. Bylo na ní vidět, jak je rozčarovaná z té divné spravedlnosti. Přijede nějaká taková, bůhví odkud a bůhví za kým, a odveze si z bálu první cenu. Jak by se právě jí onen roztomilý čuník hodil. Na okamžik si představila, že je prasátko její. Má před očima, jak mu nosí každý den vrchovaté kbelíky, aby přibíral na váze, jak už za pár dní kapánek povyroste a pak roste víc a víc, až z něj je prasisko velké jako stodola na dvoře a ona dobře ví, že takový kusanec ve stavení ještě nikdy neměla. Vidí, jak ho drbe za ušima a rejžákem mu působí blaženost na hřbetě. Čuník se tou její péčí tak zakulatí, že z něj nakonec bude vepř, co už se nevejde do chlívku, a tak nastane čas, aby přišel řeznický velmistr jako byl můj tatínek Adolf z Petrovic u Rakovníka, který na první pohled přesně řekl, kolik z prasete bude sádla, kolik jitrniček, jelítek a tlačenky vyrovná na vál, a kolik bude z vepřového masa šrůtků uzeného a kolik hospodyně usmaží z každé kýty vídeňských řízečků.
Jenže paní nakonec uviděla, že místo toho pašíka před ní na stole stojí láhev šampusu, co vyhrála v tombole ona, a došlo jí, až vystřelí korková zátka z hrdla a pramen bublinek steče do sklenic a pak po jazyku do krku, tak po dlouhém žíznivém loku po něm zbude jen nasládlá chuť v ústech… a pak už nic.
„Copak si s tím selátkem počnete doma v paneláku?“ zajíkla se, když jsme se začali sbírat k odchodu.
„Tváří se na tebe jako kdybys to růžové podsvinčátko nevyhrála v tombole, ale jako kdybys voddělala Křemílka a Vochomůrku,“ utrousil David na půl pusy.
„Vyměním ho s vámi za ten šampus,“ položila jsem před paní košík s prasátkem.
Zaskočila jí odpověď. Točila přemýšlivě očima a nevěřila, že to myslím vážně. „Šampáňo mám ráda,“ ujistila jsem ji. „Lze se v něm totiž i koupat. A kromě toho se mi hodí k oslavě mých dalších šestatřicátin.“
Zakuckala se jako by jí zaskočilo a snad i zapochybovala, jestli je pro ni ta výměna opravdu výhodná.
Ale já už ji nechala vlastním myšlenkám. Vzala jsem ze stolu láhev šampaňského a odešla středem za svými přáteli do temné noci.
Přiznávám, že to není můj nápad, ale už je to drahná řádka let, co se s ním honosím.