Putování Novým Zélandem (5)
(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)
aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem
Neděle 10. ledna, 8:15 a.m.
Z Graymouth (LP - město vzniklo v 60tých letech devatenáctého století a záhy se zde produkovala až tuna zlata měsíčně, těžilo se na březích Hokitika River a jejich přítoků a vznikl zde i velký přístav) jedeme dále po SH6, do Pukekura (LP-výroba sterilního rašelinníku). Dále přes Kumara, Hokitika Harihari (LP- bylo cílem prvního leteckého přeletu z Austrálie, v roce1931 Mr.G.Menzyes), Whataroa (LP-hnízdiště volavky bílé, k nahlédnutí jen pro organizované návštěvy) a zlatokopecký památník Ross(LP- těžba zde probíhala, na nejbohatších goldenfields – zlatých polích NZ, v letech 1860-1914, zde nalezený největší valoun měl 2,81 kg/3,1 kg?! a byl věnován anglickému králi Jiřímu V. ke korunovaci) až do Fox Glacier – ledovec poblíž slavné Mt.Cook. Na tomto místě upozorňuji náhodného čtenáře na nejdelší větu celého deníku!
Ač po dlouhém večerním posezení, někteří po souboji o spacák a někdo probodán s pičurkami, byla kompletní výprava dědoušků, v 8:15 a.m. připravena k odjezdu. Jako takřka každodenně, musíme nejdříve napojit žíznivé koně v mitsubishi. Obyčejně to bylo za 20 dollars na hlavu každého dědouška.
Posezení Bojana v kamenném křesle a fotka tuleně z pařezu
Celé etapě předchází problém zrušení příštích zabukovaných noclehů. Šlo o to, že tamější majitel penzionu chtěl, aby Bojan rušené noclehy zaplatil… Vše nakonec řeší mobilem zavolaná Bojanova Hermínka, až ze Sydney… Bojan má vrásky na čele, je nasratý a ke všemu je to náš jediný a nestřídající řidič. Do této role se pasoval sám už před našim příletem na Nový Zéland. Určitě byl z nás, ostatních možných „řidičů“ nejšikovnější, navíc s letitou australskou praxí ale přesto, únava je přece jenom únava… navíc to bolavé koleno. Mám pocit, že vzhledem k jeho rannímu rozčilení bude dnešek jedním z těch „pomalejších“!
Podél naší cesty jsou vpravo kolem SH6 kilometry dlouhé a liduprázdné šedočerné pláže, obyčejně plné naplaveného dřeva (LP-jsou vhodné ke klidným procházkám či celorodinnému opékání buřtů u ohně). Po 40ti kilometrech přejíždíme cca kilometr dlouhý most přes řečiště Hokitika a vzápětí jsme ve stejnojmenném městě Hokitika, domácími zvaném Hoki. Město je v současné době střediskem, v němž se zpracovává v okolí nalezený nefrit. Tento byl zdejšími Maory považován za kámen, hodící se jak k praktickému využití - zbraně a nástroje tak k rituálním ozdobám. Dle LP jsou ceny výrobků z nefrit zde sice vysoké, ale jejich výši, naštěstí pro kupující – tedy i nás!, odpovídá i jejich kvalita.
Foto Hokitika s Kájou, brusírna a prodejna nefritu
Ve městě navštěvujeme muzeum - prodejnu, brusírnu nefritů a malovnu říčních oblázků v jednom a pánové nakupují dárky.
Vyniká opět Chuck, neboť nakupuje ve velkém, „musim čehosik nakupit bo mam doma dvje cerky a vnučku - jak nam pozdějši pravil“, (což mohu doložit osobním svědectvím pod přísahou a i fotkou nakupujícího Chucka).
malované oblázky
Děláme fotky města a tentokrát u „kruháče ve středu města“, pózuji i já. To proto, abych vyvrátil loňské podezření kolektivu kamarádů z restaurace „Zahrada“. „Karel, pravil mi tenkrate kamarad Jiřik: Ty jsi nebyl v Austrálii, bo nejsi na žadne fotce“!! Opravdu, bez hmatatelného důkazu se to potom opravdu těžko dokazuje....tedy vysvětlí se to ale je to „moc dráhe“!
Cestou se zastavujeme u jezera Lake Mahinapua - maorsky Roto Máhinapua. Jako mnoho jezer a řek na Novém Zélandu bylo i toto využíváno zlatokopy a dosídlenci k vniknutí do vnitrozemí. Vodní cesty byly, v 18 a 19. stol., jedinými spojnicemi pobřeží s vnitrozemím. Maoři, sídlící především na pobřeží a kolem ústí řek, totiž cesty nebudovali, necítili jejich potřebu... I zde jsou památky na tyto pionýrské časy včetně malého parníčku s jednoduchým parním strojem. Při pohledu na zrcadlící se jezero v klínu vysokých lesů máme opět pocit tichého a povznášejícího krásna... Uklidnil se i po ránu rozčilený Bojan...
Jezero a památník s parníčkem
Tradičním „kochacím tempem“ jsme ujeli dalších 30 kilometrů a stojíme na rynku ve zlatokopeckém městečku Ross. V současné době se zde těží pouze v jednom zlatém dole, jehož majitel stále ještě doufá v zázrak... Navenek to ale vypadá tak, že Ross usnul ve stoje a jen u místního muzea potkáváme zamilovaný pár. Asisi přišli narýžovat něco zlata na prstýnky... Také Chuck s Petrem cvičně promývali muzejní „zlatonosný písek“ a nakonec i s dobrým výsledkem - oba měli dokonale a „dočista vydrhnuté ruce“! Na závěr se fotografujeme stoje za billboardy s výřezem pro tváře a kde jsme byli za tanečnice – dokonce i já! Místní hospoda, do níž jdeme na kafe, mimochodem je pro zájemce For Sale – na prodej, má jednu zajímavost. Existuje v ní měnový strop, který Chuck doplňuje naší papírovou padesátikorunou, která už brzy nebude platit. Toho však hospodský neví a tak padesátikorunu „naráží“ cvočkem na strop vedle ostatních bankocetlí! Na závěr jsme se vyfotili u místní hospody a jedeme dál, směrem k největším novozélandským ledovcům.
Nabídka rýžování zlata. Dědoušci usilovně rýžují... výsledkem jsou jen umyté ruce
Poznámka č.8
Další pozoruhodností na NZ jsou reklamní bilboardy kolem silnic. Přesněji řečeno nejsou zde žádné, na rozdíl od naší vlasti! Kromě běžných silničních tabulí, příp.názvů ulic a směrovek ke kempům, kulturním památkám či přírodním krásám, žádnou pravou reklamu nikde neuvidíte! Dokonce ani slavná Mattonka, u nás propagovaná jen málo oděnými a možná i českými slečnami, zde neprorazila! Nebo možná ještě nedorazila, čert ví?!
Kromě již uvedeného, zde na Novém Zélandu bohužel neuvidíte také žádné pornočasopisy! To je další z „obrovských nedostatků“ zdejší společnosti, které jsme během putování zjistili. Jak tady mohou vůbec žít a vychovávat mládež!?! Puritánští ignoranti jedni! To by jste koukali, oč jsme na tom u nás doma lépe!!!
Pardon, teď si vzpomínám, že tomu tak alespoň u bilboardů není! Zvláště na Severním ostrově byly u silnice vidět velmi často bilboardy s nápisem „FOR SALE“!...ale pornočasopisy ni!
Měnový strop v Ross s naší již neplatnou 50ti korunou
Fotky zlatokopů a tanečnic, Petr, Jirka a Chuck
Posouváme se po pobřeží projíždíme, stále stejným „kochacím tempem“, městečky Pokekura a Harihari. Po slabé hodince jízdy se dostáváme k řece Whataroa River. Za mostem přes řeku narážíme na odbočku z SH6 opatřenou směrovkou Whataroa Valley a velkým poutačem s nápisem „welCome to glaCier Country“, vedoucí k prvnímu cíli dnešního dne. Kolem koryta řeky jsme po 5ti kilometrech kličkování na nezpevněné cestě plné kaluží a děr dojeli do osady Whataroa. Odtud nás směrovky dovedly až na parkoviště k místnímu „helioportu“.
Náš první a také poslední let vrtulníkem na NZ
Nebe je zatažené ale mraky jsou dnes vysoko a stejně tak jsou i vysoké ceny za vrtulníkový výlet. Znalec místního jazyka, Bojan, dlouho, předlouho, probíral s místním šéfpilotem všechny možné nabídky vrtulníkového výletu. Určitě do jednání zamontoval kromě svého šarmu i své bolavé koleno a cenu za operaci, ale především argumentoval výškou důchodů „pensioners“v ČR s dovětkem, ať se na nás podívá jak jsme hubení ( především Chuck a já)! Nevím jestli to poslední zabralo ale nakonec slavil úspěch a s místním šéfem se dohodli na následujícím!
Můžeme mít 20ti minutový let nad zdejšími ledovci, s výstupem do 3000 m, nad kaňonem místní River a místními vrcholy, s výhledem na Mt.Cook (3754 m) a Mt.Tasman (3497 m) „v dáli na obzoru“! To vše za pouhých 140 dollars na hlavu (jen pouhých 2520 Kč)! Vzhledem k cenám ostatních vyhlídkových letů, proměnlivosti počasí a především množství pičurek v okolí přistávací plochy, nešla taková nabídka odmítnout! Za půl hodiny nasedáme do vrtulníku a odlétáme, či spíše vzlétáme vzhůru.
Pilot byl mladý, ale startovací a přistávací manévry nám, čekajícím na „letotrip“ předvedl několikrát a velmi „zkušeně“! Později nám svoji zručnost ukázal i nad glaciers, kde to měl zkrátka „zmaknute“. Přesto však v jednu chvíli, a už za letu, pustil knipl z rukou, otevřel bezhlasně ústa a vyvalil oči. To tehdy, když se Chuck začal jednou rukou hrabat v batohu a hbitě tam, ve tmě, měnil film ve foťaku. Pilot, nejspíše majitel digitálního přístroje, zcela určitě ještě nikdy nic podobného neviděl…
Uklidnil se až když jsme začali fotit. Přece jenom vypadáme spíše jako dědoušci a ne jako teroristi z al Kajdy. Výlet byl hodnotný a sluníčko nám občas zasvítilo na místní, ale i na slíbené vzdálené vrcholy Mt.Cook a Mt.Tasman! S klidným svědomím takový výlet každému doporučím a to i v dražší variantě, třeba i s nabízeným výstupem na ledovec hory Mt.Cook. Když tak teď v duchu zvažuji vyčíslené ztráty tak...
Po přistání dostáváme jako bonus DVD s pohledem na ledovce a s díky jedeme dál!
Za 10 minut jsme u místního ledovce
Pohled do údolí
Pro Bojana byl takový let úlevou. Jeho zraněné levé koleno bylo už dávno odsouzené na vyjmutí zničeného menisku. Chodí velmi opatrně a na nějaký turistický výšlap nemá ani pomyšlení... Samozřejmě vyjma pravidelných turistických výšlapů do bottleshopu, kam přítele, samozřejmě rádi, doprovázíme!
Po dnešní stíhací jízdě, kdy jsme předjeli všechny a nás nikdo – „zásadně však nikoho nepodjíždíme“!, jsme dorazili na překrásné šedivé pláže Gillespies Beach. Pláž byla, jako ostatně všechny ostatní, přeplněná naplaveným dřevem a ohlodanými pařezy na straně jedné, ale z druhé strany byla zarámovaná zářivě bílými vrcholy Mt.Cook a Mt.Tasman. Procházka na pláži byla příjemným zakončením dnešního dne. Ač byla pláž takřka liduprázdná – byli jsme zde jen my, tak se zde avizovaní tuleni (LP) nevyskytovali.... Máme na ně pech, nebo, že by už byli i na Novém Zélandu úzkým profilem?!
Pohled na Mr. Cook (vlevo) aspoň tento, když nemáme v LP avizovaný zrcadlový odraz na jezerní hladině
Pokračování příště…
Karel Janků
***
Zobrazit všechny články autora