Cesta po Španělském království
Madrid-El Escorial
Spíme za Madridem. Je někde na horizontu a průvodci nám tvrdí, že vlastně spíme v Madridu. Madrid má asi tři milióny
tři sta tisíc obyvatel a trochu mně připomíná Paříž. Zralá dáma líčící se před zrcadlem, jež moc dobře ví, ale přesto si nepřipouští. Věk ale i krásu, zralost i inteligenci, rozmarnost i cílevědomost. A i to, že se líbí a že mnoho mužů uléhá do své postele s přáním, aby se jim o ní alespoň zdálo. Madrid je Brno z mého dětství za nedělního rána. “Dnes bude určitě krásný den." To jsem si myslel vždycky, když byla neděle a já nemusel vstávat. K Madridu patří, i když vlastně nepatří, El Escorial. Jedete-li do Madridu, automaticky se předpokládá, že musíte navštívit i tento klášter-hrobku. Chcete zažít radostný madridský život? Tak se musíte poklonit i královské smrti! A tak si sedáme do patrového španělského autobusu v duchu litujíce naše opravující řidiče. Ti pokládají svoji únavu na oltář našeho šťastného budoucího cestování. Poprve se v reálu seznamujeme se španělským maňana. “Ráno to určitě bude opravené! Všechno na opravu máme“. To tvrdili v tom madridském servisu už včera. Maňana, maňana se pak ozývalo až do deseti hodin večer příštího dne, kdy byl náš autobus konečně fit. Naštěstí to trvalo jen maňana, a ne maňana a maňana.
Teď sedím na patře autobusu a koukám vpravo a vlevo podle pokynů průvodců přenášených občas nefungujícím mikrofonem. Je naštěstí sobota ráno a to není skoro žádný provoz. Madridem projíždíme hladce jako nůž…a naschvál to nedopíšu. Ta fráze je hróóózně otřepaná. A zas tak úplně pravda to tedy není. Ale projeli jsme. Z dálky se na nás mračí Kříž Usmíření. Je přes sto metrů vysoký a je památníkem, který nechal postavit generál Franco svými politickými vězni zároveň jako svou hrobku. Dějiny Španělska tak trochu nevědí, co s Frankem. Byl to vrahoun, ale taky vlastenec, dal Španělsku tvrdou diktaturu, ale taky řád. Nesklonil se ani před Hitlerem, ale ani před vlastním svědomím. Nejsou na tom našem světě jen dobří a špatní. Jsou tu i dobří a špatní v jednom těle a je nás vlastně sto ze sta. Hoď kamenem, ale nenech se při tom zavalit lavinou, kterou tím spustíš. Ony toho vlastně dějiny stejně víc neví než ví, takže po nich ten soud ani nemůžeme chtít. Je fakt důležitější cesta než cíl? A jak vypadá ten absolutně nejdůležitější a konečný cíl? Je jim nějaký universální Escoriál? Nebo Kříž usmíření? Kříž míjíme zdáli a pak se konečně blížíme k tomu jedinému a pravému El Escoriálu.
San Lorenzo de El Ecorial
Je asi patnáctitisícové městečko. A v něm královský palác a klášterní komplex. Vše zamotané na jedné hromadě. Dal ho postavit Filip II., který tím splnil slib, který dal svému otci.
Slíbil to i Bohu. Když mě necháš vyhrát nad Francouzi u Saint Quentinu, tak máš, Bože, chrám! Tenkrát to byl takový běžný zvyk. No, vyhrál. Sliby se přece plní. A protože to bylo na svátek svatého Vavřince 10. 8. 1557, je to San Lorenzo. Je tu o dost chladněji než v Madridu, a tak tu byl Filip často. Komplex je obrovský. Má dva tisíce oken, dveří a schodů nepočítaje, a je renesanční. No a to je ten zádrhel, proč se mi moc nelíbí. Ale fakt za to nemůžu. Snažím se. Ale královská hrobka postavena ve stavebním stylu renesance, tak to přece nemůže dopadnout dobře. Strohá a smutná, ba až morbidní renesance, to je jako si nechat na svatbě místo svatebního pochodu zahrát pochod pohřební. To nespraví ani tuny zlata v pohřebních místnostech králů a ani hrobka Dona Juana, ba ani krásná a bohatá knihovna. Přijímací sál je sice impozantní, ale když dokážete ještě zaklonit hlavu, musíte si okamžitě všimnout, že ačkoliv je strop taky modrý a s bohatými freskami, Michelengelo by plakal nad prvoplánovou kýčovitostí i s vámi. A vymaloval by to tady snad i zadarmo a po nocích. On na to byl vlastně i zvyklý. Byl tu totiž obrovský problém. 
Největším (tedy doopravdy) a nejkvalitnějším malířem Filipovy doby byl ve Španělsku El Greco. A toho on neměl rád. Ajajaj, jak on ho neměl rád! Sám měl sto šedesát centimetrů a El Greco čouhal k nebesům podstatně výš. Filip byl hrozně zbožný, a to tak hodně, že by byl nejraději jen chudým mnichem a žil v jeskyni. Úplně tím nejprostším způsobem. Ale protože byl králem říše kde slunce nezapadá, musel se honosit. A protože navíc neměl zrovna moc vkus a byl trochu kvůli své lásce ke smrti a víře umělecky omezený (i když na druhou stranu byl jeho uměleckým favoritem třeba Tizian), nesnášel ty šílené hnědé, žluté a rudé barvy a podivné křivky El Grecovy. Byl prostě neskutečně střídmý. Jeho nejhonosnější obývací prostor měl hlavní okno do kaple a on nejčastěji rozjímal a rozjímal a modlil se a modlil. Pro Španělsko byl určitě velkým králem neboť byl pánem světa. Ale pro umění? Kdepak! To sotva. S tím já bych nesouhlasil. Měl dvě dcery. Tu mladší miloval a ta byla jeho kopii. Nikdy se nevdala a rozjímala a rozjímala, starala se o svého dlouhověkého tatínka, až umřel, a pak umřela i sama. Ta mladší nerozjímala, ale rodila královské potomky jako na běžícím pásu, až z toho taky umřela. Za dvanáct let jich povila jedenáct a všechny zdravé a vlády schopné. Až při porodu toho dvanáctého, vlády nejschopnějšího, zemřela i ona.
Nejzajímavější částí El Escoriálu je vlastní hrobka králů, královen a jejich potomků. I zde je jasně daná hierarchie. Nejhlouběji a uprostřed, přímo pod kaplí, leží králové a královny tak říkajíc in natura. Ti kteří měli vládu jako povolání. A se vzdáleností od středu urozenosti ubývá a ubývá a ubývá. Tři sarkofágy jsou stále ještě prázdně. Pro rodiče a babičku současného krále Juana Carlose II. Pro něho samotného a jeho choť už jaksi není místo. Ale jak pravila naše průvodkyně: “Pánbůh mu dá určitě věčný život a věčné zdraví“. Je to úžasný politik. Přežil s nebývalou elegancí čtyři převraty, a jestli něco vůbec drží Španělsko pohromadě, tak je to jeho rodina. Jeho dcera si vzala katalánského šlechtice a i budoucího potomka rodila v barcelonské, takřka skoro řadové porodnici a vůbec vždy a všude zdůrazňuje, že do Katalánska patří. A protože i synek se povedl, dej Bůh slávu a věčný život královské rodině.
V jednom ze sarkofágů, pravda trochu stranou, v jakési předsíni a sám, leží i neobyčejně hezký, zajímavý a slavný muž. Slavný trochu frivolněji než ti ostatní jeho zbožní a urození příbuzní. Je to vrchní velitel vítězného spojeneckého španělského a anglického vojska v námořní bitvě u Levanta a králův levoboček Don Juan. Ano ten slavný svůdce a milovník všech krásných žen, ale také básník, filozof a milovník života vůbec. Když se vyhrálo u Levanta, nemělo náhle španělské loďstvo soupeře a tím byla na dlouhá léta zajištěna nadvláda Španělska jak v Evropě, tak i za louží. Moře bylo rudé krví a Turci dostali tenkrát pořádně na frak. No spíš na zadek, fraku nenosíce. A už se od té doby na tom evropském pískovišti chovali skromně. Filip Juana zplodil až po smrti královny a zapomněl se s jakousi Angličankou, která určitě nebyla jen jakousi. Když se k Donu Juanovi znal, tak ho asi měl alespoň trochu rád. On El Escorial je pro Španěly taky hodně symbolem vzdělanosti. Je tam obrovská historická knihovna s jednou knihou psanou zlatými písmeny, ale i knihami mnohem cennějšími a slavnějšími. V malé obrazárně jsou i některá známá díla El Grecova, z čehož se Filip musí v hrobě obracet. Ne tedy jen El Grecova. Třeba i Tizianova. Ale teď už jsme na nádvoří, končíme zde a tleskáme postarší průvodkyni Evě, která nás tu prováděla. U autobusu jsme všichni včas a pospícháme zpět do Madridu.
V Madridu zastavujeme u Cervantesova pomníku. Plaza de Espaňa je nedaleko královského paláce. Je to něco jako kruhák a za pomníkem je malý park s nádhernými, ale doopravdy nádhernými platany. Sousoší Cervantese a jeho slavné románové trojice je přesně takové, jak by mělo být. Trochu smutné, trochu groteskní a bronzové. Sám Cervantes je kamenný. Cítíte na tom sousoší ten nádherný, věčný a marný odpor těch slabých a romantických proti veškeré špíně neúprosné reality. To donkichotství, to často nevyřčené nebo jen šeptané “a přesto”! Myslím si, že o tom ten slavný román je. Myslím, že o tom je i život. Myslím, že i o tom je Španělsko a já si v tomto aspektu přeji být také Španělem. Momentálně si ale teď ti praví Španělé hoví. Všude kolem nás. Je už začátek odpoledne a je siesta. Okolo v parcích se sedí a leží. Někdo spí, někdo si vleže povídá, někdo jen civí bez divení, někdo civí i s divením a někdo si čte. Jen český turista kráčí a kráčí. Vlevo vidíte, vpravo vidíte. Katedrála. Katedrála? No, Madrid ji nemá. Tedy má, ale je hodně mladá a nevznešená. I královský palác je vlastně dost mladý. I divadlo je dost mladé, protože už dost často vyhořelo. I já jsem teď zrovna dost mladý. Dokonce i den je dost mladý. A s tím se s vámi zatím dneska loučím. Dost bylo Madridu? Ale nebojte, ještě bude. Budu potřebovat hodně místa na Prado, což byl zase jeden z mých velkých zážitků. Tak zatím ahoj!
Jiří Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial