Vlků se nebojím
Je velká ironie, že právě já, která se všeho bojí, jsem napsala knihu s názvem Vlků se nebojím. Moje hlavní hrdinka to tak ale cítí. Bojí se spíš lidí než zvířat, které bez rozdílu miluje. Je doslova poblázněná ochranou přírody a logicky pracuje v oboru, jako veterinární asistentka. V knize ale nahlížíme i do její minulosti, s níž se pořád vyrovnává. Vyrůstala v dětském domově a své rodiče by už ani nepoznala, ani po nich nepátrá. Přesto neodolá pokušení zjistit víc, jakmile se jí naskytne příležitost. Mezilidské vztahy jsou pro ni ovšem velice náročné, není pro ni snadné milovat. Přesto cítí silnou lásku ke svému adoptivnímu otci i zemřelé adoptivní matce a líbí se jí jeden muž, její nadřízený.
U knihy jsem se velice prala s volbou způsobu vyprávění. Tak dlouho jsem se nedokázala rozhodnout, zda bude pro příběh lepší ich nebo er-forma, až jsem nakonec pro jeho elektronickou verzi zvolila oba způsoby. V tištěné knize jsem ponechala osobu třetí, tedy er-formu, a to na základě mírně převažujícího hlasování mých skalních fanoušků. Děj jsem zasadila do svých oblíbených Krušných hor, a proto také ti vlci, kteří se sem opět vracejí. Hlavní hrdinka Berenika k nim má zvláštní, až osobní vztah.
Ukázka z kapitoly líčící Bereničiny zkušenosti z dětského domova:
„Bacha, akromantule!“ vyskočila zničehonic Adélka na svou postel.
„Kde?“ vyštěkla Rita a popadla do ruky česko-anglický slovník, se kterým napřáhla na neviditelného vetřelce. Ritina věrná nohsledka Klára se jí běžela schovat za záda.
Berenika vzhlédla od nedokresleného obrázku. „Holky, nechte ho! Nic vám neudělá, zase si někam zaleze!“
„Jo! A počká, až usneme, pak vyleze a zamotá se nám do vlasů!“ předvídala Rita. Těžko říct, zda jen záměrně šířila paniku nebo se opravdu také sama bála.
Adélka s Klárkou v duetu zapištěly.
Nika odložila pastelky a nabubřele se postavila proti Ritě. Jako zápasník proti zápasníkovi. „Říkám ti, nech ho být! Nic ti neudělá!“
„I kdyby neudělal! No a co? Beztak bude legrace, až kvůli němu budeš zase brečet!“ Rita provokativně napřáhla ruku se slovníkem, naznačila švih.
Berenika v duchu zaječela. „Před tebou? Nikdy!“ vyprskla opovržlivě a pak udělala, co nikdo nečekal. Rázovala z pokoje pryč.
Ve skutečnosti se jí chtělo plakat už teď. Ne tiše a pokoutně, jak to obvykle dělala, ale pořádně nahlas a děsivě, jako když zařve lev a všem široko daleko z toho tuhne krev v žilách.
V obýváku narazila na tetu Lidku. „Copak? Potřebuješ něco?“ vzhlédla k ní od počítače.
„Jdu se jenom napít,“ vymluvila se, zamířila do kuchyně.
Bojovala sama se sebou. Vyčítala si, že z místnosti utekla. Možná že Rita ztratila jeden důvod pavoukovi ublížit, ale stejně si nebyla jistá, zda se zachovala chytře, nebo spíš jen zbaběle. V duchu se osminohému pidižvíkovi omlouvala. Ale byl opravdu ošklivý a ona se pavouků také trochu štítila! Nebála se, že ji kousnou. Neměla ráda, když po ní mašírovala jakákoliv havěť.
Nepříjemně to lechtalo a člověk měl pocit, že nemá zvíře pod kontrolou.
„Berčo? Kam jsi odešla?“ zaslechla náhle za sebou Ritin hlas. „Pojď za námi do pokoje,“ lákala ji – před tetou Lidkou samozřejmě hlasem plným přátelské vstřícnosti. „Pojď, chci ti něco ukázat.“
Ďábelská krutost oblečená do líbeznosti. Co má asi ukrutnice za lubem? Dala jí pavoukovou mrtvolu do postele? Nebo se chystá nebožáka mučit trháním nohou a po Nice chce, aby tomu přihlížela? Nic takového by nesnesla! Cítila, jak jí do tváří stoupá horkost.
Teta Lidka se zvedla od počítače. „Co se tady děje? To máte najednou všichni žízeň?“
„Šla jsem pro Berču, aby si šla s námi hrát,“ vysvětlila roztomilým tónem Rita.
„Jen běž,“ nabádala ji teta. Vyplňovala zrovna nějaké výkazy a chtěla mít na to klid. Strčila ji blíž k trýznitelce. „Máte ještě pár minut, než si vás svolám na domácí úkoly.“
Berenika courem následovala vesele poskakující postavu. Teď ji napadlo, že ji třeba bude ta potvora nutit, aby pavouka snědla, a udělalo se jí mdlo. Raději umře než tohle!
Hned za dveřmi se plán dozvěděla. „Mám pro tebe návrh,“ žhnuly Ritiny oči posedlostí. „Nezabijeme ho. Ale jen když ho chytíš do ruky a sama ho vyneseš hlavním vchodem ven. To je jeho jediná šance!“
Zdánlivé vyjednávání bylo jen vydíráním, druhem šikany. Nika nechtěla brát žádného pavouka do ruky! Živého ani mrtvého! Navíc hlavní vchod se nacházel o celá dvě patra níž, to není stejné jako vyhodit rychle nezbedníka z okna! Nebyla si jistá, jestli ho udrží v rukou tak dlouho. A jak má asi vysvětlit tetě, že zničehonic musí jít dolů? Když odejde z bytu bez svolení, dostane vyhubováno!
„Tak co je, ufňukánku?“ uhodila Rita. „Uděláš to, nebo ho mám zabít?“ Slovník v jejích rukou se opět zvedl k chystané popravě.
„Zabij ho, zabij ho!“ ponoukala kamarádku Klárka, zatímco Adélka schovala obličej do dlaní.
Nika se rozhodla. „Udělám to!“
„Tak ukaž,“ ušklíbla se Rita. „Nemůžu se dočkat, až ti ukousne všechny prsty.“
„Žádný pavouk prsty nekouše!“ oponovala, ale prvotní odvaha ji pozvolna opouštěla.
„Kouše!“ sykla Rita. „A tenhle je navíc jedovatej! Vypadají ti vlasy a pod nehtama ti začnou růst červi!“
„To není pravda!“
Nika věděla, že si Rita vymýšlí, přesto čím víc se ke klepítkatci přibližovala, tím víc se ho bála. Teď už si ho vlastně ani zachránit nepřála, zase tolik jí na něm nezáleželo, musela to ale udělat kvůli Ritě. Kvůli sobě. Dokázat, že je dost silná.
Vybičovala se k akci. Hbitě po osminožci chňapla. Z dlaní vytvořila mističku, ve které pocítila známé šimrání. Potlačila v sobě instinktivní zaječení. Nesměla myslet na to, co dělá, jenom to musela udělat. Pustila se k zavřeným dveřím. Aha. „Tak otevře mi někdo?“ uhodila na své spolubydlící.
Adélka s Klárkou pobíhaly s jekotem po pokoji. „Fuj! Ona má pavouka! Ona má pavouka!“ pištěla jedna přes druhou.
Dveře se rozletěly, v nich teta Lidka. „Co tady tak křičíte?“
Klárka do ní vrazila. „Berča má v ruce pavouka!“
„Ona nás s ním straší!“ nezapomněla si Rita přisadit.
„Cože? No, Berčo, to jsem si o tobě nemyslela,“ podivila se teta a ustoupila o krok zpátky. „Běž ho okamžitě vyhodit!“
Vlků se nebojím
