Svátky v kalendáři
V kalendáři nehledáme jen jaký je právě den, nebo jaké je správné datum, ale také svátky. Tedy myslím, který den nese jméno svátku našich přátel. Těch jmen stále přibývá, nová a nová jména, někdy dosti neznámá. Potom často není dost místa v jednom dni a tak jsou tam třeba jména dvě. Některá známá jména zůstávají na stejném datu, ale stává se, že se najednou objeví v docela jiném měsíci.
Měla jsem dvě tety Boženy a jedna přítelkyně mé maminky byla také Božena a tak co si za ta dlouhá léta pamatuji, den svátku Boženy býval vždy 29. 7. Tak jsem oslavovala také svátek mé nejbližší přítelkyně Boženky Šamánkové. V Austrálii se svátky neslaví, ale mnozí čeští přistěhovalci na ně stále nezapomínají.
Moje přítelkyně Boženka není již zde mezi námi na této zemi, ale je-li opravdu nebe a já věřím, že je, tak tam ona určitě je.
Svátek Boženy je však najednou ne v červenci, ale 11. února. Dvacátý devátý červenec nyní připadá jménu Marta.
Já ale vždy vzpomínám na Boženku a ona to jistě ví.
Napsala jsem o ní a jejích knihách již nějaké články, někde jsem uvedla také její povídky, ale jedna povídka je pro mne téměř vzácná, protože ji Boženka věnovala mně.
Božena Šamánková – Janička
Když do rodiny přibyde nové děťátko, znamená to vždycky velkou změnu. Kolik věcí je třeba mít pro to maličké nemluvně, které neumí nic jiného než plakat. Vaničku na koupání, speciální mýdlo, pudry, dětský olej, velké ručníky na zabalení po koupeli, fůru plenek, extra postýlku na spaní a kočárek.
Starší děti v rodině na takové změny reagují různě. Když jsem přinesla Evu z porodnice, Jarka, který byl ještě maličký, žárlil. Když jsem vzala Evu do náruče, domáhal se, abych vzala i jeho. Často jsem seděla a držela na každé ruce jednoho, abych ho přesvědčila, že ho mám stejně ráda jako Evu. Gustík byl na Evu pyšný. Obdivoval její malé prstíčky vedle jeho baculatých a stal se jejím ochráncem, když se začala batolit po zemi. Protože měl smysl pro spravedlnost, domníval se, že Jarkovi křivdí, když chce mít Evu jen pro sebe.
“Mami,” řekl jednou vážně,” budeš muset koupit ještě jedno děvčátko pro Jarku.”“Možná, že máš pravdu,” řekla jsem mu. ” Pro jedno děvčátko tu ještě máme místo. Až ji najdu, přinesu ji domů a bude se jmenovat Jana.”
Byl to slib a jakýsi závazek, o kterém jsme věděli jenom my dva. Gustík nepochyboval, že ji najdu a já jsem se nebránila myšlence mít ještě jednu dceru. Eva a Jana, říkala jsem si v duchu, zní to hezky. To bylo ve čtyřicátém prvním roce. Byla válka, ale doufali jsme, že brzy skončí. Poslouchali jsme zakázaný rozhlas a věděli jsme, že v Anglii i jinde se připravuje odboj. Netušili jsme, kolik utrpení ještě na lidi čeká a jak dlouho všechno potrvá.
Měla jsem hodně starostí jako všichni ostatní. Často byl i náš život v sázce a bylo mi těžko, když jsem myslila na své tři malé děti. A do těchto těžkých myšlenek se mi nějak promítla Jana. Malé děvčátko s láskou v očích, jakoby mně připomínalo můj slib. “Je těžká doba, Janičko, musíš ještě počkat,” řekla jsem jí. Odkud asi přišla? Přihlásila se vždycky letmě, jenom zaťukala na moje srdce, že je se mnou. Zvykla jsem si na její náhlé příchody, bylo to něco sladkého v té době samých starostí..
Čas prchal a Gustík se už o malém děvčátku nezmínil. Byl velmi citlivý a nemohl nevidět, co se děje. Slyšela jsem, když si hrál s chlapci pod oknem, jak jeden z nich řekl:”V noci nám odvedli tátu.” Možná měl Gustík strach, že to samé se může stát i u nás. Chodil do školy a vždycky, když zazněly sirény, místo do školního sklepa utekl domů. Chtěl být s námi. Byl velmi šťastný, když slyšel, že válka skončila.
Netěšili jsme se z míru dlouho. Bohužel život se nezlepšil, právě naopak. Lidé prchali před nebezpečím, které se dalo tušit jako bouře. Jednoho dne jsme to byli i my, když všechny naděje na svobodu selhaly.
Útěk za noci pustým lesem byl pro děti velmi namáhavý. Byla jsem stále ve střehu, aby nikdo neupadl a nezůstal ležet. Neustále jsem přepočítávala děti, zda jsou všechny. Klamal mě zrak anebo to byla ona, Janička? Jakoby byla vedle mě a já k ní vztáhla ruku. “Ty bys nedošla, Janičko a nikdo z nás nemá sílu, aby tě nesl,” řekla jsem jí tiše.
A pak dlouho nebylo tak dobře, aby malé děvčátko s námi mohlo žít. Zůstalo však v mém srdci. Mluvila jsem k němu, když jsem byla sama, potřebovala jsem i někomu žalovat, když jsem nevěděla jak dál a nějak se mi tím ulevovalo. Mockrát jsem si přála, aby bylo opravdové, aby vyplnilo prázdnotu, když děti jeden za druhým odcházely z domu.
Je skoro neuvěřitelné, že jsem Janu nakonec našla. Ano, mohla by být mojí dcerou, je stářím mezi mými dětmi. Přišla z Prahy do Austrálie dvacet let po nás a zvláštní shodou okolností to byla ona, která nezištně připravila půdu pro vydání mých knížek.
Tolik jsem byla s malou Janou spřízněná ale od té doby, co jsem potkala tu skutečnou, mě už neupomíná.
