Bylo, nebylo...
články s tímto názvem budou vyprávět příběh a vy si můžete zatipovat, zda je příběh pravdivý či ne. Tipovat budete v přiložené anketě. To, zda se příběh stal či nestal se dozvíte v příštím pokračování seriálu.
Nezapomeňte na vánoční stromek!
Jednoho roku, a je to docela dávno, měla naše rodina docela smolný rok. Naše rodina, to je babička velitelka, dědeček pobočník, sestra a švagr se dvěmi dětmi, a moje maličkost, osamělá, ale šťastně osamělá matka s dítětem jedním.Popisovat všechny peripetie, které nás pronásledovaly a ničily naši dobrou mysl tohoto roku by bylo dlouhé povídání. V duchu tohoto praštěného roku se ovšem odehrál i jeho konec.
Vánoční shon známe všichni, zvláště, když jsou malé děti, a vánoce jsou něčím výjimečným nejvíce pro ty jejich rozzářené oči, překvapené obličejíčky a radost. Úkoly byly rozděleny, ale v tom zmatku se nějak pozapomnělo na určení osoby, která zakoupí vánoční stromek. Od určité doby se někdo vzbouřil, pravděpodobně ten, co kupoval stromek každý rok, a usneslo se, že se v koupi budeme střídat. Vždycky strojíme stromeček v poledne na Štědrý den, tajně, aby děti nevěděly, a první jejich překvapení je, když je zavedeme za zvuku vánočních koled do - do té doby přísně střeženého pokoje, kde už je stromeček rozsvícený, s prskavkami, a pod ním plno balíčků. Všechen ten shon a pobíhání stojí za těch pár minut nelíčeného štěstí, radosti a výskotu dětí.
Stromeček většinou strojím já, babička se sestrou dokončují přípravu hostiny a poslední úpravy interiéru, dědeček se švagrem rozebírají zbytečnost ženských starostí, a jak oni by to zvládli levou zadní, ovšem, kdyby je k tomu ty ženský pustily. A také ligovou hokejovou sezonu.
Bylo dvanáct hodin a já se zeptala tiše dědečka, jestli je stromek ve sklepě, nebo zase umně uvázaný pod nějakým oknem či balkonem.
„Stromeček? Já ho letos nekupoval!“, se zcela nevinným obličejem se ke mně děda obrátil. Švagr zvedl obočí, a děl: „My jsme ho také nekupovali…“. Do duše se mně vkradla obava, že babička při své neskonalé živosti, organizačním schopnostem a činorodosti, ke kaprům, ingrediencím na salát, pečení cukroví, nákupu svěcených oplatků, sháněním povidel na omáčku, urputném boji o banány, pomeranče a mandarinky, úklidu svého bytu ( bez pomoci pravidelně onemocnělého tatínka), kupováním dárků – protože jen ona věděla, co kdo opravdu nutně potřebuje, a kde se to dá sehnat za nejlevnější peníz, přikoupila tak nějak mimochodem i dvoumetrový vánoční stromek.
I zaskočila jsem na kus řeči do kuchyně, kde to vonělo, smažilo se, míchalo, bublalo – a babička ve svém živlu dávala příkazy sestře, co má podat, odložit, přinést, zamíchat, uložit.
„Mami, kde je stromeček?“, zeptala jsem se s jistotou, že ho vyloví snad z hrnce, kde se vařila štědrovečerní polévka.
„STROMEČEK? Ja?“, zahlaholila do dne, který má být plný klidu, míru a pohody. Své zvolání umocnila výčtem všeho, co musela udělat pro zdar slavnostního dne, a svůj ne zcela emocí prostý projev ukončila: “To jsem měla ešče sháňat stromek, bo vas je tu malo! To něstě schopni se domluviť? To ma byť všecko na mně, ni?“
Podívali jsme se po sobě, i děti zpozorněly, že je něco jinak. Babička totiž vylezla z kuchyně, což se v jiné roky nestávalo, ta vystoupila jako Najáda z bystřiny těsně před večeří, třímaje v ruce rodinnou porcelánovou mísu, a v ní štědrovečerní neopakovatelně výbornou polívku. Dědeček i švagr se naopak zmenšili do podoby dvou ze sedmi trpaslíků, a skrčili se v křeslech. Sestra rychle soustředěně a netečně míchala, co babička nečekaně a trestuhodně opustila, a já stála uprostřed s němým konstatováním: Tak letos stromeček nebude. Shánět stromek odpoledne na Štědrý den v dobách rozvinutého socialismu bylo holé šílenství.
Ten rok stromeček nebyl, posbírali jsme všechny větve, které jsme našli kolem popelnic, když řádně vybavené, a hlavně sehrané rodiny už dostrojily, a zbytečné větévky odhodily. Dědeček se švagrem bez nejmenšího protestu jali vyrábět z těchto ubohých pahýlů něco, co by aspoň vzdáleně připomínalo vánoční stromek. Jelikož jsme rodina pospolitá, a v krizových situacích stojíme při sobě, všichni – i děti – se tvářily, že to prostě stromek JE.
Dalšího roku byly vánoce ještě zajímavější, a to právě díky této celkem banální, a v mnoha rodinách běžné situaci.
Tento průběh našich jinak vždy dokonalých vánoc jsem vyprávěla každému, koho jsem potkala. U pár lidí jsem dokonce zaznamenala záblesk zadostiučinění, protože jsme svými vánocemi, vždy naplněnými láskou, faktem, že jsme se sešli celá rodina, a dodržováním všech vánočních zvyků, které nám odkázala naše prababička, lezli některým nespokojencům a odpůrcům vánoc zřejmě silně na nervy.
Já jsem pro jistotu koupila už v listopadu stromek umělý. Pravda, nebyl to žádný zázrak, ty první vánoční umělé stromky, to byla kovová trubka, a ní přidrátované takové divné chuchvalce něčeho zeleného, ale připomínalo to stromek rozhodně více, než loni „uháčkovaný“ úkaz.
Situace se začala vybarvovat asi tři dny před vánoci.
„Máte už stromek?“, zeptal se kupodivu, zřejmě omylem krátce střízlivý soused babičky. „Nemáte! Letos se můžete spolehnout na mně! Já vám přinesu strom, že vám polezou oči z důlků!“.
No lezly, co bych zapírala.
Babička nic nenamítala, nakonec – takový jeden stromek v záloze je lepší, než žádný stromek. Kdo ví, jestli děda letos zase nezklame! (už měsíc ho častovala otázkami, zda se u něho neprojevují další (?) příznaky stařecké sklerózy, zda si pamatuje, co mu kdo řekl, a hlavně, co má udělat!) Švagr, aby odčinil svůj loňský domnělý hřích, zaobstaral strom velikosti „Stromu republiky“ na Václavském náměstí přímo od nějakého lesníka. Dědeček ale zatím, ostatně jako vždy před dobou neuváženého rozhodnutí střídání kupců, podplatil jednoho prodavače, aby mu schoval strom skutečně zázračný, jedinečný a monstrózní, abychom si vynahradili loňského neduživce.
Den před Štědrým dnem jsem byla ještě v práci, a kolega, který znal každé hnutí mysli, každé hnutí těla i každou katastrofu v naší rodině si to přihasil nečekaně v době své dovolené do kanceláře. Byl v lyžařském oblečení, na hlavičce červenou čepičku, na obličeji červené tvářičky, a v ruce – obrovský strom! „Aby se vám to letos vyvedlo!“, zahlaholil, na schodech zvolal ještě obligátní „ Tak šťastné a veselé!“, a zmizel.
Ještě v ten den jsem dotáhla silou vůle, která zvítězila nad rozumem, že dvě takové obludy sama do autobusu nenarvu, do bytu babičky a dědečka stromky dva. Umělý, a ten ohromný strom kolegy. Manipulaci s ním v prostředcích hromadné dopravy pokládám dodnes za jeden ze svých nejlepších sportovních, ale i diplomatických výkonů. Dala jsem je oba na balkon u chodbě, a tiše zas zmizela. Na Štědrý den se scházíme zhruba kolem deseti až jedenácti hodin dopoledne. Já jsem přichvátala poslední, protože synek děsně zdržoval, a lezl mně na nervy. Pořád něco kutil a balil a vzdychal ve svém pokojíku.
Když jsme otevřeli dveře, babička na mne vrhla vyčítavý, téměř vraždící pohled. Sestra se hystericky chytala u sporáku za hlavu, kterou měla pro jistotu z poloviny zabořenou v největším hrnci, dědeček zasmušile kouřil, a hleděl z okna. Švagr se asi zbláznil, neboť se smál, až nemohl mluvit.
„Proboha, co se tu děje?“, zeptala jsem se zase v neblahém tušení, že se OPĚT něco zapomnělo.
„Ale, celkem nic“, děl dutým hlasem dědeček. „Tvůj švagr ukradl na Václaváku strom
republiky, nevím, jestli ho letos nebudeme muset v půli uřezat, a budou z něho DVA!“
Hrklo ve mně – a co ty moje dva krásné stromky, tajně ponechané na balkoně?
„No, a představ si, že na balkon nám „někdo“ postrčil dvě úděsná košťata, a jedno dokonce umělé!“, znechuceně si málem odplivnul dědeček, a vrhnul na mne výhružně výmluvný pohled. „Takže máme stromky čtyři až pět.“
„Jak to čtyři až pět, tři, ne?“, nechápavě jsem se doptávala. Už jsem byla dokonale zmatená, ale do tří snad ještě počítat umím!
„Děvčico, či neznaš svojeho tatu! Ten přitah další strom, a ještě za uplatek“, což byl pro babičku smrtelný hřích, a dle jejího názoru v Desateru tento ohavný čin měl být na prvním místě.
Situace začala být nepřehledná, už jsem nevěděla, kolik těch stromů máme. Aha, švagrův strom se rozpůlí…
Děcka byla zatím přilepená na obrazovce, a hltala Pyšnou princeznu, a tu zazvonil zvonek. Otevřít jsem šla já, stále jsem totiž stála v předsíni v kabátě, a celá konverzace probíhala tak, že jsem připomínala Lotovu ženu.
Po otevření dveří už jsem byla jako solný sloup. Ve dveřích stál – tentokrát jako obvykle dokonale ožralý soused, a nesl nám – hádejte co?
No přece strom.
„ A, aehm, abystě věděli, tuž sem vzal ten největši kerý měli, dostanu dvě stovky!“.
Bohaté, lesem vonící, a hlavně velmi veselé byly tyto vánoce, a nezapomenu na ně! Nastrojila jsem sice stromek jen jeden, spravedlivě jsme ho vylosovali (vzhledem k fyzické převaze švagra byl použit jeho), ale ty zbylé jsme dali, kromě té umělé trubky do kbelíků s vodou do předsíně, a překrásně voněly!
Přeji Vám všem aspoň jeden malinkatý stromeček, a nejlépe, kdyby ho vám přinesl někdo, kdo vám chce udělat radost. Ale aby byl střízlivý! Ten „ožralecký“ strom byl totiž taková suška, jako po obrně, úplavici a TBC, větve začínaly v polovině kmenu, a jehličí ve třetí třetině. Ale voněl taky.
Pro ukončení - můj zkoprnělý synek vytáhl umolousaný balíček, ve kterém měl vystřižené ze zeleného papíru nějaké podivné útvary, které vzdáleně připomínaly stromy vánoční. Měl jich pět. Pro každého dospělého jeden – abychom měli jistotu, že letos stromek bude! A to se do té doby tvářil, že neumí do pěti napočítat.
Dagmar Jarošová
