Jak jsem nezbohatla...
...a už asi nezbohatnu
Jsem v důchodu, vdova, bydlím sama a zápasím s penězi. Asi jako každý v této době, důchodci, mladí začínající, nebo střední vrstva pracujících. Když si zvyknete, je to docela příjemné bydlet sama. Ale drahé! 
Jistě je lepší se o náklady na bydlení s někým podělit. Podnikla jsem malý průzkum. Po něm jsem zavrhla myšlenku najít si nějakého „spolubydlícího“. V mém věku se vhodní spolubydlící jaksi nevyskytují.
Ti, kteří by eventuálně obstáli, jsou už zadaní. Než je manželka vyhmátne, tak by i zalaškovali, ale jak by mělo jít do tuha, sklapnou kufry. V podstatě je chápu. Mají už své jisté. Volní jsou různí asociálové nebo vyžírkové, kteří hledají blbou, co by je živila.
Říkám si: Pozor, holka! Někoho si sem nasadíš a pak se ho už nezbavíš. Kdoví, co se z něho vyklube. Prostě musíš spoléhat jen sama na sebe. Vzít osud do svých rukou, jak říká můj zeť. Pro něho to znamená, že pracuje od rána do večera. Hlavou, on ji má skvělou. S tou mou to ale asi taková sláva nebude. Musím se spolehnout na ruce.
Vzala jsem tedy úklid u jedné malé firmičky. První tři měsíce docela slušně platili, tak jsem byla nadšena a uklízela jsem jako divá. Málem jsem jim myla i zdi. Když se všechno jen lesklo a blýskalo snížili mi plat o dvě třetiny. Taky dobrá taktika, musíte uznat. Tak jsem si řekla, za málo peněz málo muziky a jen to tak šolíchám. Ať má i moje nástupkyně co leštit, až mě vyhodí!
Získala jsem tím zkušenost, že rukama moc nevydělám. Musím pracovat hlavou…
A potkala jsem příležitost!
Začalo to nevinně. Stal se mi malý uraz. Přetrhla jsem si ohybač, šlachu v malíčku pravé ruky. Malíček ze začal chovat, jako by nebyl můj. Svinul se téměř do klubíčka, trčel bokem a další prsty mu mohly být ukradené. Nespolupracoval s nimi. Oni čehý, on hot. Půl roku jsem se s ním trápila, musel na dlahu, pak tu šlachu sešívali, po půl roce je to sice lepší, ale nic moc. Ten poslední článek prstu je ohnutý. A někdy zavazí…
„Chcete další operaci?“, ptal se lékař. „Někdy to operujeme i čtyřikrát. To víte, když se to stane někomu mladšímu...“
„Operaci nééééééé! To byla šílená bolest, zase tak moc mi to nevadí.“ odpověděla jsem a v duchu jsem si pomyslela,že mám dobrou pojistku. To bude plnění!
Ale nebylo. Nedostala jsem ani korunu. Špatná smlouva, zněla na pojištění zlomenin a poranění. Zlomenina to nebyla a poranění?
Vysvětlili mi, že bych si musila roztrhnout žaludek nebo plíce nebo dostat nějakou ránu přímo do srdce, ale šlacha v malíčku?
„Prosím vás, na to se naše plnění nevztahuje.“
Ani výhružky, že napíšu do Občanského juda, se nebáli. Tak jsem se rozhodla, že tu blbou smlouvu zruším, ale nejdříve se nechám pojistit jinde. Jak to bývá, kdybych ji zrušila a jinou bych neměla, hned bych si zlomila nohu, nebo i obě…
Na Silvestra u příbuzných dávám historku s malíčkem k dobru…
„Přijď, my tě pojistíme lépe,“ říká jedna sousedka. „A můžeš se zkusit dát s námi do party... Jsme prima parta…“
Vyprávěla, jak se scházejí na školeních, jak jsou dobří kamarádi. A jak jsou všichni bohatí…. Bylo to lákavé. Chtěla jsem taky být s někým partě a bohatá.
Po vystřízlivění jsem tedy sepsala smlouvu. Pořádně jsem si ji znovu pročítala. Zdála se být skutečně výhodná. Jedná se o solidní zavedenou firmu. Být její spolupracovnicí je určitě čest. Mohu se vypracovat. Záleží to jen na mně. Říkala jsem si, že to zkusím..
Všichni ke mně byli opravdu milí. Zvali mě na vstupní seminář. Poznala jsem ty, kteří se vypracovali...
A ti vyprávěli - jak začínali, jak se vypracovali, jak jim to jde, jak tu svoji práci milují. Je to krásná práce, pomáhá lidem k splnění přání a cílů. K finanční nezávislosti. Jen vypisujete smlouvy...
Poradíme vám, jak na to. Zpočátku se to zdá těžké. Ale jak se to naučíte, je to brnkačka. Sepsat smlouvu nebyl problém... Problém byl s kým.
Musíte si hledat zákazníky..Napište si seznam lidí které budete kontaktovat, dejte tam každého koho znáte…Musíte si s nimi povídat. O rodině o dětech a nenápadně se ptejte. Co až děti půjdou na školu? Nechcete pro ně šetřit?
Už měli přesně vypracované postupy jak zájemce „zlomit“!
Začínala jsem se obávat, že u mě to až tak jednoduché nebude. A taky že ne. Narazila jsem hned u prvních, svých nejbližších, na kterých jsem se snažila trénovat, vysvětlovat, zdolávat námitky.
„Je to sice krásné, mami, ale my už takovou smlouvu máme. Nebudeme to měnit.“
Ani bratr nebyl nadšený. Ale toho jsem ukecala. Kvůli mně smlouvu sepsal. Věřím, že mě to nebude později vyčítat. Od souseda jsem si vyslechla, že už byl spolupracovníkem mnohých takových společností. U některých splakal nad výdělkem.
Pesimista, říkám si a pročítám si rady,. Zavolat známým.
„Můžeme si někam na dvacet minut sednout?“ zeptala jsem se Vlasty.
Sedly jsme si. K tomu jsem ji přiměla.
„Líbí se ti ten program? Je to program pravidelného spoření se zajištěním. Co na to říkáš? Máš zájem o další informace?“ hučela jsem do ní.
Neměla. Jako většina. „To jsi mě opravdu chtěla vidět jenom kvůli tomuto?“
No né, ještě si ji znepřátelím...(I ostatní přátelé moji snahu pojistit je chápali podobně.) Stojí mi to zato??? Sklapnu tedy kufry a odcházím. Cítím se víc než hloupě. Jen se nevzdát. Zavolám tedy dalším a dalším.
V desátém případě sepisuji smlouvu..
„Já jsem všechny pojistky zrušila, když jsem potřebovala peníze. Ale musím mít nějaké zajištění. Udělala jsem si srovnání. Tahle společnost je skutečně dobrá. Přišla jsi jako na zavolanou…“
Heuréka. První úspěch...
Teď už to půjde jako po másle, říkala jsem si.
Zlaté oči! Následovalo deset neúspěšných schůzek.
Zjistila jsem, že jsou zhruba tři kategorie lidí. První, ti velmi rozumní a prozíraví. Chápou, o co jde. Smlouvy už mají…
Druzí chápou, že je nutné smlouvu mít, ale myslí si, že na pravidelné placení nemají. A třetí kategorie? Ti jen nadávají. Na všechno. To, že jsem je oslovila, chápou tak, že chci mít snadný výdělek! Na jejich úkor.
Snadný? To teda ne. Mám už málem depresi. Zklamu ty hodné spolupracovníky, nesplním ani první úkol. Tři smlouvy v prvním týdnu. Mám jen dvě. A navíc, mám šílenou nechuť dále v tomto oboru něco podnikat...
Jen pět procent lidí má prý obchodního ducha v genech. Já k nim rozhodně nepatřím. Je to boj s mým vlastním já.
Pud sebezáchovy mně velí: Vzdej to! To není práce pro tebe.
„To překonáte, uvidíte, to jsme si zažili všichni. Jen vytrvat!“ říkají ti úspěšní. Jdu se na ně podívat, mají další seminář, na který ale zatím nemohu. Nemám splněnou podmínku.
Jen jsem se dívala. Na ty lepší, ty, co to nevzdali. Většinou jsou mladí, krásně oblečení, před školícím střediskem parkují drahá auta... Je mi úplně jasné, že k nim nebudu nikdy patřit. Zůstanu chudá. Dokonce se mi i ulevilo. Chudá, ale nebudu si muset na známé vymýšlet podrazy a chytat je do léček. I když v konečném důsledku by to pro ně byla dobrá věc...
A ponaučení??
Nezáviďte těm bohatším, není to zadarmo. Můžete si to taky zkusit…
Ach jo…
Třeba budete bohatí..
Marta Heraltová
