Věru málokdy se setkáváme tolikrát s cestami a výzvami k pochodu, jako v biblických textech, i když často sami Ježíšovi učedníci, (ačkoli sami mnohokrát prošli Galilejí a mířili se svým průvodcem i do Jeruzaléma) mnohé nepochopili. Ne náhodou je i svědectví Starého zákona doslova nabito výrazem „cesta“ pokyny k probuzení, k vykročení a k pokračování v pozemské pouti. Slova jdi, šel, vyšli, ubírali se, prošli, patří mezi nejfrekventovanější slovesa celého Zákona. Již v čase patriarchy Abrahama se Židé vydali z dnešního iráckého Uru do své skutečné vlasti, přesunuli se do Egypta, odkud se v památném Exodu vrací zpět do zaslíbené země. Nemluvě o babylonském zajetí, o rozptýlení národa do všech končin světa. Tyto události poznamenaly celý rod Izraele - nejen cestováním, během něhož je Bůh zakaloval, ale i vysvětlivkou proroka Zachariáše, který předvídal, že Bůh přetaví Izrael „jak se taví stříbro“. Jeho kolega Ezechiel mluví výslovně o přepálení v ohni zkoušek. Jen tak se spálí nečistota hříšníků. Konečně sama cesta do „zaslíbené země“ není cestovatelským dobrodružstvím, ale sledem zkoušek a trestů, během nichž se tento národ (jako každý z nás) zbavuje zažitých schémat, koncepcí a duchovních vlivů a pověr. Kanaan do něhož mířily jejich kroky také nebyl jen teritoriální sférou, ale novou duchovní končinou, v níž bude sepsána Tora, tedy pět Mojžíšových knih, otevírajících sled starozákonního svědectví. Jeden ze svazků nám přes vzdálenost několika tisíciletí přikazuje, že „jestliže porušíte cestu svou, … hrozně a rychle vyhlazeni budete ze země, do kteréž přijdete…“
Pokud jde o sloveso ve tvarech „jít“, „zvednout se“ či „vycházet“, které se v Zákoně objevuje nejméně tisíckrát, jde o příkazy určené všem příštím, a nejen židovským generacím. Nezastavovat se, jít životem, přijímat útrapy, spoléhat se na Boží řízení našich osudů a věřit, že jeden jedinec s Bohem za zády tvoří vždycky většinu. Mnozí Ježíšovi žáci, (například Josef z Arimatie nebo Nikodém) patřili sice mezi skvěle připravené znalce Zákona, ale z vyvrcholení Kristovy smrti na kříži mnohé nepochopili. Ani dvanáct účastníků Ježíšovy teologické fakulty do tohoto okamžiku nepochopilo hloubku starozákonní zvěsti, ani výklady svého výsostného učitele. Tedy když Ježíš opakoval v koncentrované podobě vlastní výuku při Poslední večeři, reagovali žáci, (jejichž učitele bychom jim měli závidět), naprosto naivně. A to někteří absolvovali i výuku Jana Křtitele, který je v Judské poušti vybízel, aby „připravili cestu Páně“.
A když se tedy Ježíš v posledních hodinách loučil s tímto společenstvím, sdělil svému žactvu že „odchází“ a že „cestu, kam já jdu, znáte“, byli apoštolové naprosto zmateni. „Nevěřící“ Tomáš se v této chvíli pozeptal: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát tam cestu?“ Stručná odpověď zněla: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (J 14,6) Čímž obohatil své „já-jsem“ svědectví o další pojmy. Až do této chvíle jsme věděli, že je Ježíš světlem, chlebem, vinnou révou, či pastýřem – nyní je i programem našeho života, cestou, kterou poctivý životní „turista“ nemůže a nesmí minout. Ostatně Ježíše od poslední, křížové cesty dělilo už jen pár úzkostných hodin. Ze všech obrazných pojmů, jichž Ježíš používal ve své „prezentaci“ zástupům jsem si sám nejčastěji vybíral „dveře“. Zejména v časech, kdy jsem musel vzít za kliku dveří, za nimiž mě čekali nepřátelsky naladění protivníci. Říkával jsem si tehdy v duchu: Pane, Ty jsi ty dveře! Což mě dodávalo sílu k jednání, která byla krajně nepříjemná – leč toto oslovení mi dodávalo sílu a jistotu, že mezi ďábelskými bytostmi nebudu jistě sám.
Ježíš sám nám, „cestovatelům“, sděloval již na svých cestách Galilejí a Judskem, jak máme chápat svá vlastní putování. Přikázal svým žákům i nám všem, že máme vstupovat „těsnou branou. Neboť široká je brána a prostranná cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!“ Čímž Ježíš inspiroval přes velkou časovou vzdálenost nejednoho spisovatele či myslitele našeho času. „Cesta života“ napsal ruský spisovatel N.V.Gogol, „je široká, ale mnozí ji nemají a kráčejí cestou smrti“. Čínský myslitel nezávisle na Ježíšovi poznamenal, že cesta nebe nemá oblíbenců. Americký autor Artur Charles Clarke zase poznamenal, že „jestliže najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede“, a jinde se dovídáme, že právě tyto cesty jsou nejnebezpečnější. Psychoanalytik S. Freud, který se dobře orientoval v lidské psychice zase napsal, že „cesta od kojence ke kulturnímu člověku je daleká. Mnoho lidiček na ní zbloudilo, ponecháni bez vedení vlastnímu vývoji nedospěli včas ke svým životním úkolům.“ A navíc, jak dodává americký humorista Leo C.Rosten, „cesta k vědění je dlouhá, předlouhá, klopotná a posetá skrytými minami“ našich životních zkoušek, dodal bych.
Ohlédneme-li se zpátky na dlouhou cestu, kterou jsme absolvovali často vyčerpáni, shledáváme, jakým zázrakem je život, k němuž jsme se dopracovali. Úžasná je vzpomínka na dětství, v němž se náš mozek zrodil jako počítač, který neměl zprvu program, ale byl připravený na přísun informací. V šesti letech jsme se v průběhu jednoho ročníku základní školy naučili všemu, co bylo nezbytné pro další růst – čtení, počítání a písmu. I nastal čas sběru informací a počátek dlouhého hledání svého místa a Božího zadání, k němuž jsme se před cestou na tento svět zavázali. Důležitými milníky této cesty byly životní krize, velmi ostré koření našeho života a šance, jak si odpracovat dluhy, jež jsme si svévolně vytvořili klikatou cestou od škarpy ke škarpě. Hledali jsme navigátora, který by nás vedl cestou necestou, našli jsme smysl svého bytí, dosáhli jsme vysokého stupně důvěry v řešení našich osudů, poznávali jsme a nořili se do pravdy a posléze – dejme tomu po osmi desítkách let jsme dospěli k jisté harmonii se svými nejbližšími. A nakonec jsme snad pochopili evangelia a shledali jsme, (s Albertem Camusem), že „každá překážka umožní urazit další kus cesty.“