Je to lidský, dělaj to všicky
Od zákazu kouření se z populární hospody U rudého klokana stala neuvěřitelná změna. Místo knajpy, kde by se dal kouř nožem krájet, se stala útulná hospůdka vonící dřevem, pivem a kytičkami na každém stole.
Po dlouhé době jsem si zaskočil na pivko a na pokec s kamarádem Frantou Bidlem, kterého jsem od Covidu neviděl. Bylo to príma setkání s kámošem, který byl známý šprýmař, a tak trochu neotesaný chlapík. Toho jsem se stal svědkem po třetí plzničce, kdy se Franta zavrtěl na židli, nadzvedl se a se „Sorry, kámo, je to lidský, dělaj to všicky,“ se nahlas uprdnul takovým způsobem, že na stolcích uvadla květena. Bodří pivaři ztichli a znechuceně se podívali na Frantu.
„Tak to byl ale krásnej Bořivoj trhan,“ hrdě pronesl Franta a hluboce se napil.
„Ty si ale prase,“ řekl jsem se smíchem.
„No vidíš. Tak proč se tomu tedy směješ, když jsem prase?“
„No jo, to je fakt divný, že se lidi většinou smějí, když se někdo uvolní. To si pamatuju už od dětství,“ řekl jsem a naše doposud politická debata, probírající politickou korektnost v naší společnosti, se stočila na banální a neobvyklý, leč zajímavý rozhovor o lidské plynatosti.
Franta, který neduhem očividně trpěl, mně, uhlazenému dědkovi, který by dal hovořit včerejší kachně se zelím mimo lidskou společnost, pronesl přednášku plnou zajímavých faktů. To, že střeva zákonitě musí dát průchod plynům, je samozřejmá věc. Jde o to, kdy a za jakých okolností se člověk uvolní. Dámy, jak vědecký průzkum potvrdil, pucají ještě o něco více než muži.
„Ženský jsou na tyhle věci moc upejpavý. Dělají jakoby nic a dávají přednost spíše tichotoučům neboli pjoukalíkům,“ znalecky vysvětlil Franta.
„Souhlasím,“ řekl jsem a vzpoměl jsem si na ty „Silent but deadly,“ které mně dost často probudily z hluboké modlitby v kostele.
Měl jsem zato s Frantou, že chlapi se v těchto směrech příliš nežinýrují. Je svatá pravda, že se na rande s holkou, do které jste po uši zamilovaní, neuprdnete jako dospělej a nevychovanej chlap.
„Jo, a víš, kdy se láska jednoho k druhému nadobro změní a už to nejni tak jako to bejvávalo?“ položil mi otázku Franta.
„To víš, že vím. Když se poprvé před tou svojí uřízneš!“
„Ba, ba,“ znalecky prohodil Franta, který to očividně věděl z vlastní zkušenosti.
Zrovna tak jsme si potvrdili pravdivost starého českého přísloví „Lepší jeden prd, nežli deset doktorů.“ Franta, ačkoli vzhledem a chováním na to moc nevypadal, měl hluboké historické znalosti. Nepochyboval jsem o tom, že slavný astronom Tycho Brahe raději při královské večeři zahynul potupnou smrtí, než aby pustil zlého ducha v přítomnosti pana krále. Franta mě oslnil pravdivou historkou o slavném francouzském profesionálním pouštěči duchů Josephovi Pujoi, který bavil obecenstvo v Moulin Rouge před první světovou válkou.
„To byl u mě správnej umělec! Obecenstvo se válelo smíchy, když ten Pepa prděl v rytmu známých písniček. Taky uměl prdět do flétny francouzskou hymnu. Sfoukávat svíčky byla pro něj hračka. Byl to fakt frajer, kterej má moje uznání, protože plných pět minut svými prdy věrně napodobil zemětřesení v San Franciscu v roce 1906. Nedivím se, že to byl nejlíp placenej umělec v tý době v tom podniku,“ řekl Franta. Dodal, že jeho umělec zklamal pouze jednou, za což dostal vyhazov.
Pak se Franta zase zavrtěl na židli, přičemž opilci kvapem začali opouštět lokál.
„To já jenom fintil, abychom nemuseli dlouho čekat na véču,“ vysvětlil.
„Jen si prosím tě nedávej boby nebo luštěniny,“ apeloval jsem na Frantu, protože jsem si chtěl užít vůni dřeva a piva. Kytičky už nepřipadaly v úvahu…
Po rozloučení s Frantou jsem ještě dlouho přemýšlel na toto zajímavé téma, které je tak trochu tabu. Například jak jsme si se spolužákem Honzíkem Š. často při vyučování pucli, přičemž jsem se obrátili na nevinné holky v lavici za námi s „No, holky, že se nestydíte!“ A uvedli jsme je do rozpaků. Při té příležitosti jsem si zase uvědomil, jaký je čeština krásně bohatý jazyk, který má svérázné výrazy i pro „bzdění, prdění, nezachování se, ušvihnutí, upuštění zlého ducha, pucnutí, uříznutí nebo vulgární usrání.
Vzpomněl jsem si na kolegu ve Státní knihovně, zapšklého knihovníka, kromě mě jediného muže v dámské společnosti. Ten se vždycky nadzvednul ze židle a k mému úžasu se nehorázně ušvihnul.
„Slyšel jsem správně? Zeptal jsem se plaše obrýlených postarších kolegyň knihovnic.
„Slyšel, slyšel, to on dělá pořád“
Tak jsem si řekl, že když Adolf Hitler údajně trpěl meteorismem, tedy nekontrolovatelnou plynatostí, tak proč by si nemohl pro pána krále popustit uzdě svým útrobám prachobyčejný knihovník?
Jak se přece říká „Je to lidský, dělaj to všicky!“