Zapomínání
Paměť člověčí je vám pěkná vlastnost. Ovšem musí fungovat. Občas si totiž dělá co chce. Jednou je plně funkční, jindy nás zrazuje, onehdy zase potrápí.
Ve škole se učíme nazpaměť básničky, letopočty do dějepisu, jména významných osobností a později z nás učitelé mámí tyto zapamatovaná data, aby naší paměti dali nějakou známku. A pak už to takto děláme celý život. Potřebujeme si zapamatovat strašnou spoustu věcí, abychom v pracovním procesu byli něco platní. Musíme si pamatovat kdy má naše dítko jaký kroužek, v kolik hodin máme kde být, co se musí včas zaplatit anebo kde jsme zaparkovali auto.
No a tady jsme u mého problému s pamětí, který způsobil tuto mou úvahu.
U nás na okraji města se za parkování na ulici neplatí. Ovšem to je důvod, že tu nebývá na naše miláčky místo. Často vyložím všechno u vchodu a třeba i půl hodiny kroužím bočními uličkami a hledám skulinku na zaparkování. Což o to, místo se najde. Ale za týden chci jet znovu a zaboha si nevzpomenu, kde to auto stojí. Přemýšlím a pátrám ve své paměti, kde jsem byla naposledy, třeba mi paměť naskočí. Někdy ano, jindy ne. A nezbývá, než pěšky vyrazit do uliček a koukat, kde toho miláčka mám. Stává se mi to čím dál častěji. A to si ještě vynásobte, protože máme teď auta dvě. Paměť si ze mě prostě dělá legraci.
U nás doma zapomínáme, kde je auto, moje maminka zapomíná hůlku. O té byla řeč už v hledání. Tuhle ji zapomněla na hřbitově. Jelikož tam jezdíme málo kdy, je to 40 kilometrů, tak maminka hůlku oželela a koupila si novou. Ale její známý, kterému se svěřila jel o víkendu na hory za synem a na hřbitově se zastavil, a hle! hůlka stála způsobně opřená o dědův náhrobek. Děda hlídal dobře a maminka má teď hůlky dvě.
Máme k dispozici mnoho pomůcek pro zapamatování. Ať už nákupní lístečky, pokud je nezapomeneme doma, kalendáře, pokud nezapomeneme otočit list, budíky, pokud nezapomeneme nastavit zvonění. Ale dnes i moderní aplikace. Zadáte do kalendáře událost, nastavíte upozornění, případně i opakování této události a můžete zapomenout. Mobil vám začne zvonit a vyzývat vás k akci, kterou si pamatuje za vás. Narozeniny, návštěvu lékaře, zaplacení nutných poplatků a spoustu jiných zapomenutelných dat.
Jedno léto, před začátkem prázdnin se konalo rozloučení se školním rokem sportovního klubu Kendó, kam chodí můj syn. Je to akce pro děti i rodiče a bývá to velmi příjemné odpoledne. Hrají se tam hry, opékají buřty a většinou se dá i vykoupat v rybníce. A tento rok na nás vymysleli hru. Orientační běh lesem, ale s tím, že musíte v krajině najít cedulky s obrázky a ty si pamatovat. Hodnotil se čas doběhnutí a počet zapamatovaných obrázků, jejichž vyjmenování se také započítávalo do času. Popadla mě hrůza, jakou si utrhnu ostudu a nechtělo se mi do toho. Ovšem běželi všichni rodiče, tedy by to bylo také ostudné, kdybych neběžela. Tohle synovi nemohu udělat. Ale vedoucí oddílu mi dal radu, za kterou mu do dnes moc děkuji. Prostě si ke každému obrázku vymysli nějaké vodítko, a pak k němu připoj další obrázek, aby se vytvořil děj, nebo obraz, který si zapamatuji lépe, než jen strohé názvy. A tak v běhu lesem hledám cedulky, nalézám sluníčko, dopis, svíčku a tak dále a vymýšlím příběh o tom, jak sluníčko píše dopis svíčce. Víc si už nepamatuji. Bylo jich celkem deset. Ono v běhu se to pamatuje hůř. No ale nedopadla jsem nijak špatně, v paměti mi zůstali všechny, jen neměli správné pořadí. Nebylo to fiasko a poslední místo obsadil někdo jiný. Tak nějak mě to potěšilo. A tuto pomůcku na pamatování věcí využívám často.
Nechci, aby to znělo jako omluva, nebo výmluva, ale jako fakt: s věkem se to zhoršuje. A dost možná to není až tak věkem, ale i tím, že život nám nakládá stále více dat, která se tam prostě už nevejdou, protože máme plný disk básniček a letopočtů ze základky, datumy narozenin, rodná čísla dětí, textů písniček které si rádi zpíváme, hloupých nebo dobrých vtipů, jmen přátel, jejichž počet s délkou života stoupá a tak bych mohla pokračovat dlouho. Moje babička měla paměť skvělou do smrti v devadesáti dvou letech. Pamatovala si co bylo za mlada, ale i to co bylo včera. Což u mě už pomalu přestává fungovat. V paměti mám jména všech spolužáků, ale kde jsem včera zaparkovala auto zapomenu hned. Babička by se mi jistě vysmála, že si pamatuju voloviny místo užitečných věcí.
Ale také ještě mám v paměti dobu, kdy se vedly Památníčky. Přátelé a kamarádi zapsali a nakreslili na památku něco do knížečky, abychom nezapomněli na dávné přátelé a doby. Sice jsem zapomněla ve které části knihovny jej mám ukrytý, ovšem není nic snazšího, než knihovnu projít celou a nalézt dávno zapomenuté knihy, spolu s památníčkem, který nám v mysli vyvolá dávné vzpomínky a donutí nás nostalgicky se zasnít. Tady paměť otvírá tajemné skříňky a vynořují se zapomenuté prožitky. To si s námi naše paměť hraje.
Tato moderní uspěchaná doba na nás valí spoustu dat, povinností a nutností. Nabízí nám také moderní technologie, s nimiž se nám žije lépe, protože nám pomáhají pamatovat si a připomínat to, co bychom mohli zapomenout. Telefonní čísla už si nemusíme pamatovat vůbec, zná je chytrý telefon. Poštovní adresy také ne, píší se emaily. Cestu ke vzdáleným příbuzným vám ukáže navigace. Pokud tyto vymoženosti využíváte, myslím, že se vám lepší spí. Ale také nás to nenutí naši paměť cvičit, což je ku škodě našich paměťových šuplíčků a skříní. Mně se kolikrát už stalo, že jsem v noci vyskočila ze spánku s příšerným pocitem, že jsem zapomněla na něco hrozně důležitého a čuměla pak naštvaně do stropu zbytek noci. Díky aplikacím už tyto noční děsy nemám. Ovšem pozor! Nelze se vždy takto spoléhat na pomocníky moderních technologií! Ocitnete-li se například jako já na lékařské pohotovosti bez mobilu tak by bylo dobré si pamatovat číslo telefonu na někoho blízkého. A kupodivu moje paměť mě podržela a já vyhrabala telefon na manžela někde v zastrčeném šuplíčku paměti. V den, kdy jsme se seznámili, nebyly mobily běžné a on mi své číslo napsal na lísteček, který je dodnes v mé krabičce s poklady schovaný. A já si na ten lísteček vzpomněla a tím i na číslo na něm napsané.
Což mě poučilo a naučila se nazpaměť telefonní čísla na děti, maminku a tenkrát ještě i dědu.
Nikdy totiž nevíte, kdy moderní technologie selže. A tak si stále vedu knihu Pamatováček, kde mám všechno napsané. Adresy, telefony, data významných dní a jiné důležité drobnosti.