Prozraď mi zrcadlo, jaká jsem Chtěli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedinečnou příležitost. Pohlédněte do své duše, a tak nějak ji vyzpovídejte.
Je to určitě výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto případě možné utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, že tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, že prostor není omezen ani místem ani časem. A tak se ptejte zrcadla a přinuťte ho vyprávět…
Těšíme se!
Václav a Ludmila
* * *
Renata Šindelářová - redaktorka, spisovatelka, blogerka a také jedna z úspěšných autorek magazínu SeniorTip
Zrcadlo: Vidím, že jsi zase tady a jako obvykle spěcháš. Uděláš si na mě chvilku? Chci se tě zeptat, jak často se díváš do své duše. Renata: Po pravdě… Mnohem méně, než bych si přála. Navíc když se tak děje, někdy tam asi koukám do špatného rohu.
Zrcadlo: Jak to myslíš? Renata: Velice ráda bych hleděla do své duše pouze v momentech, kdy jsem klidná a spokojená. Věřím, že se v takové harmonické chvíli dokážeme napojit s něčím skutečně vyšším. Naše mysl překoná pomyslné hranice a my vnímáme daleko za prostor svého těla. Poznáváme hluboké životní pravdy, nahlížíme do historie věků a dokonce jsme schopni překročit jak naučené teorie, tak třeba i svůj stín. V takové chvíli jsme otevření všem možnostem, jsme plni energie a naše schopnost lásky se stává bezbřehou.
Zrcadlo: A co ten špatný roh? Renata: Když medituju nebo se kochám nějakým úžasným přírodním výhledem, bývám zaměřená správně, prožívám daný okamžik a také sama sebe. Někdy se mi ale stává, že se dušička vyděsí chaosu světa a nejenže nerozumí některým odehrávajícím se pochodům, ale hlavně ji tíží budoucnost. Ne vlastní, ale zvířecí, přírodní i lidská. A když se zadívám za obzor, zahlédnu tam obrovskou marnost a zkázu.
Zrcadlo: Považuješ se za vizionáře? Renata: To zase ne, pramení to spíš ze strachu a ten má vždycky velké oči. Ale máš pravdu, že i když to opravdu prožívám hodně emotivně, může to znít až přehnaně. Používám „silná“ slova. Spisovatelé jsou takoví slovní rybáři. Nahazují dramatické výrazy, aby jejich příběh na čtenáře zapůsobil. Takže jakmile píšu, mám tendenci to dělat. Třeba když sestavuju rutinní žádost na úřad, je z toho díky superlativům úplný epos. Hmm, teď ale kecám, což je hned druhá spisovatelova užitečná vlastnost. Strašně lže. Bane, to vtipkuju. Samozřejmě že nelže, fantazíruje. Ve skutečnosti píšu úřední dopisy stručné, nechci zdržovat je ani sebe. Jenom se mi to hodilo jako vhodný ilustrační příklad. A to fakt nekecám.
Zrcadlo: Ale jsi ukecaná? Renata: Někdy ano, ale docela ráda i mlčím. Navíc určitě nejsem kdovíjaký řečník; zadrhávám, sjíždím z cesty a používám parazitní slovíčka. Zvláště před větším počtem lidí mám fantazii úplně vypnutou a neumím improvizovat.
Zrcadlo: Jak potom zvládáš mluvení na veřejnosti? Renata: Ne moc dobře. Jsem vždycky nervózní. Ale zvykám si. S prvními takovými projevy jsem začínala u dětí, respektive na besedách pro děti, tam jsem byla v klidu. Později jsem zvládla malou skupinku dospělých a nakonec mi osud přinesl do cesty možnost zkusit si práci školitele. A co myslíš? No, vzala jsem to. Vesmír to určitě udělal schválně, že mi poslal tuhle výzvu. Já ji přijala a teď už je to s mou sebejistotou mnohem lepší, i když pořád platí, že jakmile mi dají do ruky mikrofon, v hlavě mám prvních pár sekund tmu.
Zrcadlo: Přijala jsi ještě nějaké jiné další výzvy? Renata: Jistě. Můj muž je vášnivý horolezec a já mám strach z výšek, takže je vám jasné, jak to dopadlo… Musela jsem. Ne kvůli němu, ale protože o tom pořád tak básnil! A oba milujeme hory. Tak jsem si prostě jednou řekla, že budu postupovat systematicky a uvidíme. Nakonec jsem vyrostla ve věžáku, ve dvanáctém patře, tak si to tělo musí pamatovat! A ono to opravdu jde. Pomalu, ale jde. Odměna za dobytý vrchol je nepopsatelná! Pocit vítězství a obrovské, naplňující svobody. Přenádherné pohledy dolů. Vědomí rozdílů perspektiv. Totálně prázdná hlava. Jenom prostě za mými zády pořád stojí skřítek, co našeptává: „Zatím nemáš vyhráno, ještě musíš dolů!“
Zrcadlo: Trávíš na horách hodně času? Renata: Ano, dost. I když nejen na horách, obecně v přírodě. Příroda je náš největší poklad. Škoda, že jí tak málo nasloucháme, hodně by nás naučila. Já si před pár lety uvědomila, že ač to nebylo mým záměrem, mé srdce úplně zezelenalo. Stala jsem se zapálenou ochránkyní přírody. Nejenže třídím odpad, omezuju chemikálie, krmím ptáčky apod., snažím se také šířit osvětu.
Zrcadlo: Jak to děláš? Renata: Spojila jsem svůj ochranářský syndrom se svým povoláním. Napsala jsem knihu pro děti na toto téma - jmenuje se „Kdo zachrání planetu?“ - a jezdím s ní na besedy do knihoven a projektové dny do škol. Povídám si s dětmi, hrajeme spolu vzdělávací hry, sbíráme odpadky. Dva roky jsme v rámci přírodovědného kroužku s dětmi venčili pejsky z útulku, ale organizace je to trochu složitá a jen menšina psích svěřenců zvládá bezkonfliktně děti.
Zrcadlo: Máš i nějakou ekologickou knihu pro dospělé? Renata: Pouze nepřímo. Hlavní hrdinka Berenika z mého právě dokončeného románu „Vlků se nebojím“ je velice zanícená ochranářka a milovnice zvířat. Jednou z problematik románu je rozporuplný pohled na návrat vlků do českých hor. Na jedné straně majitelé ovcí, kteří si stěžují na zbytečné vraždění jehňat v době, kdy vlci učí mladé lovit, na straně druhé snaha tento téměř vyhynulý druh podpořit. Bereničin příběh je smyšlený, ale jeho podstata reálná. Lidé nadávají na vlky, že si rozšiřují teritorium do Čech, a přitom pořád zapomínají na to, že to naopak my okupujeme jejich území.
Zrcadlo: I mě vlci trochu děsí… Tebe ne? Renata: Nijak zvlášť. Vím, že vlk je z principu plachý. Pro lidi jsou vlci méně nebezpeční než psi. Když potkáte v lese zlého psa, způsobí vám zranění pravděpodobněji než vlk. Ten má v sobě zakořeněn strach z lidí. Oprávněně. Čímž se dostáváme k mé další noční můře, kterou je nezodpovědné či dokonce bezcitné chování lidí ke zvířatům, a to dokonce i vlastním mazlíčkům. Protože přesně tak nejčastěji vyroste zlý pes. Je takový, protože v životě nepoznal nic dobrého.
Zrcadlo: Musíš si asi o lidech myslet ošklivé věci... Renata: Jen o některých, obecně spíš o lidstvu. Většina těch ošklivých věcí nevzniká kvůli primární potřebě krutosti, spíš z nevědomosti, lhostejnosti či alibismu. Nejsme buď schopni se zamyslet nad tím, jakou řetězovou reakci může způsobit naše jednání, nebo nejsme ochotní vystoupit ze svého pohodlného komfortu. Zatím se pořád chováme „po mně potopa“. Co ale budeme dýchat, až vykácíme všechny lesy a pralesy? Co budeme jíst a pít, až bude všechna půda a voda kontaminovaná? Neustále ukrajujeme přírodě víc a víc prostoru. Ironicky neustále řešíme, že je nějaký zvířecí druh přemnožený a jak by se měl likvidovat. Ve skutečnosti jsme to ale my, kdo je na této planetě přemnožený.
Zrcadlo: Já žasnu. Působíš tak jemně, a přitom říkáš taková hrozná slova. Co pro změnu zase něco optimistického? Renata: Ráda. Znám spoustu úžasných lidí, kteří jsou nadmíru inspirativní a já si jich moc vážím a obdivuju je. Před lety jsem hodně takových objevila díky meditacím a józe. Jsem skálopevně přesvědčená, že je velký rozdíl mezi tím, jógu cvičit a praktikovat. Kdo ji praktikuje, snaží se nejen posílit své tělo, ale též ho vnímat, a to i s těmi nejniternějšími částmi, tedy svou duší. Navíc buddhismus, s jógou úzce spojený, je mírumilovným náboženstvím, které svou podstatou nikdy nepodporovalo ani se nestalo důvodem k vraždění – lidí, zvířat nebo rostlin. V takové filosofii se cítím doma.
Zrcadlo: Působíš dost vážně. Směješ se někdy? Renata: No jéje, pořád! Miluju humor. Pomáhá mi přežít. Dodává mi energii, vrací mě k sobě samé, učí mě nebrat se tolik vážně. Je to zkrátka můj každodenní společník. Směju se ráda a nahlas. Už ve škole jsem tím byla pověstná. Můj učitel chemie mě vždycky z legrace šťouchal ukazovátkem, abych se svým typickým způsobem zachechtala a rozesmála tím celou třídu. A že jsem uvnitř sebe vážná? To sice ano, ale ono se to vzájemně nevylučuje. Jeden můj známý, který se směje málokdy, o sobě jednou prohlásil: „Já jsem takový smutný klaun.“ A já si tehdy uvědomila, že to mám naopak, jsem spíš veselý tragéd. Přestože kolem sebe vnímám spoustu negativních věcí, ze kterých je mi někdy hodně těžko, směju se dost. Aspoň těm nepodstatným maličkostem. A sama sobě. Je to vlastně úžasná strategie, jak přežít karamboly. Rychle tak zahojím veškerá vnitřní zranění. Udělám z nich prostě frašku.
Zrcadlo: Jsi šťastná?
Renata: To jsem, dokonce moc. Všechny rodinné, pracovní, manželské i zdravotní průšvihy se mi podařilo nějak překlenout, zvládnout, smířit se s nimi či se od nich odrazit dál. Takže celý ten mlýn mého života báječně klape a jako bonus navíc mám ještě psaní a jógu, které mé naplňují. Děkuji za každý okamžik!