Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mé výlety zpoza železné opony

Nedávno vyšel na stránkách SenioruTipu článek mého známého a též autora příspěvků do Českého dialogu Vladimíra Kříže. O jeho unikátním, vtipném a odvážném způsobu opuštění socialistického tábora jsem už psala. Jen připomenu, že se stal diplomatem malinkého knížectví v daleké Austrálii, které mu vystavilo cestovní pas, díky němuž se pak dostal přes Jugoslávii až do Kalifornie.

Po sametové revoluci se Vladimír navrátil do rodné Jihlavy, odkud perlí své články. Shora zmíněný článek nese název Ukáži ti Rakousko a inspiroval mě také ke vzpomínkám tohoto druhu. Myslím, že se ta doba má veřejně více připomínat.

 

ZAČNU DVĚMA „GESTAPAČKAMI“
Byla doba tzv. perestrojky, která přišla s Michalem Gorbačovem a byla to doba v SSSR stejně pokusně neúspěšná jako u nás předtím Pražské jaro. Ale byla dost zábavná. Tak jako se k nám dříve nesměly dovážet časopisy, noviny a kdovíco ještě ze „shnilého Západu plného imperialistů“, nyní byl zákaz dovážet tisk ze SSSR. Náš státní aparát se jich děsil. A vůbec byl celý vyděšený z dění, co se tam dělo. A jak tomu bývá v takových chvílích, ještě více dupal kolem sebe.

Nicméně, pár věcí se tu také malinko měnilo. Například člověk ze zahraničí, byť ze shnilého Západu, směl pozvat člověka od nás k návštěvě. A samozřejmě zaplatit za něj výdaje s výletem spojené. A to v cizí měně přímo osobně v naší bance. Vypadalo to tak. Přišla jsem s kamarádkou Hanou, provdanou za Angličana do banky. Ona podala úřednici za přepážkou zvací dopis pro mne do Londýna, já jsem podepsala cosi, asi že tam nevyzradím nějaké státní tajemství, pak Hanka dala bance valuty. Když jsme odešly, vrátila jsem kamarádce patřičný obnos v českých korunách. A bylo to. Banka měla prachy zpátky, já mohla ven. Hurá!

A pěkně jsem si to užila. Bydlela jsem u Hanky v maličkém pokoji, brouzdala se tím velkým zajímavým městem, navštívila jsem mladé rockery a poety v jejich squatu, pár dní jsem s nimi pobyla, poslouchala jsem přednášející v Hyde Parku, chytala jsem angličtinu atd. Uteklo to a já jela domů. Trochu jsem v té západní prohnilosti zapomněla na cestovní doložku*, která se válela celou dobu na dně mého kufru jako odkopnutá ponožka. A to bylo špatně. Poznala jsem to na hranicích. Byly dvě v noci a do vlaku se vřítila tlupa v zeleném. „Pasová kontrola!“ znělo kolem mě hlučně. Vnímala jsem to spíš jako „pozor, žloutenka, příušnice!“ Klimbala jsem si na sedátku a v hlavě mi procházely obrázky z londýnských zážitků.

 

Žena v uniformě mnou musela trochu zacloumat, abych se probrala. Podala jsem jí pas a ona na mě zhurta: „A kde je vaše doložka?!“ Dlouhé vedení se plížilo mým mozkem, než jsem si uvědomila, co se po mě chce a vytáhla jsem ze dna kufru ten pitomý papír, na kterém bylo napsáno datum mého odjezdu a příjezdu. Koukla a mohutným hlasem zařvala: Co jste to provedla?! Nic, pokrčila jsem rameny. Jak to, že se vracíte tak pozdě?! zase řev. Jak pozdě, je přece dvanáctého srpna, ne? Bránila jsem se chabě. Ne! Jsou dvě hodiny po půlnoci, je tedy třináctého! Tak to si vypijete! Vytáhla jakýsi zápisník a psala a psala. Pak mi nakázala, že se ihned po návratu do Prahy musím hlásit na příslušném VB a písemně zdůvodnit své zpoždění. A že mě pravděpodobně čeká přísné potrestání. Koukala jsem na tu razantní osobu ve vojenském a říkala si, že jí asi chybí chlap.

A tak jsem se pak ve čtyři ráno vlekla s kufrem na VB v Praze 9. Tam jsem si zdřímla na lavičce na chodbě, protože tam „příslušník“ ještě nebyl. Ten byl na rozdíl od té gestapačky, jak mi připadala, docela hodný. Něco si zapsal a s úsměvem mě poslal domů.
 

NERVÁK. ZAKÁZANÉ ČTENÍ.
V Paříži bylo krásně. Celý měsíc ve vypůjčeném bytě od kamarádky Saši spolu s Marcelou a Zuzkou, které si také sehnaly valuty pro banku. Já už jsem Paříž znala, a když jsem jim v Praze o ní vyprávěla, projevily touhu jet příště se mnou. Byla jsem za jejich společnost ráda. Vlastně jsem jim dělala průvodkyni. Hned za hranicemi byly poučeny o tom, že existuje zakázaný tisk. Na první zastávce v Německu vždycky prošel vlakem mladší český emigrant s taškou plnou zajímavého, avšak u nás zakázaného čtení. Někteří odvraceli hlavu (asi někde podepsali, že se nebudou stýkat  s emigranty),  jiní jako já, natahovali lačně ruce po časopisech, jako bylo Tigridovo Svědectví aj. Vždycky jsem vděčně takové tisky přijímala, kdesi v parku na lavičce je při odpočinku četla a pak nechala londýnské Hance nebo pařížské Saše, u kterých jsem pobývala. Ale tentokrát nebyl v parku čas. Zbyl mi jeden výtisk. Pojedeme celou noc, bude čas si ho přečíst. Pak ho někde vyhodím z okénka vlaku, myslela jsem si. Samozřejmě přivézt takový časopis do socialistického tábora bylo trestné.

Jenže cesta nám ubíhala moc krásně. Jedna přes druhou jsme si povídaly o svých dojmech, vůbec jsme nespaly a na zakázaný tisk jsem zcela zapomněla. Ten se zatím třepotal na věšáku za mou hlavou v průhledné plastikové tašce. Prostor s ním sdílel zmuchlaný kapesník a nakousnuté jablko.

A zase. Dvě hodiny v noci, hranice. Do našeho kupé vstoupila uniformovaná vojačka. Chci vidět, co vezete v kufru, otevřete je, přikázala nám. A tu mi v hlavě přímo zabouřilo. Svědectví! A v mých očích se v momentě zračila hrůza. Ona si toho všimla. A já jsem si to bleskově uvědomila. A můj mozek hučel: zachráníš se jedině tím, že jí psychicky přečůráš. Vydolovala jsem v sobě nevídané herecké soustředění. Úplně jsem se zklidnila a pozorovala jsem, jak se mi hrabe v zabordeleném kufru. Znechuceně ho zaklapla a otráveně se zeptala, jestli mám ještě další zavazadlo. Ale ano! Zajásala jsem a nacpala jí před nos ten umělohmotný košíček se zakázanou náplní. Asi mě zachránil ten umolousaný kapesník. S nechutí to odstrčila a oddupala k východu. Kámen, co mi spadl z hrudi byl sice velký, ale naštěstí nebouchl moc nahlas.

V Praze jsem ten drahocenný výtisk Svědectví darovala manželovi Marcely, který takové věci sháněl. Pravil, že jsem hrdinka, že jsem to provezla.
 
* Výjezdní doložka znamenala vlastní povolení k vycestování do většiny států světa. Občané ČSSR museli před cestou do zahraničí požádat o její udělení. K písemné žádosti, která se podávala na oddělení Správy pasů a víz SNB, občané dokládali též doporučení zaměstnavatele, školy, vojenské správy nebo národního výboru.
 
Eva Střížovská

Poznámka redakce: V článku paní Evy Střížovské se bohužel vloudila jedna malá nepřesnost, která byla zřejmě převzata z jiných materiálů, že pan Kříž vycestoval na pas Hutt River od pana knížete, ten mu ho sice poslal v roce 1979 a ten byl zřejmě zabaven Státní tajnou bezpečností. Diplomatické pasy, na které vycestoval, si později pro sebe a pro svou ženu zhotovil sám, což popisuje dost podrobně ve své knížce „Neobyčejné cesty“ (1992). 
 
* * *
Zobrazit všechny články autorky
.

Komentáře
Poslední komentář: 09.03.2023  17:15
 Datum
Jméno
Téma
 09.03.  17:15 Eva Střížovská Poděkování
 07.03.  10:57 Přemek
 07.03.  09:07 Vladimír Kříž
 07.03.  08:33 Von
 07.03.  04:48 Ivan
 07.03.  02:31 VS