Když Michal Čagánek hovoří o knihách, zdůrazňuje ticho, které za slovy vzniká. Ticho znásobené vlastními pocity. Aby si ho člověk užil a nepospíchal příliš v dalším čtení, musí přemýšlet. Snad proto by se pro tento rozhovor hodilo proložení textu krátkými „znělkami ticha“. Udělejme si je sami. Spojme se se svými pocity, neotrhávejme je ze své duše dřív, než v nás stihnou zcela dozrát. Což platí nejen pro tento rozhovor, ale pro jakýkoliv psaný text a dokonce pro všechna slova, jež denně slýcháme a také jež vypouštíme z úst.
Připravila jsem pro Michala sérii otázek „Jak?“ a doplňovačku „Když…“ A Michal mi jemně a s grácií poodhrnul oponu, sdělil podstatné, ale zbytečně slovy neplýtval. Přesto se v jeho některých téměř jednohubkách nachází moudrost a hloubka. Stačí jen zamyslet se… nad tichem za slovy.
Série otázek JAK Jaké jsi byl dítě?
Hravé, přemýšlivé, skotačivé. Rád jsem běhal, šplhal po stromech, střílel z luku. To vše ostatně dělám rád dodnes. Rád jsem chodil s rodiči do lesa, s dědou na pole nebo na ryby. Knížky mě kupodivu až tak moc nebavily, to až později.
Jak Tě ovlivnilo Moravské Slovácko, odkud pocházíš?
Pořád mě ovlivňuje, pořád ho vnímám jako svoje doma. Moravské Slovácko je nádherný region, co se týče bohatosti přírody i kulturních tradic. Žijí tady krásní, srdeční lidé a já se mezi ně vždy velmi rád vracím. Navíc zde stále mám rodiče, dědu, sestru s rodinou, ti všichni jsou mému srdci velmi blízcí.
Jaké máš rituály?
Rád se třeba jen tak dívám z okna do zeleně a na pasoucí se koně. Každý den po ránu si dám sérii kliků a potom si krátce zazpívám, to mě hezky naladí na nový den. U psaní si rád poslouchám příjemnou hudbu a popíjím kávu.
Jaké fráze či slova nejčastěji používáš?
Tak to vážně nevím. To by musel zjistit nějaký jazykozpytec. Já se s jazykem snažím zacházet vědomě, úsporně, nepoužívat zbytečně mnoho slov v psaném i mluveném projevu. V tom mluveném se učím trochu přidat, nenechávat si myšlenky pro sebe, hlavně ve vztahu s nejbližšími lidmi.
Jaká negativní zkušenost Ti dala do života nejvíc?
Asi odchod mé ženy šest týdnů po svatbě během naší cesty po Francii. Po prvotním šoku jsem prožil snad nejkrásnější, nejsvobodnější a nejtvořivější období svého života.
Jak bys popsal svou nejlepší náladu?
Moje nejlepší nálada je klid. Jenom jsem, v hlavě nic není, vlastně ani není žádná hlava, prosté bytí…
Jak bys popsal svou nejhorší náladu?
Neklid, hlava plná myšlenek.
Jaké hudební nástroje sis osedlal a chtěl bys osedlat?
Občas se projedu na kytaře, ale nejsem žádný virtuóz, jen si tak hraji pro radost. Začal jsem se taky učit na ukulele, ale jsem dost líný student.
Jaké knihy ti zůstávají nejdéle v hlavě?
Ty psané srdcem pro srdce.
Jakou svou knihu jsi psal nejdéle (a proč)?
Všechny mé knihy vznikají obyvykle řadu let. Myšlenky pro sbírky básní nebo myšlenek si dávám na hromádku i celé desetiletí. Kniha Strom štěstí, která teď vyjde, obsahuje myšlenky zcela nové i čtvrt století staré.
Co se týče románů, nejdéle asi vznikal Plyšový Buddha. Tvořil jsem ho šest let. Všechno má svůj čas. Naučil jsem se při psaní nespěchat. Příběh si sám určuje své tempo. Podle toho, jak jsem pro knihu zralý, co všechno jsem zažil, co do knihy můžu vložit. Pokud jsem neprožil nějaké zkušenosti, které v knize potřebuji popsat, kniha počká, až je prožiju.
Jak se mít rád, ale vyhnout se narcismu a sobectví?
Mít se rád jako celek, včetně všech a všeho, co mě obklopuje. Nevydělovat se z celku.
Jak se učit odpouštět?
Pochopením, že všichni chybujeme. Že hýčkáním starých křivd ubližujeme především sami sobě. A vědomím, že jsme všichni jedno.
Jak nalézt Boha, pokud jsem ateista?
Nehledej, Bůh si tě najde sám.
Série KDYŽ … (doplň) Když si po sobě čtu svou knihu... cítím tichou radost. Když čtu knihu někoho jiného, která se mi líbí…tak si ji s úsměvem na tváři slovo do slova tiše vychutnávám. Naposledy se mi to stalo s Knihou o tichu Josefa Formánka. To pak mám chuť autorovi napsat a poděkovat za krásné čtení. Když mě probudí úplněk a nemůžu spát…stoupnu si k oknu a dívám se na tu krásu. Když jdu na procházku do lesa… tak se mysl uklidní a přicházejí mi nádherné nápady. Když poslouchám hudbu… která mi lahodí, tak se cítím ve spojení se světem i se svojí duší. Když mě honí mlsná…tak před ní neutíkám. Když mě někdo/něco naštve…jsem nervózní a protivný. Když mě unesou mimozemšťani… tak si to užiju nejlépe, jak budu umět. Potom o tom napíšu knihu.
Když se dozvím, že zítra přijde apokalypsa... tak se usměju a půjdu si zahrát na kytaru. Život je věčný, žádná apokalypsa ho nemůže zničit.
Rozhovor Renaty Šindelářové se spisovatelem Michalem Čagánkem