V polovině června roku 2016 jsme se s partou přátel rozhodli, že se v září podíváme do Litvy a Lotyšska. Pro mnohé nezajímavé destinace, ale nám se právě líbil fakt, že tam mnoho turistů nezavítá.
První den jsme přiletěli do hlavního města Litvy, Vilniusu. Jeho Staré město, historické centrum Vilniusu, je zapsané na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
První dvě noci jsme strávili v kempu Forest Downtown Camp, do kterého jsme se dostali přes městskou část zvanou Užupio. Tato čtvrť je pro svůj bohémský život nazývána „litevský Montmartre“. V roce 1997 byla vyhlášena samostatnou republikou, která má dokonce svou vlastní ústavu, kde se mimo jiné hlásá: „Pes má právo na to, být psem,“ nebo „Každý má právo žít u řeky Vilnia, zatímco řeka Vilnia má právo téci kolem obydlí všech.“
Druhý den po příjezdu jsme se vydali do centra města. Navštívili jsme katedrálu se zvonicí a také Gediminasův hrad, který je nejstarším ve Vilniusu. Chtěli jsme nahlédnout do muzea Genocidy, ale vcten den měli zavřeno. Po pečlivém uvážení jsme se rozhodli podívat i na televizní věž, odkud je krásný výhled na město. Bohužel jsme neuměli litevsky, takže jsme se z autobusového řádu nemohli dozvědět, kdy nám jede tramvaj. Jediné, co jsme podle mapky zjistili, že musíme vzít tramvaj číslo 3, na kterou jsme čekali asi hodinu, z čehož jsme značně znervózněli, protože už se začalo stmívat. K televizní věži jsme se dostali těsně před setměním. Tato věž je 326,5m vysoká a výtahem se dostanete do 165m, kde se nachází restaurace s výhledem na celé město. Byl to krásný pohled a milé zakončení dne. Vrátili jsme se zpět do kempu a zapili poslední noc ve Vilniusu pořádným litevským pivem Švyturys a Kalnapilis.
Třetí den ráno jsme se vydali do Muzea obětí genocidy, které se nachází v autentických prostorách, neboť na daném místě až do roku 1991 mělo sídlo velitelství KGB. Tato budova mapuje jednu tragickou kapitolu v historii tohoto malého pobaltského národa. Na tomto místě byli vězni mučeni a popravováni. Když jsem procházela celami, tak mi bylo úzko, stěny byly chladné a na mne působily velmi negativně. O to hůř jsem se cítila, když jsem procházela dvorem do cely smrti. Byť na toto místo kráčíte po skleněných schodech a prakticky nic, kromě pár rekvizit v hlíně, neuvidíte, tento prostor mi vedral slzy do očí. Nechápu, jak někdo může být tak krutý a vzít život tolika lidem. Nevydržela jsem a musela objekt opustit.
Jakmile jsme se sešli před muzeem, pokračovali jsme dál autobusem na hrad Trakai neboli Troky. Ten byl postaven ve 13. století. V 18. století byl hrad přeměněn ve vězení a nakonec byl pobořen a zachovaly se pouze zbytky věží a hradeb. Je jedním z největších lákadel Litvy, bohužel nás velmi zklamalo. Hrad byl totiž zrekonstruován začátkem 90. let minulého století, takže moc historický, jak se tvářil, nebyl. Když jsme hrad opustili, začala průtrž mračen, takže jsme utíkali do nejbližší hospůdky, kde jsme si vychutnali litevské národní jídlo: cepelinai, což jsou knedlíky vyráběné z brambor a plněné mletým masem (méně často tvarohem či houbami). Byly vynikající! Když přestalo pršet, bylo docela pozdě a my nevěděli, kde se ubytujeme. Naštěstí nám paní z Infocentra dala brožurku s ubytováním.
Hledali jsme tedy levné ubytování asi 2km od hradu. Došli jsme na adresu a zazvonili na dům. Vůbec to nevypadalo jako ubytovna či hotel. Normální dům. Otevřel nám nějaký Rus, který neuměl jinak než polsky. Zkusili jsme mu vysvětlit, že hledáme ubytování, tak nás u sebe ubytoval. Ložnice měly komunistický nábytek, umělé květiny a do toho kýčovité obrazy plněné jantarem. Zde jsme přespali a těšili se, co přinese další den...
Pokračování příště...
Text: Markéta Šestáková-Malátová
Fotografie: Ondřej Šmíd a Luděk Horký