Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíčku v Americe (19)

Moje sestra má šarm a je správně ukecaná…
 
“Ahoj, Michalo, tady je strejda Honza.”
“Hallo, how are you?… Jak se mas ty… achoj. Ty být Honsa strejda s Prahy? Já… badly… spatny mluvit cesky. Mam tě rada… pleas maminka.” A tím náš rozhovor musel skončit. Předal jsem na její přání sluchátko Daně. Ta celý hovor pouze kývalaa odpovídala: “Yes,… yes,…”, aby po ukončení hovoru mi mohla stručně vylíčit vzkazy od Michaely.
“Moc na tebe vzpomíná. Byla z toho celá pryč, protože jsme se domluvili, že jí o tobě neřekneme. Když tě uslyšela, bylo to pro ni veliké překvapení, že jsi tady, a zapomněla i těch pár slovíček, co umí česky. Chtěla by, kdybyste jeli na dovolenou do Španělska, abyste se u nich zastavili. Toť vše.”

Já měl už v tuto chvíli nejvyšší čas dát upéct křepelky, strávit se všemi ještě společný oběd a spěchat do práce. Mezitím Dana Tondovi líčila, jak proběhla včerejší oslava narozenin. “Víš, že Danča…, no, to je Davidova žena, Honza ji tak pojmenoval, aby nás dvě odlišil,… víš přece, že nemá ráda maso. Tak jsem jí dala k obědu ze slepice na paprice jen omáčku a čtyři knedlíky. Když vylízala talíř a viděla, jak se David cpe, požádala mě o kousek masa, abych jí ho nakrájela na kousky a zalila omáčkou. Nakonec se cpala až k prasknutí. A myslím, že si dá dnes i ty křepelky.”

“Vždyť to říkám od začátku. Ona není vegetariánka, vím, že mi říkala, že když byla malá, maso jedla. Ale jakýsi ,,odpor,, k němu získala, když doma zabíjeli ke konzumaci domácí zvířata, ke kterým ona měla velmi vřelý vztah. Ryby přece jí. Uzeniny také. Měla začít vařit a přestat si nad syrovým masem vybavovat živá zvířátka.” Samozřejmě že tato debata se odvíjela na terásce, mezitím co děti se bavily na počítači v pokoji. I Tonda sám uznal, že takovouto formou by jí to nemohl přednést, že ten vztah k zvířatům je u ní ještě velmi silný, silnější než chuť na dobré masité jídlo. Ale byl přesvědčen, že postupným ochutnáváním se dostane do starých kolejí, a protože ráda jí, bude z ní jistě dobrá kuchařka.

Po obědě, před odchodem do práce jsem se musel s Dančou a Davidem rozloučit, v podvečer se vraceli domů. Domluvili jsme další setkání. Danča měla za čtrnáct dní odjet na dva týdny na dovolenou do Čech za rodiči a David mě v té době pozval na výlet do Chicaga.

“To je super! Ale proč nemůžeme společně, až se Danča vrátí?”
“Jednak jsme tam už spolu byli a pak, po té mimořádné dovolené, moc dlouho žádné volno nedostane. Ale neboj, strejdo. Vy k nám ještě, než odjedeš, určitě přijedete.”

Večer, když jsem se vrátil z práce, čekal na mě Tonda. Nebylo to na dlouhé povídání. Dana už spala a my jsme vypili každý pivo a následovali ji. Na druhý den jsem vyslovoval přání s jistými obavami, jestli mi je bude moci sestra splnit. Měl už jsem je dlouho v hlavě a dnes jsem se rozhodl ji požádat, zda by nebylo možné navštívit místní školu. Nejmladší syn chodí do čtvrté třídy a rád bych mu povyprávěl, jak to v té Americe vypadá.

“Nevím, nevím, bratře, ale zkusím se zeptat.” Moje sestra má šarm, je správně ukecaná a má v sobě i dost té “obchodní drzosti”. Čekal jsem, že se jí podaří sjednat alespoň krátkou schůzku, abych si mohl s nějakou kompetentní osobou popovídat o zásadách školství v USA. Už večer mi sdělila výsledek svého jednání. Byl ohromující.
“Tak, Honzo, šla jsem přímo za ředitelem školy panem Etterem a řekla mu, že tě tady mám, co jsi zač a jakého máš syna a o co se zajímáš. Byl z toho úplně na větvi. Měl hroznou radost, že se bude moci pochlubit skvostem, kterému šéfuje a na jehož projektu se podílel. Takže se mění plán. Zítra ráno v osm hodin nás čeká. Co teď řekneš?”
“Ségra, jsi jednička!” Na víc jsem se nezmohl. Takovýto výsledek jejího jednání jsem absolutně nečekal. Ráno jsem vzal kameru, fotoaparát a před domem netrpělivě čekal, až se “dáma vypraví”. Objekt školy od domku sestry se švagrem oddělovala silnice a dvě fotbalová hřiště, která patřila k areálu, a jak jsem si již dříve všiml, byla denně plná dětí.
“Hele, nediv se tolik, že jedeme autem, a nasedej! Já stejně potom ještě potřebuju zajet na poštu a zastavíme se na dobrou pizzu.” Zřejmě z mého rozpačitého pohledu, když vyjela z garáže, vyčetla otázku, proč těch padesát metrů, co nás oddělují od vchodu do školy, musíme jet autem. Pan ředitel nás očekával. Dveře ředitelny byly dokořán, a když jsem je po pozvání do místnosti za sebou zavíral, byl jsem upozorněn, abych tak nečinil (a Dana začala s tlumočením):
“My zde máme otevřené dveře celý den. Nemáme před dětmi žádné tajnosti. Ony vidí na mě a já zase na chodbu.” Ten obrovský hluk dětí z honění a překřičování, který se ozýval z chodby do té doby, než se všichni postupně rozešli do tříd, nevytvářel moc příjemnou atmosféru pro nějaké jednání. Sytý ředitelův hlas však dokázal vše přehlušit.
“Pocházím z Německa a budu rád, když budeš o naší škole vyprávět až v Evropě. Teď máme hodinku na prohlídku školy a v devět vás bude očekávat učitelka ve čtvrté třídě. Zde si pak můžete popovídat.”

Na můj dotaz, zda si mohu pořídit několik záběrů kamerou a pár fotografií, se zatvářil dost odmítavě. S omluvou pak začal vysvětlovat:
“Jistě jste slyšeli o různých únosech. My za děti neseme zodpovědnost a já bych nerad měl nějaké případné nepříjemnosti s rodiči. Máme to zde prostě zakázané, ale pro tebe udělám výjimku, jen bych prosil, nedělej žádné detaily, jen můžeš točit záběry za jejich zády.”

I tím jsem byl spokojen. Postupně však, jak s větším a větším zapálením vyprávěl a prováděl nás jednotlivými místnostmi, si neuvědomoval, že moje kamera je nepřetržitě zapnutá. Já pak unesen vyprávěním jsem zaznamenával každý detail, v čem se vybavením a stylem výuky lišila tato škola od naší. Prohlídku jsme začali v jídelně, kde snídali poslední opozdilci. Děti, které jsou sváženy školními autobusy ze vzdálenějších míst, začínají snídaní.

“Všimněte si, že naše škola, která nemá patro, je stavěna do tvaru obdélníku, jakoby velkého písmene ,,O,,. Středem budovy kolem dokola prochází chodba a k ní jsou z obou stran situovány třídy, kabinety a všechna ostatní zařízení školy. Třídy jsou většinou umístěny na vnitřním obvodu. Uvidíte, že děti koukají okny do zeleně, do malého parku, který si v obestavěném prostoru samy vytvořily. Nechtěl jsem, aby se při vyučování rozptylovaly jednak sledováním sportovních utkání na hřištích, které jsou celkem tři po obvodu školy, anebo je rušil provoz na ulici. Teď se podíváme do komunikačního centra.” Vstoupili jsme do malé místnosti, plné monitorů a kabelů s jedním centrálním počítačem. Něco podobného jako je u nás školní rozhlas s rozvody do každé třídy. “Protože v každé třídě je umístěn počítač, na kterém se už děti od mateřské školky učí jeho ovládání – o tom se za chvíli přesvědčíte – mohu, kdykoliv potřebuji, přerušit výuku a napojit se s vysíláním nějaké zprávy do jedné nebo do všech tříd.”

 

Další místnost, do které jsme vstoupili, byla veliká knihovna. Vlastně čítárna, kde se během týdne několikrát v rámci vyučování vystřídali vždy všichni žáci. Téměř v poklusu, za neustálého vyprávění, jsme se blížili k první třídě mateřské školky. Měl dobře spočítáno, že vše, co nám chce ukázat, bude trvat nejméně jednu hodinu.
“Vpravo jsou kabinety, vlevo toalety a sklady nářadí a šatny pro různá sportovní vyžití. Třídu poznáte podle toho, že ve dveřích je průhledné okno. Mně pak, jako řediteli školy, stačí, když proběhnu chodbou a vidím, aniž bych rušil vyučování, co se kde děje.”
“Kdyby chtěl být o trochu pomalejší. Sotva ho stačím vnímat, natož ještě všechno filmovat,” snažil jsem se tiše šeptnout Daně svou nespokojenost.
“Co jsi říkal, Džaný, co potřebuješ vysvětlit?”
“Ptá se, jestli tady máte tělocvičnu,” okamžitě na jeho otázku zareagovala sestra. Zdánlivě hloupá otázka však vyvrátila případné podezření, že zde snad něco, v jemu nesrozumitelném jazyce, pomlouváme. Chytil se “na první nahození”, jak říkají u nás rybáři: “Samozřejmě že máme a rád bych ještě stihl vám tuto mou chloubu ukázat.”

Současně s odpovědí ještě dál přidal do kroku.
“Tak zde je jedna ze dvou tříd předškolní výchovy, paní učitelka, Džaný z České republiky z Evropy a jeho sestra Daniela. Ta bydlí zde v New Glarus.” Takovéto představování se opakovalo v každé třídě.
“Všimněte si počítačů a výhledu z okna do naší zahrady, těmito dveřmi projdeme do sousední třídy.” Chodba v těchto místech byla ověšena obrázky s pohádkovými motivy. A mezitím, jak jsme postupovali k vyšším ročníkům, měnilo se i složení výzdoby. Stěna před pátými třídami byla pomalována různými výjevy ze života, které zde vytvářely samy děti. Vstup do první třídy mě vyvedl trochu z míry. Na provázkách, které byly nataženy napříč místnosti, visely zřejmě nejhezčí obrázky, které se dětem podařilo nakreslit. Nikde jsem neviděl katedru a místo školních lavic byly ve třídě rozmístěny malé stolky, každý se čtyřmi židličkami a u nich pracovali a učili se ti malí prckové. V koutě místnosti byla ze dřeva postavená “něco jako palanda” nebo snad “myslivecký posez”? A pod schůdky zase ty nezbytné počítače.
“Tento balkónek je pro děti. Tady si mohou číst nebo malovat nebo se jen tak povalovat. Ale není pro každého. Paní učitelka jej používá jako výchovný prostředek. Pouze ten, kdo je během dne nejhodnější nebo nejpilnější, může si tam nahoře odpočívat… Pojďme dál, do sousední první třídy. Uvidíte, že je zase jinak vybavená. Já netrvám na jednotném vybavení ani na stejném stylu výuky. Každá učitelka si může třídu zařídit podle svých představ.”

Sice velmi zajímavé, ale nebyl jsem si úplně jist, že tento způsob výuky přinese ty správné výsledky. Také mi Dana později vysvětlila: “Školství je trochu jiné než u nás. Neslyšela jsem nikdy o tom, že by zde existovalo něco jako učební osnovy. U kantora není předepsané nějaké zvláštní vzdělání. Něco jistě umět musejí, ale klade se zde hlavně důraz na dobrý přístup k dítěti. V poslední době sílí protesty proti tomuto způsobu vyučování, protože děti v mnoha městech opouštějí školy se špatnými vědomostmi a vše pak musejí dohánět na vysokých školách. Mnoho rodičů už dnes veřejně vystupuje s požadavky, aby nejméně dvakrát ročně nějaká komise přezkušovala učitele.”

Do třetí třídy jsme vstoupili v okamžiku, kdy se po “ranním rozkoukání” (bylo už půl deváté) chystali zahájit výuku. Paní učitelka pozdravila všechny žáky, popřála jim hezký den a vyzvala je, aby povstali. My jsme se s panem ředitelem, který nás položením ukazováčku na ústa upozorňoval k zachování klidu, postavili až za poslední řadu lavic. Všichni – děti, paní učitelka i pan ředitel – si položili dlaň pravé ruky na své srdce, natočili se k americké vlajce a začali společně přeříkávat “nějakou modlitbu”.

“Tuto přísahu, že jsem rád, kde jsem se narodil, že budu plnit všechny úkoly pro dobro této země a že ji nikdy nezradím, to by měli žáci slibovat jednou týdně na každé škole. Já jsem zde zavedl, že slib skládáme všichni každý den… A teď ještě tělocvičnu a pak vás ponechám ve čtvrté třídě”.

Procházeli jsme chodbou, jejíž jednu stěnu tvořila obrovská výkladní skříň. Za ní bylo několik místností rozdělených též skleněnými příčkami. Na dveřích si Dana v tom spěchu stačila přečíst, že se jedná o sekretariát, účtárnu a největší místností je sborovna. Když nám otevřel dveře tělocvičny, rozprostřela se před námi parketová plocha o rozměru fotbalového hřiště. Různými barevnými čarami zde byla vytvořena dvě hřiště na košíkovou. V jedné stěně bylo zabudováno jeviště, na protější straně bylo složeno stupňovité hlediště pro pět set diváků – ve složeném stavu nezabíralo z plochy tělocvičny více jak jeden metr. Elektronickým ovládáním se dalo vysunout, aby mohlo sloužit divákům buď pro sportovní utkání, nebo pro případná vystoupení na pódiu.

Vstoupili jsme do čtvrté třídy, kde nás už netrpělivě očekávaly děti i s paní učitelkou. Zde se s námi pan ředitel rozloučil se slovy: “Neloučím se s vámi. Až budete odcházet, zastavte se za mnou, abychom si domluvili návštěvu druhé budovy, kde je dvanáctiletka.”

 

Uspořádání intérieru třídy se už blížilo tomu, nač jsme zvyklí v našich školách. Lavice ve třech řadách, každá pro dva žáky, byly nasměrované k tabuli. Katedra paní učitelky však byla umístěna na opačné straně třídy – sledovala své žáky při jejich práci zezadu. Na zadní stěně byla ještě jedna velká tabule, aby bylo možné zkoušet dva žáky najednou. Některé děti se pochlubily “žákovskou knížkou” (i když se zde nazývala jinak) a paní učitelka nám ukázala několik sešitů s domácími i školními úkoly. Musím zde vznést trochu kritiky, na které jsme se s Danou shodli. Nedokázali jsme si vysvětlit, proč stále píšou ve všech sešitech obyčejnou tužkou. Jejich písmo odpovídalo žákům z první třídy. A znalosti z anglického jazyka, tak jak nám předváděly – což sestra mohla posoudit – byly podprůměrné. Děti však byly ukázněné a na slovo paní učitelku poslouchaly. Každé volné místečko, ať to byly okenní parapety, skříně, skříňky, police, bylo vyzdobeno různými výkresy a předměty, které děti samy vyrobily. Ještě jedna věc mě upoutala a na to se musela Dana zeptat samotné učitelky. Ta nám ráda začala vysvětlovat:
“Tak pojď se podívat a poslouchat… Ty reproduktory na stranách´místnosti jsou propojené s vysílačkou, kterou má kantor na sobě. K žákům promlouvá velmi tiše, tím ši šetří hlasivky a přitom všichni stejně dobře slyší výklad. A ještě k něčemu slouží, což je ze všeho nejdůležitější. Po těch různých násilných přepadech, ať ze strany žáků, nebo dospělých, které se v poslední době ve Státech začaly objevovat, vybavil nejmodernější technikou pan ředitel každého učitele naší školy. Každý musíme mít přístroje celý den zapnuté, protože, kromě toho, že nám usnadňují výuku, jsme všichni v neustálém vzájemném kontaktu. Já, když tímto pootočím… slyšíte?. To je teď učitelka vedlejší třídy a její rozprava se žáky. Když zmáčknu tento knoflík, což teď ale nemohu, tím se napojím na všechny, a co řeknu, bude slyšet po celé škole.” Ještě chvíli jsme sledovali výuku a po ukončení hodiny se děti chystaly s námi rozloučit. Já však dostal ještě jeden “bláznivý” nápad.

“Dano, řekni učitelce, že bychom přišli ještě jednou, třeba za týden, na besedu s dětmi. Já bych jim pověděl něco o našich dětech a bylo by dobře, kdyby si připravili dopisy, které bych mohl odvézt do Prahy a předat je stejně starým spolužákům.”
“Není to blbý?”
“Není. Dělej, překládej! Když my jsme si museli jako malí dopisovat s ruskými pionýry, proč by si teď nemohly naše děti dopisovat s Američany.”
“To je O.K., to je perfektní. Na všechno se připravíme. Já už se moc na takovéto setkání těším. Za týden, zase v devět ahoj.”

S těmito slovy se s námi rozloučila paní učitelka. Nevzdálili jsme se od třídy více jak deset metrů a z místnosti se ozval sborový pokřik. Zřejmě jim právě sdělila, na čem jsme se před odchodem domluvili. V ředitelně jsme se pochlubili, že si zopakujeme návštěvu čtvrté třídy za týden znovu a pan ředitel si v ten samý den na desátou naplánoval, že nás bude očekávat na dvanáctiletce.

Pokračování příště…
Jan Kurka
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma