Pochválen budiž Michal Tučný
Jednoho ranně letního odpoledne jsme sedli s manželem do auta a vyjeli hledat nový pohled na krajinu. Tedy ten pohled hledám já, můj muž mi trpělivě dělá řidiče. Zastavuje a popojíždí, vrací se a couvá podle mého nadšeného poklepávání na okénko: “tam, tam tím směrem, takhle to objeď, ale tudy ne, vrať se, zastav, tady vystoupím…“
Až potud má přímo andělskou trpělivost. Ovšem okamžikem, kdy zastaví, vypne motor a já vystoupím, jeho klid končí. Ví totiž co bude následovat a nesnáší to. Nesnáší můj způsob fotografování, moje umanuté, puntičkářské hledání toho nejlepšího záběru, pro který jsem ochotná sebou plácnout třeba i do čerstvé oranice pokud mi připadá, že pohled přes zablácené vyorané strniště je ten nejkrásnější. Což, o to plácnutí sebou by snad ani tak nešlo, horší je to vstávání, které doprovázené notným a hlasitým hekáním nepůsobí na mého muže příliš esteticky. Je mi jasné, že kdyby na mém místě byla nějaká lepá dvacítka, možná i třicítka, neodvracel by tak znechuceně zrak a podal jí pomocnou ruku. Jak směšné, copak ONA by potřebovala zvedat ze země? To já potřebuji, ale mám smůlu. A tak přesně v okamžiku, kdy vystoupím z auta, se naše cesty rozcházejí. Srovnáme si čas - za hodinu tady, tak čau, nikam nespadni - a já vyrážím. Manžel vyráží také, ale opačným směrem, aby se mnou neměl nic společného. Chvíli se bude jen tak procházet, pak si sedne do auta, pustí svoje oblíbené country, zavře oči a odevzdaně čeká.
A tak jsem šla. Před sebou malé kouzelné návrší a na něm ještě kouzelnější březový hájek. Z toho hájku byl krásný výhled do kraje a na Bezděz. Scenérie mě uchvátila, fotografovala jsem soustředěná na práci. Tu se však začalo dít něco podivného. Ačkoliv ještě před chvíli byl den jak vymalovaný a bez jediného pohybu, začal se kolem mne zvedat vítr. Vlastně to ani nebyl vítr, bylo to něco jako průvan, závany studeného vzduchu. A cinkání, nejprve slabé, jako něžné zvonečky, ale posléze to byly rány na kovadlinu, k tomu třepetavý hukot, jako by vzduchem poletovaly nějaké rozervané cáry těžké plachty. Velmi nepříjemný zvuk. Napadlo mě, že určitě bude někde blízko alej třešní, které právě dozrávaly, a že ony zvuky jsou určené k plašení špačků. Co se těch závanů studeného vzduchu týká, prostě vítr; jsem přece racionálně uvažující žena, ne žádná hysterka. Snažila jsem se nad tím víc nepřemýšlet a dodělat rozdělanou práci. Kopeček byl křížem krážem zdokumentován, ale žádné zrající třešně ani původ těch zvuků nikde nebyl. Zato nepřestávaly, spíše sílily, chvílemi přecházely až v kvílení. A to už mi začínalo být divné, divně mi bylo i po těle. Opravdu nejsem ani trošku hysterická? Opravdu? Ale proč potom přidávám do kroku, rychleji a rychleji, až skoro běžím? K autu jsem dorazila v poklusu, ráda že je kopec za mnou.„Nemusela jsi tak pospíchat“ pravil muž, když viděl jak jsem celá říčná.
„Ještě máš čas“ a s úsměvem odložil časopis.
Asi byl přesvědčený o tom, že moje během zrudlé tváře hoří nedočkavostí, abych byla opět v jeho společnosti a nenechávala ho dlouho čekat. Byla to sice pravda, ale jinak než myslil, já se totiž bála jak malá holka.
„Neslyšel jsi nic?“
„Ne, a co jako?“
Neslyšel, Michal Tučný právě na celé auto vyzpívával svoje přesvědčení, jak je to báječné, když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap. Ha, a co teď s tím? Báječnej mužskej by tu seděl, ale jak se zachová báječná ženská, abychom takříkajíc netrhali partu a drželi s našim oblíbencem basu? Báječná ženská určitě nezačne kňourat, že na kopci straší, báječná ženská drží pusu a krok.
„Asi se mi něco zdálo, a jeď už, já mám hlad, dáme si nějakou dobrou večeři.“ To byla odpověď, které můj muž rozuměl, hlavně té druhé části. Otočil klíčkem a krásný kout krajiny pod Bezdězem se ztrácel ve zpětném zrcátku.
Že jsem tehdy nechtěla rušit svým žalováním na podivné zvuky Michalovu píseň o životě bez útrap, dneska považuji za šťastnou náhodu. Možná, že kdyby z kazety zaznívala jiná písnička, třeba ta „Blues Folsomské věznice“, nebo „Kovbojův nářek“, naříkala bych také, bylo by to přinejmenším stylové.
Ale o tom, jak dobře jsem udělala, že jsem mlčela a co to bylo vlastně za zvuky, napíši příště. Ne, že bych vás chtěla napínat, jen se mi to sem už nevejde.
Magdalena Vlachová
