ngličtina (14)

Přestávala jsem rozumět.

Už ne jen televizi a povídání v rádiu.

Nerozuměla jsem již ničemu.

Muž, za kterým jsem jela, byl velkorysý, štědrý, s obrovským smyslem pro humor. Tolerantní a chápavý.

Prožívala jsem překrásné dny, kterými prosakovaly drobné divné a zvláštní historky. Vůbec jsem je nebrala vážně. Musel to být nějaký omyl! Asi jsem špatně spala. Nebo je unavený. Má moc starostí.. Prostě, něco bylo wrong, a chyba byla určitě ve mně!

Pátrala jsem, co se děje. Což o to, chyb jsem měla habaděj, kupu, přehršel. A vyráběla jsem další!

Kde jsem však dělala chybu, že už jsem se tak často nesmála? Že už jsem se tak dětinsky netěšila na jeho příchody? Že jsem měla strach, když se mi cokoliv nepovedlo? Zvláštní, nevysvětlitelný strach?

"Chceš dietní colu?", zeptala jsem se jen tak, při pochodu kolem lednice.

"KHOUK!", zavrčel. "Dájet khouk!"

Aha, dnes bude tedy den, kdy se budeme pokoušet konverzovat anglicky.

Čas od času se to stávalo.

Moje prvotní snaha "učit se" brzy ztroskotala na nedostatku času. Divné! Ale lítala jsem od rána do jeho příchodu jak hadr na holi, nezastavila jsem se, a NIC jsem neudělala! JEN pořádek v domě, navařila, vyprala - a napsala pár dopisů domů.

Neustále jsem měla učebnici na stole, slovník na křesle, ale když už jsem měla všechno hotovo, neměla jsem chuť. Čas jsem měla přesně rozfázovaný, abych splnila všechno, co jsem si myslela, že on si myslí, že bych měla udělat.

"Bez angličtiny tady umru.", vyčítala jsem si každé ráno.

"Dneska začnu. Přece nejsem béčko!"

Jenže!

Když jsem byla sama, docela jsem žvatlala. S kočičkou, s kolibříky, s jeleny. Chytala jsem už první slova v televizi, pouštěla jsem si rádio, a měla jsem radost, když jsem pochopila, že zrovna teď hlásí, jaké bude počasí.

Kdykoliv jsem však cokoliv řekla před NÍM, třeba jsem se chtěla pochlubit, jaké dělám pokroky, stalo se něco divného.

Již při prvním slově mne zarazil, a vysvětloval, co dělám špatně, jak nemožný mám přízvuk, a nedej bože, stvořila-li jsem větu! Nastala přednáška, ze které jsem si stejně nic nepamatovala.

"Khouk", opakovala jsem tedy po něm. Když anglicky, tak anglicky!

"KHhOUK!", už zvýšil hlas.

Nechápala jsem.

Opakovala jsem tedy to blbé khouk  znovu.

Po čtvrté opravě už zařval:

"To tam neslyšíš to ´h´?"

Snaživě jsem khoukovala, ale už mne neposlouchal. Odešel znechucen mou neschopností rozpoznat malé h ven.

Já jsem tam nejen slyšela ´h´, ale slyšela jsem ještě něco, co jsem neznala.

Bohdalka by řekla : " ten tón, TEN TÓN!!!!"

V duchu jsem si kolikrát přeříkávala, co vyslovím nahlas. Připadala jsem si jako tenkrát na letišti v Londýně, ale s mnohem větší trémou. Když jsem se nadechla, nakonec stejně ze mne vyšel jenom sten. Český.

Přes všechny potíže jsem však pokroky dělala.

Nejdřív ze všeho jsem se naučila nadávat. Dost drsně. Výhoda toho, že cizí řeč nevstřebáte jako robě je ta, že nemáte cit pro jemné nuance. Co bych v češtině ani nezašeptala, tady jsem trousila jako pes chlupy.

"Fakovala" jsem jak nejhorší povaleč. "Šitovala" jsem, a vůbec nechápala, že jsem vulgární.

Pak jsem se naučila názvy koření, a názvy jídel. Bez toho bych byla i jako kuchařka znemožněná.

Měla jsem jen anglickou kuchařskou knížku, a blbou paměť.

Největší trapasy jsem  však absolvovala "mezi lidmi". Ovšem - za jeho přítomnosti. Byla-li bych sama, bezpečně bych proplula, s úsměvem a šarmem. Vedle něho jsem byla jako kopyto, jako dement, který se sice usmívá, ale tak neskonale blbě, že mne považovali snad za pacienta psychiatrické kliniky na propustce.

Bezpečně jsem zvládla návštěvu plniče plynu, který se předem řádně ohlásil (to abych ho  nezastřelila!), konverzovala jsem i se zástupci pojišťovny, kteří přišli odhadnout cenu domu. Protože jsem byla sama doma!

Moc se jim u nás líbilo a já byla přesvědčena, že to je díky mému vlastnoručně vyrobenému prostírání, precizně zrenovovanými sedačkami na židle, záclonkami a různými drobnými ženskými úpravami v interiéru. Snažila jsem se sladit vše dle mého vkusu, protože zelené květy na záclonce, slunečnice na sedačkách a barevné prostírání se přímo rvaly s polštářky na sedačce, kobercem a barvou nábytku. Po pár měsících jsem změnila vše k mé spokojenosti, sjednotila barevné ladění, upravila různé rušící zbytečnosti a začalo se mi tam líbit úplně nejvíc. To už byl opravdu můj domov!

Po prvním mém švadleneckém pokusu jsem druhý den dostala dárek.

ON koupil šicí stroj, pro mne, abych se mohla vyřádit. Ještě ho mám schovaný.

A to byly ty situace, kdy jsem nevěděla, jak se chovat!

Den předtím jsem dostala vynadáno, když jsem nechala hrát rádio i ty dvě minuty, co jsem odešla na zahrádku pro petrželku. Šetřit se prý musí.. Měla jsem ho vypnout! ( netuším, kolik centů jsem takto prošustrovala, asi moc.)

Předtím jsem byla napadena, jak hýřím a plýtvám, když vylívám tři dny starý čaj! Proč jsem ho nevypila?

Šetřilo se na vodě, na elektřině, šetřilo se práškem na praní, na sušičku jsem se jen dívala, protože venku bylo krásně a na šňůře to uschne taky.

Chápala jsem to. Nepracovala jsem, a tak celou domácnost musel nést na svých bedrech on.

Pak mne ovšem iritoval dary a dárky, které jsem vůbec nechtěla, nepotřebovala a netušila, že je pořídí.

Nosil mi dárky, a hodně! Největší radost mi však udělal, když mi jednou přinesl kytičku natrhaných květin, které nasbíral po cestě z práce domů. Květinek tam bylo málo. Kde se nezalévalo, bylo nesmírné sucho, vyprahlo. Takže těch pár něžných květů bylo pro mne darem největším.

Ráno jsem však nikdy netušila, jestli bude den šetřící, kdy každý cent bude protřepáván a prodiskutováván, nebo den rozhazovačný, kdy jsme jeli na večeři do čínské restaurace, dostávala jsem dost drahé věci, telefonovalo se "do zbytku světa", a den probíhal ve znamení lásky, úsměvů a pohody.

Střídání těchto jeho nálad bylo tak nepředvídatelné, že jsem byla už unavena sledovat první příznaky. Stejně jsem je tehdy nedokázala určit.

U epileptika poznáte, kdy se záchvat blíží, dá se to vypozorovat.

U něho se záchvaty objevovaly náhle.

V tomto bludu jsem žila, než jsem odhalila spouštěcí mechanizmus.

AŽ jsem ho objevila, bylo už pozdě.

Zatím jsem tedy žila v nevědomosti, která však byla pro mne téměř vraždící.

Nechápala jsem.

Nerozuměla už ničemu..

Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.