Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Útěky (1/2)


Tak schválně, uhádnete, který se psal rok?
„Vyrobit vysokánský chůdy nebo žebřík, to by přece šlo, ne?“ Roby prohrábl patku, která mu jako vodopád padala do čela, a zabodl oči do kamaráda. V tašce si ze školy odnášel žákovskou knížku s poznámkou Spálil třídní knihu. Nepolepšitelný. Ještě nebyl z jednoho venku a už další malér!


„Jsem jedinej ve třídě, kdo nevstoupil do pionýra, to se nevodpouští, chápeš?“ Tady prostě nemohl žít, něco vymyslet musel stůj co stůj!


„Chůdy? Byl jsi někdy na hranicích?“ vybuchl o dva roky starší Jerry a ohrnul pohrdavě horní ret rozražený po klukovské bitce tak, že mu už navěky zůstala hluboká jizva. Pár kilometrů za Chebem měl dědu, jezdil tam každé prázdniny a věděl, o čem mluví.


„Řídí na Ohři vodní elektrárnu,“ dodal po krátké odmlce s nepřehlédnutelnou hrdostí. Hraniční pásmo se tu hluboko zařezávalo do kraje, bílé tabule s červeným nápisem: Pozor – Hraniční pásmo – Vstup jen na povolení dobře znal. O kus dál je vystřídalo upozornění, že tady se střílí bez výstrahy. Tohle bylo zakázané pásmo, pásmo smrti. Nebylo pochyb, hranice se pomalu, ale jistě hermeticky uzavíraly. Zlé nebylo jen všelijaké to varovné zařízení, všechny ty pastě, dělobuchy a miny, osvětlovací rampy, nástražná světla a ježkové a jehlanové zátarasy, o kterých mu děda vypravoval. Kdyby to natrénovali a běželi dost rychle, věřil, že by se při troše štěstí daly zdolat. Podle dědy bylo ze všeho nejhorší několikero plotů z ostnatého drátu, jenže k těm by se nejspíš vůbec nedostali.

 

 

 

Drátěné zátarasy začínaly zhruba dva kilometry od hranic a byly tři. Pokud se dalo věřit zprávám ze Svobodné Evropy a „našim chlapcům“, což byli pohraničníci povzbuzovaní k sdílnosti dědovým pivem s rumem, byly to ostnaté dráty každý o výšce asi dva metry.
„Asi před rokem se začalo s jejich elektrifikací!“ prohlásil Jerry a podíval se na Robyho, co to s ním udělá. Hádal správně, jeho kulaté hnědé oči, které vždycky lezly trochu z důlků, málem že nevypadly. Děda tomu říkal ironicky „zpevňování proudem“, napětí v drátech dosahovalo závratných tři, ale někde i šest tisíc voltů.


„Šest – tisíc - voltů,“ odměřoval pomalu Jerry se zvráceným potěšením na každém slově, „chápeš to? I kdybys běžel a skákal jako olympionik, jednou se dotkneš a je z tebe škvarek. Se mnou nepočítej,“ rozhodl nakonec. Svoje výkony v hodinách tělocviku znal, na něco takového mohl zapomenout.


„Kecáš! Co kdyby to někoho zabilo? To se přece nesmí!“ nevěřil třináctiletý Roby. „A to jsou ty dráty pod proudem pořád? Ve dne v noci, svátek nesvátek?“ zaútočil pochybovačně, když Jerry mlčel. Vyplýtvat tolik energie jen na pár nespokojenců, to se mu nezdálo! Pak, jako by už v duchu spřádal plány, jak na to, se zeptal: „Ty dráty jsou vodorovný nebo svislý?“


„Ty i ty. Prej i šikmo. Pořád je zdokonalujou. Před tím vším musíš ještě proběhnout ornicí, takovým polem, na to jsem málem zapomněl. Tady by možná tvoje chůdy nebyly špatný. Každá stopa v něm zůstává čitelná a otištěná jako přes kopírák, aby se dalo vyčíst, kudy ten grázl utíkal.“


„Jak se tam do prdele dostala ornice? Tu přece musel někdo udělat? Proč?“ vybuchl Roby a nevěřícně vypulil oči. Jak se obrábí půda, to věděl. Někdo ji musel nejdříve zorat a uvláčet, až sem by to bylo normální, to by chápal. Pak by měl zasít, pohnojit a čekat, co z toho vzejde. Tady se ale pracovalo pronic a zanic, to bylo proti zdravému rozumu!


Každý se pohroužil do svého. Kontrolní orný pás byl dlouhý několik desítek kilometrů, nejspíš po celé délce západních hranic, a měl šířku možná i deset metrů. Pro případ, že by sem musely z nějakého důvodu vkročit hlídky, třeba aby odtáhly nějakého zastřeleného narušitele, pomyslel si dědovou sarkastickou hantýrkou Jerry a znovu se kysele se usmál, byly tu i hromady písku. Vojáci tak mohli stopy po sobě snadno zahladit a past byla znovu na akci prvotřídně připravená!


„Je to prostě geniální, my nic nevymyslíme,“ povzdychl malomyslně. „Víš třeba, co to jsou strážní a kulometné věže, posedy a pozorovatelny?“


Roby zavrtěl hlavou.


„Tak vidíš, útěkáři!“


Jednou když Jerry s dědou zašli na houbách příliš daleko, netrvalo dlouho a zadupala za nimi četa vojáků. Děda pak musel ukázat propustku do pásma a propříště si dal zatracený pozor. Říkal, že je bdělí strážci hranic viděli nejspíš z nějaké pozorovatelny a že takových je jenom na Chebsku asi čtyřicet, možná víc, a v některých mají zavedený i telefon.


Jerry uválel v puse nenávistnou slinu a mezerou v předních zubech ji mistrně vystřelil pod nohy prvního staříka, který se mu připletl do cesty. Kdyby byl ještěrem nebo opicí z tropického Bornea, mohly ho takové jedovaté sliny i zabít, ale teď jenom vyprovokovaly salvu nadávek na budižničemy a ztracenou generaci. Jerry si na oplátku pomyslel něco o pokolení, které jim připravilo vskutku zářnou budoucnost.


Roby se nevzdával. Kdy by byl útěk nejbezpečnější? V zimě nebo v létě? V mlze, ve sněhu nebo po dešti? Což o svátcích?


„Nepovídej mi, že takovej pohraničník nikdy nespí? Možná by se ty pitomý zátarasy daly zdolat obrněným vozem? Něco jako maskovacím tankem jako byly za války?“ Takovýmu tanku by nějakej drát přece neublížil, pro ten by to musela bejt hračka! pokračoval v duchu.


„Jo, já bych na Smíchově ukrad tank a ty bys ho nastříkal třeba na zeleno,“ Jerry se lehce ušklíb. Roby neposlouchal. Nějak to jít muselo, stačilo chtít!


„Nebo letadlem,“ nevzdával se a odhodil patku tak prudce, až to zajiskřilo. Jerry mlčel. „No dobře, tak třeba balonem. Přece bysme dokázali sestrojit něco takovýho jako je balon?“ Roby odkojený verneovkami zoufale nakopl školní brašnu skrývající v útrobách tak poťouchlý vynález jakým byla žákovská knížka.


„Ubytujeme se u hranic u nějakýho sedláka a vyčkáme na příležitost, navrhl už téměř zoufale. „Nějakej sedlák by nám přece musel pomoct!“


„Myslíš snad družstevník! Víš, že obyvatelé okolo hranic jsou považovaný za nespolehlivý a jako takový vystěhovaný? Žádná chalupa s hodným sedlákem a kravkou neexistuje, kdo zůstal, musí mít povolení a buď je jejich nebo se bojí. Nejčastěji obojí,“ odrazil nápad okamžitě Jerry.


„No dobře, vezmeme to teda lesem. Přece musej existovat nějaký fotografie, jak to tam vypadá, a tak?“

 


„Lesem? Podle čeho by ses orientoval, naivko? Víš, že nikde nestojí jediná orientační tabule, jediný ukazatel s udáním vzdálenosti nebo cedule s názvem obce, a ty bys chtěl fotografii? Někde vykáceli celý pruhy lesa a nadělali tam orný a sněžný pásy. V zimě je projížděj vojáci na lyžích.Věř mi, v lese a mezi zátarasy na tebe čekaj jen granáty a minový pole, šlápneš a je z tebe andělíček!“


Roby poslouchal a ničemu nerozuměl. Nebo rozuměl a nechápal. Proč to všechno? Jen aby upevňovali a dokazovali svou moc? Aby zastrašili a udrželi tu lidi, kteří za každou cenu chtěli pryč a byli za to ochotní dát všechno, co maj jako jeho otec, který už hnil druhý rokem někde na Pankráci?


Jerry pokrčil rameny. Koneckonců, co mohli blbýmu klukovi udělat? Ještě mu nebylo ani třináct, fotra měl za mřížema, nic jinýho se od něj nečekalo. Jemu šlo ale o víc. „Tebe strčej jenom do polepšovny, ale mě rovnou zavřou nebo daj k lopatě, kdyby chtěli, přišijou mi i sabotáž,“ řekl nahlas. „Radím ti dobře, sekej dobrotu a uč se rusky, protože se tu za pár let jinak nedomluvíš,“ připojil lakonicky.


„Mám jí plný zuby...“ Roby obrátil tašku útrobami dolů. V pouzdru na tužky tam choval na památku i kousek Klémy, předmět doličný. Husarský kousek se mu povedl, když se nechal po škole zavřít na holčičí záchody. Bustu rozbil šikovně, milovaného státníka nedal dohromady už ani pámbu.


„Naši fotrové zaspali dobu, měli odejít v osmačtyřicátým, teď spadla klec!“ odfrkl zase Jerry vztekle. Když si pomyslel, že do té doby byl přechod hranic bez pasu považován nanejvýš za přestupek, tak by brečel. Rok od roku byly zákony přísnější, teď bylo opuštění republiky trestným činem, za který hrozil žalář. Vlastně to bylo úžasně jednoduché. Ilegálně překročit hranice byl protistátní čin a legálně tě nepustili. Cesty do zahraničí k soukromým účelům nebyly povolovány, a bylo vymalováno!


„Ale jak to?“


„Co, jak to? Na vydání pasu občané našeho státu nemají právní nárok, pohlaváři si to dali dokonce do zákonu, chápeš?“


„Ne! Za pár let budeš plnoletej. Pak tě pustit musej! Jenže já to nevydržím už ani měsíc... Ani tejden! Víš, co se stalo s tím zraněným krahujcem, když jsem ho zavřel do klece? Prostě chcíp! Zcepeněl!“ Roby si setřel rukávem neposlušnou slzu. Obětoval i svůj páreček bílých myšek, ale krahujec nic. Ráno ho našel pařátama vzhůru. Buď svobodu, nebo smrt. Nic mezi tím neexistovalo.


„Něco ti přečtu, chceš?“ Zalistoval v žákovské knížce, ale dlouho hledat nemusel. „Problematický element... A tady: Chování vašeho syna je neslučitelné s chováním žáka socialistické školy socialistické společnosti. Rozumíš tomu? Je to vůbec česky? Co mám říct mámě? Pořád brečí, má strach, že mě strčej za fotrem.“


„Řekni, že si na tebe učitelé zasedli.“


„To už jsem říkal.“


„Tak znovu, to je dlouhodobý!“


„Kdepak, já musím pryč. S tebou nebo bez tebe, ale s tebou radši. Já musím!“


Jerry neříkal dlouho nic. Tahle klukovská umanutost se mu líbila. Vězelo za ní něco víc než chuť po dobrodružství.


„Nejdřív musíme zhubnout. Oba. A naučit se spoustu věcí. Máš třeba kompas?“


„ A pak? Vezmeš mě pak s sebou?“ Jerry bezhlese kývl, ale to Robymu nestačilo. „Přísahej! Opakuj po mně. Přísahám na život a na smrt...“
„Přísahám!“


Psal se rok 1952.


Pokračování zítra...

 

Blanka Kubešová

* * *

Koláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky




Komentáře
Poslední komentář: 02.04.2015  19:19
 Datum
Jméno
Téma
 02.04.  19:19 Robert
 02.04.  19:19 Robert
 01.04.  00:16 Luděk
 30.03.  16:31 kusan
 30.03.  11:28 Ivan
 30.03.  11:01 Ivan
 30.03.  10:36 Von
 30.03.  10:30 Marta U.
 30.03.  09:38 Václav Pošlete tento článek dál!
 30.03.  09:04 Ferbl