Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Fárali jsme kdysi na Dole Doubrava…


Na podzim 1948 jsem nejprve narukoval s černým kufříkem až na druhý konec republiky – do Košic, odtud zase branci nastupovali k nám do Čech. Mělo to své stinné, ale i pozitivní stránky. Poznávali jsme se navzájem jako dva bratrské národy. Brzy jsme si rozuměli, „aj slovensky sme dovedli rozprávať….“. Vedl jsem si vojenský deník a mohu z něj něco málo ocitovat.


Někdy začátkem roku 1949 náš motostřelecký pluk odveleli do Frýdku-Místku. Tehdy námi otřásla zpráva o tragédii, k níž došlo 12. února na Dole Doubrava k výbuchu metanu. Zahynuli havíři, ale také četa důlních záchranářů. Při likvidaci havárie byla tehdy poprvé použita tzv. inertizace dusíkem z povrchu, čili byl napouštěn oxid dusíku do důlních prostor.


Z frýdecko-místecké posádky byla určena naše rota stát čestnou stráž na ostravském náměstí u 24 rakví zahynulých horníků. Vznikla tak moje básnička, kterou otiskli tenkrát v ostravském deníku Nová svoboda.


SMUTEČNÍ TRYZNA
(Nad tragédií v Dole Doubrava v Ostravě v únoru 1949)

Viděl jsem slzy v očích žen,
kterým to zasypalo tátu,
viděl jsem slzy v očích dětí,
které přivážely v autu
k smuteční tryzně,
kde planul věčný oheň
a stála čestná rota vojáků.
Plné dvě hodiny
v sychravém únoru
někdy odpoledne.
K smutnému praporu
živý nerad vzhlédne.
Jindy bychom přešlapovali asi,
jindy by nás i ruce zábly
a přehazovali si nohu.
Dnes tady stojíme bez pohovu
a němě posloucháme smutné hlasy
z reproduktoru na náměstí:
Vám 24 padlým čest!
Vám pozůstalým
zmírnit chcem bolest...
Ne, dnes to opravdu není
na žádný povel.
Stojíme v pozoru
v sychravém únoru.
K poctě zbraň držíme
a hymny hrají,
vzpřímeně stojíme,
lidé nás poznávají,
že jsme tu nastoupili
za všechny statečné
havíře, horníky,
aby žal matek
nebyl tak veliký.
Půjdeme do dolů fárat i za ně,
odložme na čas své bojové zbraně.
Dnes už se na povel nečeká
a těžká práce nikoho neleká.
odpověď naše bude prostá:
půjde nás víc, možná do sta.
Vám 24 padlým čest!
Taková odpověď naše jest.

 

 

Slova mé básničky se vyplnila: Důl potřeboval splnit plánované úkoly a naši posádku požádali o pomoc. Jezdili jsme tehdy asi deset dnů na brigádu. Na ty pocity a důlní zážitky nemohu nikdy zapomenout. Dokonce se mi někdy o nich zdá. Na místo, kde se těžilo uhlí, museli jsme lézt po břiše a po kolenou, jakousi černou průrvou ani ne metr vysokou, jeden za druhým, v ruce rozsvícený kahan. Havíři si nás zprvu dobírali, ale zakrátko jsme se s nimi sžili.


„Tak ty jsi redaktorskej, to bys nám mohl něco vyprávět…“, doráželi na mne havíři, přitom já měl plnou pusu mouru, sbíječky rámusily, co jsem asi tak mohl povídat? Přestávky byly zase tak žalostně krátké, že jsme sotva snědli kantýnskou svačinu, kterou nám vojenští kuchaři připravili, spláchli ten prach černou „bryndou“ a jelo se dál. Nakládali jsme uhlí na vozíky, vybírali z uhlí kamení a po několika dnech už jsme si zvykli na „fedruňk“, „štajgra“ i „grundštreku“…


Měli jsme budíček již ve čtyři hodiny, odjezd vlakem z Frýdku-Místku, abychom stihli nástup do podzemí v 6 hodin ráno. Vyfárali jsme po 14. hodině, černí jak ten uhel, propocení jako myši. Osprchovali, převlékli do vojenského a nazpět vlakem do kasáren. Čekal nás oběd až v 16 hodin (do práce nám kuchaři balili jednotvárnou svačinu: chléb, salám, sýr, kousek másla) a po tom pozdním obědě ještě na učebnu studovat alespoň teorii, když jsme byli na tu určitou dobu z vojenského výcviku na cvičišti vyřazeni.


Ono to grandiózní budování socialismu v tom podzemí mělo také své stinné stránky. Tvrdá práce, při níž tvrdnou mozoly na rukou, ale také mluva je drsnější, na slovíčko se tam nehledí, naopak byli bychom pro smích, kdybychom mluvili trochu víc spisovně, ale i tehdy, když bychom se havířům jejich mluvou chtěli podobat či přiblížit. Žádná přetvářka, žádná faleš.


Mnohem později, když jsem četl nebo mi ostravští kolegové vyprávěli o drsných důsledcích těžby uhlí na Ostravsku, jsem začínal vidět ještě mnohem zřetelněji ty stinné stránky. Ale noviny a rozhlas byly plné lámání rekordů v těžbě uhlí na jednotlivých dolech, ale i mezi doly a revíry. S podlomeným zdravím odcházeli havíři do důchodu, jehož si mnoho neužili. O jejich postižených plících se nikdy psát nesmělo. I s touto přetvářkou a falší se havíři také potýkali.


Kolik si musel (kdysi před několika lety) vyslechnout připomínek havířů tehdejší a nedávný premiér vlády, když na pár hodin pobyl s nimi v dole! Pro taková „frajerská“ gesta nemohou mít skuteční havíři nikdy porozumění. Stejně tak se cítili – ne poctěni, ale zneužiti, když se někdejší komunistický prezident oblékl do havířské uniformy a měl k ním patetický proslov .


A znovu mi přitom vytanuly mé dávné vzpomínky, jak teprve po té několikadenní brigádě nás vojáky byli ochotni havíři také pochválit. Komu chce co dokazovat ten, kdo jednou sfárá a zase vyfárá?! Kdo si na jeden den oblékne jejich sváteční uniformu?!


Také bych o té své zkušenosti ani nepsal, nebýt několika málo článků v Hornickém okénku, které ve mne oživily několik dnů skutečné těžby v hlubinném dole, kam jsme denně nastupovali krátce po tom neštěstí. Bylo nám „ouvej“ a byli jsme potom rádi, že už to fárání máme za sebou. Svým rodičům a své dívence jsem ani o tom raději nepsal…


Slova mé básničky se vyplnila: Důl potřeboval splnit plánované úkoly a naši posádku požádali o pomoc. Jezdili jsme tehdy asi deset dnů na brigádu. Na ty pocity a důlní zážitky už jen nerad vzpomínám.

Miroslav Sígl



Komentáře
Poslední komentář: 10.09.2010  08:49
 Datum
Jméno
Téma
 10.09.  08:49 jisuch53