V padesáti do
Ameriky aneb
- jak jsem
chtěla dožít v klidu (a téměř dožila) svůj dosavadní přepestrý život v Americe
Psal se rok 1996. Právě mi instalovali v kanceláři na počítač internet. Co to vůbec je, jak to pracuje, co s tím, to nikdo netušil. Ani já ne. Koukala jsem na to jako na zjevení. Když jsem po prvních základních instrukcích zůstala v kanceláři sama, zkoušela jsem, co to vůbec umí. Odkojena kopíráky, cyklostylem a ormigem jsem nabyla dojmu, že snad blbnu. Ale to byl zatím první náznak. Úplného zblbnutí jsem se měla dočkat posléze!
Čert ví, co to bylo
Osud, zákon schválnosti, kouzlo nechtěného. Mačkala jsem různé klapky a koukala, co se mi to na obrazovce objevuje! Najednou tam po mně někdo z té bedny chtěl, ať zadám své osobní údaje a pak text inzerátu. Zaskočili mne! Ve vteřině jsem naskládala písmenka, něco ve smyslu: Hledám muže vysokých kvalit, vyššího vzrůstu, vyššího vzdělání, s vyššími příjmy, s vyšším IQ, vyššího věku a nějaké další bla bla. Nároky se stupňovaly a ihned po mě zase chtěli, ať to potvrdím. V domnění, že se mi to počítá na čas, jinak ztratím spojení, jsem okamžitě provedla, co žádali! Doma mne navíc naučili poslouchat. Nebo zapracovalo podvědomí? Všechny další úkony tedy proběhly v duchu - úprkem z duše a ještě větším úprkem do nějakého prostoru.
Až do tohoto památného dne jsem byla vyrovnaná, spokojená, samostatná, sebevědomá žena, vlastnící malého psa a velkého syna. Vlastně mi dohromady nic nechybělo. Můj těžce vydobytý a léty budovaný klid a pohoda měly vzít ale brzy za své.
Druhý den jsem zopakovala všechny už
naučené kroky. BINGO!
ONO MNĚ TO TAM NĚCO PSALO!
Byla jsem z toho tak vyděšená!
Pět mužů - a všichni takoví exotičtí!
Nevěřila jsem, že se se mnou chce seznámit nějaký muž z Austrálie, nějaký
Rakušan a dva Američané. Ten pátý byl z nějaké Dolní Lhoty, ale ihned začal o
sexu. To se mi nelíbilo. Popisoval, jak by hladil moji prdélku a to mi bylo
podezřelé. Sakra, vždyť ji ještě ani neviděl (?) (chtěla jsem napsat necítil,
ale to by "zavánělo" zneklidňujícími asociacemi!). Moje vrozená inteligence mi
pravila, že osobu, která chce hladit mé pozadí aniž zná jeho popředí mám
ignorovat. A moje, do mne v dětství vtlučená dobrá výchova, že se má na každý
slušný dopis odpovědět zase pravila, že mám odpovědět.
Protože asi ti, co to tam do té
bedničky vtěsnali tušili, že budou mít co dělat s osobami Werichem řečeno -
mírně derege . denere . prostě blbými, polopaticky mi tam říkali, co mám dělat.
A já dělala!
Začala jsem tedy odepisovat jednomu
amíkovi. Tomu prvnímu. Bylo pro mne nepochopitelné, že někdo tak rychle dokázal
zareagovat na druhé straně zeměkoule! Dvacet let jsem si klasicky dopisovala se
svou přítelkyní, provdanou do USA a měla jsem zažito, že to trvá měsíc, dva, než
od ní dostanu nějakou odpověď. Navíc, za dob budování socialismu některé reakce
nedorazily vůbec, díky podezřelému obsahu sdělení - dle mínění bdících cenzorů.
Naivka z Čech, věci se daly
do pohybu
Ve svých odpovědích jsem projevovala
naivní údiv nad tím, že on je tam a já tady a zase ťukla na ten čudlík, co mi
říkali, že mám zmáčknout. Lidi zlatí, pak se začaly dít věci! Už jsem
zažila v životě mnohé. Dva sňatky, dva rozvody. Několikeré stěhování sem a tam,
začínání stále znovu a od nuly. Několik perných a těžkých chvil, ale i chvilek
nádherných a bohatých. Vždycky se mi to nějak zašmodrchávalo a lítala jsem od
mantinelu k mantinelu. Doba, kdy jsem měla tolik peněz, že jsem měla problém je
utratit abych nebyla podezřelá a naopak doba, kdy jsem neměla ani na termix pro
malého syna a já sama byla na chlebě s máslem a sladkém čaji a to dost dlouho.
Doby zoufání, doby radosti a štěstí.
Bůh mně dal do vínku schopnost
prožívat vše intenzivněji než průměrná populace lidská. Tedy štěstí i bolest.
Otřískaná životem jsem však byla přesvědčena, že mne již v mém věku nemůže nic
překvapit, že už jsem natolik moudrá a zkušená, že dožiju v poklidu a míru. Mělo
mne varovat už to, že u mě v životě NIC neprošlo v poklidu a míru, že jsem VŽDY
padla na čumák nebo
se vznesla vysoko nad zemí, tak vysoko, že tam normální člověčí oko ani
představy nedohlédnou. Události, které jsem neuváženým
zmáčknutím klávesy "enter" spustila se nedají pojmenovat. Musí se zažít! Přesto
se pokusím podělit se s vámi o některé výjimečné či obyčejné události, které
dneska s odstupem času jsou humorné, někdy úplně pitomé. V té době to ale pro
mne byla otázka bytí a nebytí.
Kdybych tak tušila, co jsem tím
neuváženým stlačením obyčejné klávesy rozpoutala za dění! Nemohu přesně určit
hodinu ani den, kdy jsem zblbla totálně a zřetelně. I když jsem deset let žila
v manželství s duševně nemocným člověkem, nerozpoznala jsem, že duševní choroba
pozvolna nebo náhle (?) přepadla i mne.
To byl tedy první, osudový a nevratný
krok.
Další chůze, která se podobala tu vznášení se v devadesátém devátém nebi,
tu připomínala rytí krtka pod zemí, ještě zachváceného padoucnicí, trvala zhruba
pět let.
Nebudu popisovat krajinu, kulturní
život, stavby, historii, či jiné - bezesporu zajímavé, nikoliv však neznámé
věci. Zavedu vás do světa, kde jste s největší pravděpodobností nebyli. Alenka
v říši divů je proti tomu nic! Je čistě náhoda, že ještě žiji a to v doslovném
slova smyslu.
Začíná rok první! (pokračování příště)
Dana Šťastná