"Mám pro tebe
překvapení!", zašeptal mi, vzal kolem pasu, druhou rukou uchopil moji zhola
zbytečnou zavazadlovou přítěž a vedl mne do podzemí. Přivedl mne
k autu. Musím se
přiznat, že rozeznávám auta červená a ta ostatní. A druhé třídění - auta, která
jezdí a druhá, která nejezdí. Podle fotek jsem věděla, že má červené auto, které jezdí.
Dychtivě mne
postavil před červenou Toyotu a prohlásil:"To máš dárek na uvítanou" a čekal na
mou reakci. Nechápala
jsem. Auto bylo pěkné. Nové. Asi jezdilo.
Koupil jsem ti auto, abys nebyla na mě závislá, vyzkoušej ho!",
pobízel mne a já vplula za volant a koukala na tu palubní desku zcela
fascinována. Jezdívala jsem kdysi škodovkou, trabantem a poslední "zkoušky" jsem
absolvovala ve Fábii. Palubní deska připomínala přístroje v letadle. "S tím já mám TEĎ jet?", nevěřila jsem! "A to je MOJE auto? Jenom moje?", snažila
jsem se vnímat vlastnictví vozu. Jsem majitel!
Ihned jsem pochopila, že takhle nelze. Před námi daleká cesta, já
z cesty ještě delší úplně vykolejená a teď mám "testovat" své řidičské
schopnosti v něčem, co připomíná raketu či meziplanetární družici? Naštěstí to byla od něho jen hra na štědrého a velmi ochotně si se
mnou vyměnil místo. Jak dobře jsem udělala, že jsem tvrdošíjně netrvala na svém
"právu" řídit svůj vůz jsem pochopila vzápětí. Jakmile jsme vjeli do plného
provozu v San Franciscu, já zírala na nekonečné kolony aut v sedmi či
osmi pruzích sem a dalších osmi zpět, upadla jsem do zadumání a vnitřního
rozhodnutí: Tady nikdy nevjedu! TADY jezdit nebudu! S mým orientačním
smyslem, či spíš nesmyslem, se vztahem k technice velmi vachrlatým by to
byla sebevražda.
Jeli
jsme, já koukala a čekala, kdy mne ohromí velkoměsto a furt nic. Stmívalo se a
mi pořád nedocvaklo, že jedeme prý nejkrásnějším městem světa (ovšem, až po
Praze!). O něčem jsme si
určitě povídali, ale já za nic na světě už nevím o čem. Cesta byla opravdu
dlouhá. Ke konci jsme vjeli do nějaké divoké krajiny, kolem nic, jen lesy,
stromy, lesy a stromy. Jedna brána - a další les. Pak odbočka a mírně do kopečka
- a pak kolaps.
Pořád jsem ještě žila v domnění, že
budeme bydlet v nějakém pronájmu. Dva týdny předtím jsme telefonicky řešili,
který byt vezmeme, jestli ten lepší, kde je bazén, nebo ten levnější, ale zato
blíž k jeho práci. Bylo mi vysvětleno, že tzv. nájemní domy jsou spíš domky
pro čtyři rodiny či samostatné jednotky a vždy pár těch domků má
k dispozici bazén. Tedy koupaliště. Se vším vybavením.
Příjemné.
Těšila jsem se na skromný (na tamější poměry!) byt, který budeme
pomalu zařizovat, byla jsem smířena s tím, že nebudeme mít nic, jen chuť začít
znova. U mne už po několikáté, ale netušila jsem, že zdaleka ne naposled.
Přejeli jsme horizont a přede mnou se
rozprostřel prostor a mně se zatajil dech. Uprostřed lesa mýtina, (na paloučku domeček a
v tom domečku stoleček.) a bílý dům snů. Přijeli jsme blíž, vrata do garáže
pro menší firmu se otevřela a já jsem konečně vydechla. Už mi hrozilo udušení
z nedostatku kyslíku.
"Vítej doma", řekl. "Toto je tvůj dům, tvé
doma, všechno tady je tvoje...". Můj výraz byl jeden velký otazník. Němá ústa,
ale všechno ve mně křičelo a řvalo otazníkovým pnutím. "Manželka se rozhodla, že tady bydlet nechce a odstěhovala se ona.
Tak máme dům, jsi šťastná?" V ten moment mi to nedošlo, ale po sledu určitých událostí jsem
pochopila. Bývalá manželka
sice dostala "dům", ovšem ON ji znal a moc dobře věděl, že sama hypotéku 1200
dolarů nezvládne, stejně tak jako starost o dům a obrovský pozemek. Že se ho
vzdala, bylo předvídatelné. V budoucnu to byl další bod pro ni a že holka
bodovala!
Vedl mne do domu. "Tady budu bloudit ještě příští rok", prolétlo mi hlavou. Spousta
dveří, odboček, výboček, zákrutů, průchodů. vůbec jsem nevěděla, jak trefím
zpátky ven! Tušila jsem zradu ve formě Budapešti a londýnského
letiště. Jenže - tady mne kromě NĚHO nikdo hledat nebude! Otevřel devadesáté deváté dveře a byla tam
ložnice. Postel rozměrů mého bytu v paneláku, a na pravé polovině kupa
dárků. Dokola létala červená srdíčka s nápisy "I love you", "My darling",
"Only for you",.. Na mém nočním stolečku obrovská kytice
orchidejí. emluvila jsem.
Nevěděla jsem, co mám odpovídajícího říci.
Na posteli se vršilo červené zboží. Doma jsem měla červenobílou kuchyňku a z toho
zřejmě vyvodil, že miluji červenou barvu. Červený froté župan ( jéžišikriste,
velký, tlustý, těžký..), červené pantoflíčky, (takové bych si nekoupila,
opravdu), červený tlustý svetr. Další balíčky a balíky mezi které jsem usedla
a mlčela. ON kolem mne poletoval, šťastný, spokojený. Já jsem neměla pocit
vůbec žádný. V průběhu
několika hodin dostat auto, barák, dárky, nový domov a nekonečně mnoho
zbytečností - co k tomu říct?
Nenechal mne ale rozjímat, okamžitě mě
nasměroval do další části mi dosud neznámých prostor a vybalil chlebíčky a
dort. Vyráběl sám.
Chlebíčků bylo asi třicet, dort by uspokojil menší rodinnou sešlost u
příležitosti dožitých 100 narozenin dědečka. Jelikož vše bylo - pochopitelně -
škoda vyhodit, konzumovala jsem to ještě třetí den pobytu.
Než jsem stačila dožvýkat druhý chlebíček, už mne hnal opět ven. Zase mne vedl něčím, co připomínalo bludiště,
vyšli jsme ven zase jiným východem (to bylo varující! Víc jak jeden východ pro
mne vždy znamenají problémy!). Tam někde uprostřed "zadního traktu" byla obrovská vana,
SPA, asi pro šest či osm lidí. Vedle stál stoleček s červeným kalifornským
vínem, ve vaně to bublalo, vířilo a vonělo a mi bylo posléze nařízeno vlézt do
této vířivky, do jedné ruky jsem dostala sklenici s vínem a do druhé
cigaretu. Divně balená, taková nějaká křivá. Poslechla jsem na slovo. Všechno. Byla jsem
vyjevená jak krokodýl Dandy.
Kolem zněla hudba mých milovaných Beatles, já se ponořila do bublinek
a koukla nahoru. Miliony, miliony hvězd! Tak hluboké a čisté nebe jsem dosud nikdy
neviděla. A tolik hvězd. a začaly padat. Jedna, druhá, šestá. "Měla bych si asi něco přát.!, napadlo
mne. "Ať to není sen, ať je
to pravda..!". Byla.
Dana Šťastná
Pozn. autorky: Volné
virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.
Tušila jsem zradu ve formě Budapešti a londýnského
letiště. Jenže - tady mne kromě NĚHO nikdo hledat nebude!
Tam někde uprostřed "zadního traktu" byla obrovská vana,
SPA, asi pro šest či osm lidí. Vedle stál stoleček s červeným kalifornským
vínem, ve vaně to bublalo, vířilo a vonělo a mi bylo posléze nařízeno vlézt do
této vířivky, do jedné ruky jsem dostala sklenici s vínem a do druhé
cigaretu. Divně balená, taková nějaká křivá.