Kromě zvířat venku jsem vlastnila i zvířátka domácí. V den mého příjezdu mi oznámil, že mi určitě nebude vadit, že má dvě kočky. V záplavě nových informací a zážitků mi toto sdělení nějak zapadlo do temných hlubin mé zkoušené duše.
Kočky jsem nikdy
moc ráda neměla. Jsem ryze psí člověk, svého pejska jsem pořádně oplakala.
Dobře, teď
budu mít kočky.
Pravda, ráno mne okukovaly z dálky. Jedna byla obrovská, rezavočerná, nádherná, ale polodivoká. Nenechala se pohladit, ani přiblížit se k ní více než na tři metry nebylo možné. Nevadilo mi to.
Ta druhá, mnohem menší, prý byla její matka. Do mého příjezdu to byla kočka venkovní, domů chodila jen občas, opravdu velmi zřídka.
Během dvou týdnů se změnila v kočku domácí. Samozřejmě, díky mě.
Byl to první tvor, který mne přivítal, komunikoval se mnou, byl se mnou. A chce se mi napsat - skoro tvor poslední.
Ještě jsem netušila, že to bude živá bytost, se kterou si budu povídat nejvíce, se kterou strávím nejvíce času, a že si ji nesmírně zamiluji.
Naše přátelství začalo velmi opatrně. Nevím, která z nás byla více nedůvěřivá a podezřívavá. Ona měla výhodu domácího prostředí.
Já jsem byla vetřelec.
Stejný přístup a stejně opatrný vývoj přátelství se odehrával později i s JEHO dětmi. Sice to byly nepoměrně větší nervy, trému jsem měla šílenou, ale konec dobrý, všechno dobré. Ale bylo to něco jako "předkonec".
Velmi záhy jsem Laidy pustila dovnitř domu, začala hýčkat, mazlit se s ní, mluvit s ní a zkoušet na ní moji angličtinu. Odvděčila se mi obrovskou přítulností, u kočky až neuvěřitelné.
Po pár týdnech ON oznámil, že Laidy musí z bytu, že trousí chlupy a vůbec. nepřináší užitku. Laidy okamžitě začala tahat za sebou nožičku, a sténat. Kámen by se ustrnul!
Nosila jsem jí na rukách a ON řekl, že už je stará, že už asi dodejchává, že to je asi její konec.
Vyděsilo mne to. Přece mi neumře druhá živá bytost, která mne vzala na vědomí, ví o mě a tráví se mnou všechen čas! Pečovala jsem o ni jako o děcko, zpívala, krájela maso.a chtěla jí vytvořit krásný konec. I ON souhlasil, že když už to tedy má spočteno, že může zůstat doma.
Jednou jsem však nečekaně vykoukla ven a Laidinka si pohodově skákala v trávě, šmejdila a očividně jí nebylo vůbec nic.
V momentě, kdy jsem na ni zavolala, začala opět neuvěřitelně kulhat. Hérečka! Měla jsem se od ní tenkrát učit! Měla jsem pochopit! Tenkrát.
Zemřela asi za
dva roky, roztrhal ji právě ten potvor rakún. Prý bojovala tvrdě a statečně, ale
nakonec prohrála.. Obrečela jsem ji stejně, jako svého pejska.
V prvním týdnu mého pobytu se odehrála jedna historka, která mne také MOHLA varovat, ovšem nevarovala.
Jediný člověk, který bydlel v našem sousedství, byl nějaký skot, Andre. Rodina byla hluboce věřící, zastánce rodinných tradic a zapřisáhlý nepřítel rozvodů. Prý.
Z tohoto důvodu jsem před nimi byla ukrývána, zapírána.
Pocit, když si pod oknem vyprávěl ON s Andreem a já seděla tiše jak pěna v pracovně byl zvláštní. Byla jsem tam? Nebyla jsem tam?
Nerozuměla jsem jim sice ani slovo, ale bylo jasné, že ON hraje osamělého, opuštěného muže. Že má doma "schovanku", by asi zapřel i na mučidlech. Trpělivě jsem tedy čekala, až návštěva odejde, abych mohla projevit své bytí.
Bylo to poprvé, ale zdaleka ne naposled.
Nebezpečí?
Zvířátka byla všude, byla všude i zvířata.
Lidé žádní.
Asi třetí den mého bytí v domě jsem objevila na ledničce píšťalku. Že by pozůstatky po dětech? Joj, ty mne měli přijít ohodnotit až za dva týdny . ale byli už velicí! 19 a 20 let.
Nesměle jsem se tedy zeptala k čemu je píšťalka.
"Ta píšťalka je pro tebe životně důležitá!", děl můj skoromažel.
"Jestli tě uštkne chřestýš, budeš pískat, nepřetržitě pískat! Je to domluvený signál a přijede někdo z okolí, nějaký soused, aby tě okamžitě odvezl do špitálu. V tomto případě je každá minuta prodlení smrtelná."
Usmála jsem se, taková pitomost. Chřestýš. Já vím, že tady žijí, slyšela jsem o tom. Ale neuměla jsem si přestavit, že se s ním setkám tváří v tvář.
Uložila jsem tuto informaci na svůj harddisk - do oddělení : informace zajímavé, ale zhola nepotřebné a zazipovala.
Asi za dva týdny poté jsem si jen v kraťasech a tílku povídala s kytičkami. S kým jiným také. Trochu jsem je odplevelila a koukala na tu exotickou flóru. Okopávala jsem keříčky, aby měly více kyslíku a bylo mi blaze. Nádhera! Nebe modré, tak šíleně modré, sluníčko svítilo, stromy ševelily, kolem klid a mír. I v mé duši byl.
Najednou mi u nohy něco zašuštilo. Kouknu blíž, sehnu se - a zkoprním!
Byl to had. Viděla jsem ho poprvé. V garáži byly nějaké relikvie - chřestící ocásky mrtvých chřestýšů a byla jsem poučena, že podle těch ocásků je poznám.
Had nebyl veliký. Ale chřestil.
Postavil se proti mě a chřestil. a chřestil.
Píšťalka byla v domě, já venku.
Jsem tvor navýsost mírumilovný, i zabití mouchy mi dělá potíže. Ne, že bych mouchy milovala, ale už ten pocit křupnutí, který při zavraždění vydává každý živý tvor, i hmyz, mi nedělá dobře.
Teď mi v hlavě zněla výstražná zvonkohra.
Buď on, nebo já. Pro píšťalku nedoběhnu. Sotva se pohnu, zaútočí. Tato informace mi také z hlubin mozku vyplynula napovrch.
Je zajímavé, jak někdy vteřina trvá dlouho a jak někdy uběhne. Tahle trvala snad věčnost. Pud sebezáchovy, chuť žít?
Prostě jsem se najednou rozmáchla kopačkou a hadovi usekla hlavu.
Bylo mi špatně.
Začala jsem zvracet a zároveň se smát. Divná reakce.
Když přišel můj pán domů, byla jsem bledá, ale hrdá, že jsem přežila.
Sdělení o mém prvním zabití přijal klidně, chladně a ptal se, co bude k obědu.
Měla jsem chuť zařvat, že had na paprice, ale udržela jsem se.
Po dobu mého pobytu jsem viděla ještě asi pět chřestýšů, ale už jsem žádného nezabila. Vždy jsem tichounce ustoupila zpět ze svých pozic. A navíc, už jsem byla opatrnější. Nakonec co, byli tu dřív než já.
Setkáním s chřestýšem ale výčet nebezpečí, která na mne mohou číhat, neskončil.
Pár dnů nato mi bylo oznámeno, že se musím naučit střílet.
"Proč?", nechápala jsem. "Tady? Vždyť tu nikde nikdo není! A já po hadech střílet nebudu!", trucovala jsem.
"Prostě se naučíš střílet a basta. Jsi ve svobodné zemi, tady je demokracie, víš? A právo na soukromí a soukromý majetek je posvátný! Kdyby náhodou někdo vstoupil na náš pozemek, máš právo ho zastřelit. Bez pozvání tady prostě nikdo nesmí ani dva prstíčky strčit!".
Sice jsem si neuměla představit jak já na někoho mířím a už vůbec ne, jak zmáčknu spoušť. Ale přece se nebudu hádat! Jestliže můj pán velí naučit se střílet, naučím se střílet! Nakonec, v hodinách civilní obrany jsem nebyla ve střelbě nejhorší! Třeba budu pochválena a dostanu zase další plusový bod.
Přinesl pět láhví od coca coly a tři různé střelné zbraně. Nevyznám se v nich. Jako voják základní služby mi vyjmenoval z čeho se která skládá, jak se čemu říká, čím se to nabíjí a jak se s tím zachází. Tyto informace jsem odmítla vpustit vůbec, ani sekce informace zajímavé, ale nepotřebné je nepřijala.
Po části teoretické přišla část praktická.
Láhve od coca coly stály na pařezu a chechtaly se. Já zpočátku taky, takže tam bylo pěkně veselo. Jen můj profesor se tvářil vážně.
Nejdřív mi do ruky vrazil to nejmenší co měl v arzenálu.
Bylo to malé, studené a dost těžké. Nečekala jsem to.
Vojenský povel: "Střílej!"
Namířila jsem jak jsem byla zvyklá u vzduchovky a zmáčkla spoušť.
Lahve se rozchechtaly ještě více a já zařvala bolestí.
Oblast mezi ukazováčkem a palcem bolela a já měla pocit, že mi byla právě amputována ruka. Na to jsem připravena nebyla.
Já jsem se přestala smát ihned, láhve až po pěti minutách.
Zbraň mi byla vyměněna a přitulila jsem se k nějaké dlouhé pušce, ta mi byla známější.
Pak už jsem střílela o sto šest, na láhve, na stromy - omylem a chtěla jsem, ať už je konec vyučování.
Konečně zvonilo.
Ono ani tak nezvonilo, jako že bylo usouzeno, že se tedy strefím, když budu chtít a šlo se domů.
Na tuto lekci jsem si jednou vzpomněla.
To když přijelo před dům neznámé auto plné neznámých lidí. Schovala jsem se do garáže a čekala, co z toho bude. Že bych utíkala do ložnice pro nějakou střelnou zbraň mne ani nenapadlo.
Lidi vystoupili, koukali kolkolem, usoudili, že asi špatně odbočili, nastoupili a odjeli.
Netušili, že zrovna unikli smrti! Kdybych byla odvážnější a poslušnější (!), už bych po nich pálila. Ale byli jen čtyři. A já byla zvyklá střílet po pěti kusech.
Píšťalka, puška, revolver nebo co to bylo, byly v domě. ON měl pocit, že jsem tím pádem v bezpečí, já jsem se rozhodla, že tyto rekvizity nebudu brát na vědomí. Spokojeni jsme byli tedy všichni.
Láhve, lidi, zvířata, já i ON.
Dana Šťastná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.