Škola bohů (3/4)
„Má-li být však náprava úspěšná, musí být komplexní a všestranná, neboť „nebude-li současně napravovat všechno, co vzájemně souvisí, nikdy se nedostanete kupředu…“
Jan Amos Komenský
* * *
Když zápas skončil, svítilo na ukazateli skóre 2:5. Majký si do statistik připsal mínusový bod za účast na ledě při jednom obdrženém gólu, ačkoliv se nedalo tvrdit, že by se jednalo o jeho chybu. Bohužel vyfasoval také čtyři trestné minuty – a při obou oslabeních jeho tým inkasoval po gólu. Nejprve na 0:1 a následně dvě minuty poté, co jeho tým snížil na 1:2 a nadechoval se k vyrovnání. A i když běžela teprve polovina utkání, z tohohle úderu se už domácí nevzpamatovali. Majkýho fotr cestou do šaten odchytil trenéra a pustil se s ním vehementně do diskuse. V kabině mezitím panovalo pěkné dusno. A ne pouze kvůli tomu, že se tam právě odstrojovalo dvacet zpocených a vyflusaných borců.
Zápas skončil, pár desítek příbuzných a náhodných čumilů se trousilo pryč, na led vyjela rolba. Rapl se Šulinem se vyrazili poflakovat do centra a já zamířila domů, zatímco Majkýho otec čekal na syna na parkovišti. Majkýmu to tentokrát trvalo déle než obvykle. A když konečně dorazil, výraz ve strhané tváři jasně říkal, že netouží po ničem jiném než po tichu. Jenže život není peříčko…
„Takhle to, Michale, dál nejde. Co si budem, tenhle zápas se ti vůbec nepovedl. To druhý vyloučení bylo absolutně zbytečný a to nebyla jediná blbost, co jsi tam dneska vyrobil.“
„Tati-“
„Žádný výmluvy o začátku sezóny a podobně. Problém je v tom, že se nesoustředíš, máš hlavu plnou hloupostí, pořád se někde taháš s tou divnou partou, takže s tím je odteď utrum, hochu. Budeš se soustředit jen na hokej a na školu a-“
„Jenže, tati-“
„Žádný jenže! Dobře mě poslouchej! Investoval jsem do tebe už hodně času a peněz na to, abych pořád dokola slyšel jen samý výmluvy a fňukání! A jestli ti něco říkaj ostatní v kabině, tak na to se vyser. Musíš si to srovnat v hlavě sám! Musíš vědět, jakej máme cíl, za čím jdeme a co tomu musíme obětovat!“
„Ale já to v hlavě srovnaný mám!“ vykřikl najednou Majký jako člověk, který se topí pod ledem a po nekonečných minutách hledání se mu podařilo vynořit hlavu nad hladinu.
„Vážně?“ zamrkal otec a ubral na hlasitosti a intenzitě svého projevu. „Ale tak když víš, že tohle je pro tebe nejdůležitější, tak jak-“
„Ale tohle pro mě není nejdůležitější!“ sebral Majký veškerou odvahu a se zavřenýma očima ze sebe vyrazil to, co už měsíce dusil v srdci, ale nedokázal to protlačit přes rty.
„Děláš si srandu? To je blbej vtip?“ zalapal otec po dechu a na moment upadl do takového šoku, že zapomněl i vybuchnout. Stále seděli v autě na parkovišti za malou halou, a ještě nevyrazili na cestu domů. Kdyby ano, otec by možná i naboural, nakolik ho ta informace uzemnila.
„Nedělám. Nenávidím hokej,“ zašeptal Majký.
„Nenávidíš?“ otec jednotlivé slabiky stěží spojil do celého slova. „Ty, můj syn, ty mi tady říkáš, že… že nenávidíš hokej?“
„Jo! Všechny ty tréninky, zápasy, přípravy-“
„Aha, jasně. Ono je to jinak, že jo? Prostě seš línej. Moc pohodlnej. Rozmazlenej. Chtěl bys mít všechno, ale sám pro to nedělat nic. V tom to vězí, he?“
„To přece vůbec není-“
„Buď zticha, ty nevděčnej spratku!“ vybuchl otec a Majký se instinktivně přikrčil. „A pořádně mě poslouchej! A otevři oči, když s tebou mluvím! Dívej se na mě! Slyšíš?! Dívej se mi do očí, ty zmetku!“
Rána. Na Majkýho tvář dopadla tvrdá facka a vzápětí na to s ním otec silně zatřásl.
„Tak, to je ono. Tak hele, chlapečku, něco ti povím. Kdyby nepřišlo to zasraný koleno, tak jsem hrál NHL. Žili bychom teď v Americe a topili se v penězích. V garáži bych měl zaparkovaný tři luxusní auta a před nima v krabicích naházený hromady medailí a trofejí. Víš, proč by se válely v krabicích? Protože by jich bylo tolik, že by nebyly kam vystavit. Protože by jich bylo kurva tolik, že by pro mě už ani nic neznamenaly. Na tomhle prstě – podívej se! – bych teďka nosil prsten pro vítěze Stanley Cupu. Každej v týhle zasraný zemi by znal moje jméno! A místo toho co? Jeden zasranej faul, zasraný koleno v hajzlu a konečná. Jo, jo, váš syn bude v pořádku, ale na profesionální hraní už to nebude. Slyším toho doktora jako by to bylo včera. Ale já to nevzdal! Vrátil jsem se. Dřel jsem na sobě. Každej den, každou hodinu. Ale to koleno prostě nedrželo, jak mělo. Nefungovalo to. A ten sráč, kterej mi zničil kariéru? Za dva roky s tím seknul, protože na to neměl. A co dělám teď? Od rána do večera se plahočím, abych uživil rodinu, montuju pitomý žaluzie, sháním každou posranou zakázku a pořád po mně každej něco chce, na něco si stěžuje, něco reklamuje. A každou volnou minutu, každou vydělanou korunu, tu investuju do tebe, abys to dotáhl tam, kam já ne. Abys měl lepší život! Abys měl peníze! Uznání! Copak to nechápeš? Dělám to pro tebe! Obětoval jsem se pro tebe, pro tvou kariéru a ty… ty mi tu budeš vyprávět takový sračky?! Nedovedeš si představit, co všechno jsem už absolvoval a vytrpěl. O čem všem ty ani nevíš. Protože ve skutečným světě to nefunguje jako v těch tvejch zasranejch seriálech. Kdepak, člověk se musí jinak otáčet!“
„Já se tě o to neprosil,“ zaplakal Majký a okamžitě mu přiletěla druhá facka, ještě tvrdší než první.
„Nebij mě! Prosím!“
„To seš tak měkkej, že nevydržíš ani jednu ťafku? Co ty to seš za chlapa? To seš můj syn? Víš, jak já byl tvrdej obránce? Kolik jsem měl zranění, než přišlo to zajebaný koleno? A nic z toho mě nezastavilo! A ty tady fňukáš… Co fňukáš, ty tady brečíš jak holka! Je mi z tebe na nic! Slyšíš? Úplně na nic. Patnáctiletej kluk a brečí… Brečí! Skutečný chlapi nebrečej. Nestěžujou si. Nevzdávaj to. Jenže ty… To máš po matce. Na tý by taky každej mohl štípat dříví. Ta, kdyby si nenašla mě, tak s ní v životě každej zatočí. Jo, vona je hodná a slušná, ale všeho s mírou. V týhle době musíš ukazovat vostrý lokty, pokud se chceš prosadit. Holt život není peříčko. A pro slabochy v něm není místo!“
„Já… nejsem… slaboch,“ vysoukal ze sebe mezi vzlyky Majký.
„Že ne?“ otec mu prudce chytil hlavu a přidržel mu ji před zrcátkem. „Tak se na sebe podívej! Uřvaná baba. Co vidíš? Já ti povím, co vidím já. Slabocha. Zbabělce. Nulu, která to nikam nedotáhne. Psí hovno u cesty. Ale za to může tvoje matka a její výchova. Vždycky ti zametala všechny překážky z cesty, pořád Míša sem, Míša tam… Tebe i Nelu rozmazlila. A ty kroužky na prvním stupni! Klavír! Zpěv! Hudebka! To je dobrý leda tak pro ženský. Takže bys teď radši chodil drnkat někam na piano, to mi chceš říct? Ale mně je jasný, odkud vítr vane. Měl jsi doteď až moc volnosti. Pokaždý jsi dostal, co jsi chtěl. Novej mobil, tablet, notebook, televize, značkový hadry, prachy na rozhazování… Jo, to je moje chyba. Uznávám. Myslel jsem si, že s tebou člověk už může jednat jako s dospělým, ale spletl jsem se. Holt tak když to nejde po dobrým, tak přitvrdím. A to si nemysli, já dovedu bejt taky pěkně tvrdej, to ještě poznáš, hošánku. Odteď budeš pořádně makat. Každej den. A věř tomu, že si tě ohlídám. A fajn, teď nenávidíš hokej, je mi jasný, že nenávidíš i mně, ale něco ti řeknu, jednou si na tenhle rozhovor vzpomeneš a poděkuješ mně. Všechno, co dělám, dělám pro tebe, pro Nelu, pro rodinu. Všechno! A kurva bych uvítal, kdyby to taky konečně někdo ocenil!“
Každý z nás si nese životem vzpomínky na základní školu. Často mívají rozmanitý obsah a zatímco některé jsou pozitivní a jiné záporné, mnohdy jsou natolik silné, že nám přetrvají v paměti i dlouhá léta po ukončení povinné školní docházky. S proměňující se dobou a společností se proměňuje i školství, a kromě starých problémů se objevují i nové výzvy, kterým čelí žáci, učitelé i rodiče. Rozhodli jsme se proto čtenářům přinést sérii čtyř ukázek z chystaného románu našeho autora Tomáše Zářeckého s názvem Škola bohů, který se zabývá problémy se šikanou, návykovými látkami, násilím i hledáním sebe sama a svého místa v současném komplikovaném světě. Autor působí deset let jako pedagog a po dlouhém váhání se rozhodl usednout k notebooku a sepsat román, který někomu poslouží jako sonda do světa mladých dospívajících, jinému připomene spíše děsivý horor a dalšímu vykouzlí z paměti vzpomínky na vlastní léta školní docházky… Děj Školy bohů se odehrává na fiktivní základní škole, která nikdy neexistovala, ačkoliv je situována do skutečného města. Stejně tak jsou všechny postavy a události románu pouhým výplodem autorovy fantazie a jakákoliv jejich podobnost se skutečně žijícími i mrtvými osobami či reálnými událostmi je čistě náhodná.
Škola bohů (3/4)
