aneb víte, že … přehrada Šance byla ztvárněna v románu?
Mám ráda údolí Ostravice a především obec Staré Hamry, která byla v 70. letech 20. století zčásti zatopena vodami přehradní nádrže Šance. Ráda potkávám vše zajímavé kolem této obce. Různé zajímavosti, lidi z Hamer i lidi okolo Hamer, kteří je z jakýchkoli pohnutek mají rádi stejně jako já. Když občas mívám pocit, že mě právě nic zajímavého o Hamrech nepotkalo, přijde okamžik, který mi ukáže, že je to jinak. Stejně tak tomu bylo s jednou knihou. Vůbec jsem netušila, že by někdo někdy napsal román o „naší“ (Starohamerské) přehradě.
Navazuji na nedávno zde uveřejněný rozhovor s panem Jaromírem Šlosarem
Jednou jsem si psala s Jaromírem Šlosarem, prozaikem a publicistou, o Beskydech a jeho vztahu k nim a ten se mi „jen tak mezi řečí“ zmínil: "V souvislosti se Starými Hamry se mi vybavuje docela zajímavá knížka, román o stavbě přehrady Strmá voda. Napsal ji, tuším, že Petr Kudela a bohužel upadla do zapomnění.“
Nejdřív mě to docela zarazilo, protože jsem toho už o Starých Hamrech potkala docela dost, ale pak mi to nedalo a zadala jsem titul a autora do vyhledávače v počítači. První úspěch se dostavil, dokonce v nějakém bazaru kdosi knížku nabízel! Zkusila jsem nechat vzkaz, dotyčný se hned ozval a obratem mi knížku zaslal. Zahlodala ve mně další pochybnost, jestli je to opravdu stoprocentní, že knížka pojednává o naší přehradě. Prvotní zalistování knihou mě uklidnilo a ujistilo mě v tom, že právě tuhle knížku jsem měla jednou potkat.
Knížka Petra Kudely: Strmá voda byla vydaná v roce 1974 v nakladatelství Profil v nákladu 3500 výtisků. Je literární prvotinou tohoto autora (nar. 16. 8. 1936 v Ostravě). Petr Kudela byl v letech 1961 - 1992 dramaturgem a režisérem Krátkého filmu Praha a v 90. letech 20. století přednášel na FAMU a na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Děj románu zasadil autor do krajiny, která vybudováním přehradní nádrže zásadně změnila svou tvář. Osady Řečica a Hutě spolu s centrem obec Staré Hamry byly zatopeny vodou. Dnes kolem přehrady řada lidí jezdívá do hor a většina z nich si ani neuvědomuje, jak pronikavě se změnil život v údolí. V nádherném údolí jezdíval vlak až do Bílé, byla tu řada řemeslníků, obchodů, síť hotelů, mnoho chat k letním rekreacím. Dnes je tu všude zádumčivá vodní hladina a voda, která patří v rámci ČR k mimořádně kvalitním, proudí do tisíců domácností na Ostravsku. Časově je román zařazen do období budování tohoto monumentálního díla, sypaná hráz přehrady byla ve své době nejvyšší v republice. Autor velmi obrazně využívá skutečností a popisů, které velmi reálně zobrazují život údolí v období stavby přehrady. Cítíme atmosféru života, který měl z údolí zmizet, okamžiky, když se lidé loučili s domovy:
„… že vyjdete na půdu, udeříte na trám a posloucháte, jak staletý krov zní jako harmonium. Že hladíte zdi. Že si odnesete úštěpek omítky s kytičkovým vzorem. Že se ohlížíte, dokud neminete hrušku na kraji plotu, dokud nezajdete za roh. Že si někdy potom, kraj světa odtud, najednou zahryznete do zápěstí a stisknete víčka. Nemáte už domova.“
Pak kdesi za půlí románu potkáte poslední vlak.
„Poslední vlak je taková závazná zábava na všech přehradách, dřív než základ hráze nadobro přetrhne nadobro železniční trať. Je to chvíle, kdy už plán přestane být papírový, když už je podstatný kus práce udělaný.“
Ostrá řeka dál „běží z hor po bílém a černém kamení“. Až v údolí zmírní svůj spěch a spočívá v přehradě, která ji dál pouští dle svého rozumu. Tak, aby už neubližovala lidem, aby jim nebrala a neničila majetek.
Všechno přebolelo, čas všechno zahojí. Údolí už není bolavé. Je nejkrásnější. I lásky se do něj navracejí. Bývají hluboké a opravdové, někdy možná zrádné. Jsou takové, jaká je voda a vodu dobře znám… Ať už knížku znáte nebo ne, nedejte nikdy na vodu dopustit. Voda je život. Voda sama ví, jak dál …
Mám ráda údolí Ostravice a především obec Staré Hamry, která byla v 70. letech 20. století zčásti zatopena vodami přehradní nádrže Šance. Ráda potkávám vše zajímavé kolem této obce. Různé zajímavosti, lidi z Hamer i lidi okolo Hamer, kteří je z jakýchkoli pohnutek mají rádi stejně jako já. Když občas mívám pocit, že mě právě nic zajímavého o Hamrech nepotkalo, přijde okamžik, který mi ukáže, že je to jinak. Stejně tak tomu bylo s jednou knihou. Vůbec jsem netušila, že by někdo někdy napsal román o „naší“ (Starohamerské) přehradě.