Schválně, dobře se podívejte na špendlíkovou hlavičku a představte si, že je to naše zeměkoule, ztracená v nekonečnu Vesmíru. Omyl, nemám na mysli žádnou virtuální realitu, ale prostý fakt, snadno změřitelný. Vesmír přece tvoří biliony částeček podobně jako Země rotujícího nebeského prachu. Naše planeta ale dostala to privilegium, aby si na tomto kousíčku dokulata zaoblené hmoty vytvořila vlastní mikrosvět k obrazu svému.
Dochází vám to? Chováme se podle toho? Nebo jsme jako obvykle jeden velikáš vedle druhého a ženeme se pouze za svou kariérou? Jsou snad hektické ambice smyslem našeho života? Asi tomu tak bude. Kdo z nás není vejtaha, co chce jen vítězit, hnát se za úspěchem, naplněním svých nabubřelých snů a kdo si nehraje, že je pupkem vesmírného nekonečna? Politik, vášnivě hovořící o mocenském pojetí světa, tahá za nitky svých voličů a je hrdý na svoji evropskou či světovou hegemonii, aniž by si uvědomil, že on sám je dávno pevně vesmírnou mocí navázaný, jak loutka na provázcích.
Nebo fotbalista, jenž si myslí, že se jen kolem něho točí nejen mlsné a vypočítavé modelky, ale celé světové dění, že nic důležitějšího, než mičuda že neexistuje, zpěváčci zase trylkují, jakoby jen oni měli život nejlíp ze všech zmáknutý. A všechny miss World trpí iluzí, že nebýt jejich silikonů, byl by svět ochuzený o nejslastnější prožitky. A prahnou po tom nejbanálnějším okamžiku; aby měly po vzoru svých hollywoodských ikon ve sprše kohoutky z pravého zlata a mohly si ke kadeřníkovi létat svým soukromým letadlem z Londýna do Paříže, kdy se jim zachce..
.
Ani novináři na tom nejsou zrovna nejlíp v očekávání špatností jiných, bez nichž by si nevydělali ani na slanou vodu. A spisovatelé, co nezabránili svým hlavám, aby se nenosily vysoko v oblacích? Jak krvelačné klíště se jich drží ošidný pocit, že jen oni jsou schopni držet své prsty na tepu doby a jen oni že umějí zastavit čas paměti lidstva, které je velkým mraveništěm, co si neuvědomuje, že stačí jedno atomové šlápnutí a všecko přijde vniveč.
Konečně by se jednou provždy setřela nerovnost mezi čtyřmi stovkami nejbohatších lidí světa, jež si vydělají ročně víc, než přes dvě miliardy nejchudších obyvatel naší mikrozemičky. Přesto naše špendlíkové veledílo ukrývá ve svých zbrojních skladech tolik jaderných hlavic, že jen setina z nich by mohla náš pyšný pokrytecký mikrosvět rozmetat v ještě mikroskopičtější prášek...
Život je prostě smrtelná choroba. Sotva se narodíme, začneme umírat. Pokud je smrt svoboda a svoboda poznaná nutnost, je tedy i smrt poznaná nutnost a ta naše špendlíková hlavička i se svými politickými aférami, globálním oteplováním, hospodářskými krizemi, válkami, genocidami a holocausty je pouze velké nic v černé díře Vesmíru.
Ale my se budeme zarputile dál zabíjet, vázat si kolem pasu dynamit, probodávat se dýkami a házet kojence do popelnic. Směšní vejtahové, co si nedohlédnou ani na špičku vlastního nosu, toho jediného povoleného místa, kam až můžeme dohlédnout.
A život mezitím dál rozkrádá koláč našeho drahocenného časového vymezení. Teprve když se naplní naše pozemské bytí, zjistíme ve své bláhovosti to, nač jsme nechtěli nikdy předtím ani pomyslet; že opravdu nejsme nesmrtelní...
Život jako špendlíková hlavička