Berta von Suttner a Alfred Nobel
Tak se letos, jako každoročně, už od roku 1901,
udílely Nobelovy ceny. Bezesporu největší uznání, jakého se může vědci, umělci, či politikovi dostat. Každý čtenář si řekne, že o tom přece už všechno dávno ví. Když náhodou neví, tak to aspoň předstírá. Přesto si dovoluji nabídnout povídání o Alfredu Nobelovi a o šlechtičně českého původu, první ženě, která byla nositelkou této ceny. Berta von Suttner, rozená hraběnka Kinská, obdržela Nobelovu cenu míru v roce 1905.
Aby nadace, která ceny uděluje, mohla vůbec vzniknout, musel napřed Alfred Nobel dát dohromady jednu z nejstrašnějších výbušnin devatenáctého i kusu dvacátého století. Chlapec Alfred se narodil 21. října 1833 ve Stockholmu jako třetí syn Immanuela Nobela, který se s celou rodinou brzy po jeho narození přestěhoval do Petrohradu. Tam založil s pomocí norské vlády několik hutí a strojíren, které vyráběly i pro ruskou armádu. Přestože byla stále nějaká válka, tak prý mu továrny příliš neprosperovaly, rozkvětu dosáhly až pod vedením Nobelova syna Ludvíka.
Alfred se s otcem vrátil do Stockholmu, kde se intenzivně věnoval studiu. Díky dobré finanční pozici svého otce byl vyučován soukromými učiteli. Skutečností je, že v sedmnácti letech už ovládal plynně pět jazyků. Věnoval se též studiu chemie a fysiky, zejména studiu explosiv. Ale zabýval se k tomu i studiem anglické literatury, studoval nějaký čas i v cizině a navštívil v rychlém sledu několik zemí, Ameriku, Německo a Francii, kde se seznámil s vynálezcem nitroglycerinu Italem Ascaniem Sobrerem.
Nobel tehdy začal dělat pokusy, které měly vést k bezpečnému použití nitroglycerinu, ke kontrolovaným výbuchům. Zatím si to totiž bouchalo, jak chtělo. Stačilo, aby láhev či demižon s nitroglycerinem (vyskytoval se jen ve 
stavu dosti tekutém) nějakou nešťastnou náhodou spadla na zem, a bylo. Jedna z význačných explozí, ke které došlo v roce 1864 v Nobelově laboratoři, stála život jeho mladšího bratra Emila a ještě několik dalších spolupracovníků. Moc legrace s tím zkrátka nebylo. Úřady ve Švédsku mu potom zakázaly všechny další pokusy s výbušninami, a tak se s laboratořemi přestěhoval ze Stockholmu do Krümmelu v Německu. V roce 1866 došlo zcela náhodně při transportu nitroglycerinu ve skleněných demižonech ke smíchání unikající tekutiny s křemelinou (diatomová zemina, velmi porézní fosilní hornina), kterou byl z bezpečnostních důvodů ve vysoké vrstvě vysypán vůz, na kterém stály lahve. Vznikla jakási kaše, ale sláva, nebouchalo to. Nobel zjistil, že smíchá-li nitro s rozemletou křemelinou v poměru 3:1, získá výbušninu, se kterou lze bezpečně manipulovat a přesto neztrácí na rasanci. Tento vynález si hned nechal patentovat pod názvem dynamit. V tu chvíli ještě vůbec netušil, že má vystaráno. Dynamit se používal na stavbách a v dolech, zejména tehdy v rozvíjejících se dolech diamantových. Zakrátko měl Alfred už 90 továren po celém světě. Bylo mu teprve 34 let.
Nepřestával ale své vynálezy zlepšovat a dále bádat. Až do své smrti získal celkem 355 různých patentů. Skutečný malér s dynamitem ale začal, když ho pro své účely objevili ruští nihilisté a anarchisté, dnes by se řeklo teroristé. Ti za pomoci dynamitu například v roce 1881 zabili na Něvském Prospektu v Petrohradě cara Alexandra II, když se předtím marně pokoušeli vyhodit do vzduchu Zimní palác. Což je zase jiný příběh.
Jak to ale bylo s Bertou Felicitas Sophie, hraběnkou Kinskou z Vchynic a Tetova? Ta se narodila v Praze 9. června 1843. Její otec, František Michael, hrabě Kinský, kterému bylo mu tehdy už 75 let, zemřel několik měsíců před jejím narozením, Vyrůstala v Praze a v Brně, jen s matkou Sofií Wilhelminou, rozenou von Körner. Finančně nebyly příliš dobře zajištěny, otec František Josef hrabě Kinský byl jedním ze šesti synů Františka Ferdinanda Kinského, z nichž nejstarší převzal rodinné statky a zámek v Chlumci. Ostatní bratři byli vojáky, vesměs veliteli pluků. Bertě se sice dostalo výborného vzdělání, hovořila a psala více než pěti jazyky a na přání matky studovala zpěv, ale to všechno jí existenci nezajistilo.Bohatě vdát se jí také nepodařilo, měla ostatně velkou smůlu. Například: zasnoubil se s ní princ Adolf Wittgenstein, který se věnoval profesionálně opernímu zpěvu. Ihned po zasnoubení musel odjet do New Yorku, kde měl angažmá u Metropolitní opery. Odjel, aby vše připravil na svatbu, Berta měla přijet za ním. Jenže Wittgenstein cestou do Ameriky na palubě lodi dostal infarkt a zemřel. Ještě ke všemu byla Berta příliš chytrá a vzdělaná, což se tehdy od žen nijak nevyžadovalo. V roce 1873 bylo rodinné jmění téměř zcela spotřebováno a tak Berta, které bylo už třicet let, přijala ve Vídni místo guvernantky, v rodině Karla von Suttner. Vyučovala jeho čtyři dcery hudbě a jazykům. Potíže nastaly, když se zamilovala do Artura Gundaccara, o sedm let mladšího, benjamínka rodiny von Suttner. Arturova rodina byla velice rozhořčena. Berta se proto rozhodla odejít z Vídně, pokud možno co nejdál. Arturova matka to velmi uvítala, jen jí prý ještě upozornila na inzerát v novinách, ve kterém zámožný a kultivovaný starší pán, žijící v Paříži hledal dámu, ovládající cizí jazyky, jako sekretářku a dámu, k vedení jeho domu. Když Berta na inzerát odpověděla, přišla k jejímu překvapení odpověď od tehdy již světoznámého Alfreda Nobela. Velmi vzdělaná, chytrá, vtipná, pohotová Berta, hraběnka Kinská s nim delší dobu korespondovala a když se mu v Paříži v jeho paláci na Rue Malkoff konečně představila osobně, o deset let starší Nobel, tehdy jeden z nejbohatších mužů světa, se do ní okamžitě upřímně zamiloval. Nikdy nebyl ženatý, ale Berta mu zcela učarovala. Byla velmi půvabná a dalo se s ní krásně hovořit. Ale láskyplný vztah mezi hraběnkou Kinskou a Arturem von Suttnerem byl velmi pevný. Za krátkou dobu se Berta na Arturovu žádost vrátila z Paříže do Vídně a 12. 6. 1876 se vzali. Berta, nyní von Suttner, zůstala Nobelovou celoživotní láskou, ale udržovala jejich vztah po celý život v mezích přátelství. Pravidelně si dopisovali a stýkali se spolu později všichni tři, Nobel si dobře rozuměl i s Bertiným manželem.
Novomanželé tehdy okamžitě odjeli do Gruzie, na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Jekateriny Dadiani z Mingrelie, se kterou se seznámila v lázních Homburgu a která jí pozvala, aby k ní kdykoliv přijela na její panství v Gruzii. Artura jeho rodina zavrhla a vydědila.
Manželé bydleli na několika místech, také v městě Kutaisi (hezký znak města se zlatým rounem vidno vlevo)a živili se různě, Berta vyučovala hudbu a též se začali živit psaním zpráv o Rusko-Turecké válce 1877 a různými články o zemi a lidech. Berta, která psala pod pseudonymem B. Oulet měla brzy stejný úspěch jako její manžel. V Gruzii napsala také pod svým jménem několik novel, které byly publikovány a našly brzy své čtenáře. Také spolu s Arturem přeložili legendární epos od Šotha Rustaveliho: Muž v tygří kůži, nejvýznamnější památku staré gruzínské literatury. Až v roce 1885, po devíti letech se vrátili zpět do Vídně, na žádost rodičů Artura, kteří se mezitím s jeho sňatkem smířili a nabídli jim k pobytu zámek Harmannsdorf. V té době se s Bertou von Suttner odehrávala velká proměna. Poznala zblízka velké a zbytečné utrpení, když s Arturem pracovali ve vojenských lazaretech při rusko-turecké válce. Tehdy začala dozrávat její nová filosofie, její pohled na svět se změnil. Zabývala se studiemi vědeckých spisů, také knihami Darwinovými, Haeckelovými formulacemi biogenetického zákona a evolucí lidské společnosti, jak o ní psal Herbert Spencer ve své knize Systém syntetické filosofie. Studovala zákonitosti historického procesu v knize Dějiny civilizace v Anglii od Henryho Buckleho. Zbytečné utrpení, které přináší lidem válka, pro ni začalo být tím zlem, proti kterému je třeba se postavit. Od té chvíle se tomu prakticky věnovala celý svůj život, až do smrti.
Seznam knih, které Berta von Suttner napsala je dlouhý. Prostřednictvím fiktivních osobností a jejich charakterů vyjadřovala své názory na život, na společenské otázky, na veřejný život a zejména otázky sociální a politické. V roce vyšla 1887 její kniha „Věk strojů“, ve které lektor v souboru lekcí poskytuje výklad minulé doby, pokřivené různými extrémy, jako přehnaným patriotismem, lépe řečeno nacionalismem a varuje před hromaděním zbraní. Zanedlouho po vydání této knihy se Berta rozhodla napsat knihu proti válce, ve formě novely, chtěla tak vyjádřit co si myslí a cítí, bolest, kterou v ní vyvolává představa války. Na této knize pracovala v roce 1887 a 1888 a nazvala jí Die Waffen nieder. Její berlínský nakladatel Pierson s vydáním váhal, úpěnlivě jí prosil, aby dala rukopis přečíst nějakému státníkovi, který by jí pomohl vyškrtat všechny pasáže, které by mohly způsobit nevoli ve vilémovském Německu a v habsburské Vídni. Prosil jí úpěnlivě, aby pozměnila aspoň titul, ale Berta resolutně odmítla. Kniha vyšla v roce 1889 a nakladatel brzy zjistil, že Berta udělala dobře, když odmítla jeho žádosti o změny ve svém textu. Kniha byla přeložena do osmi jazyků a jen do roku 1895 vyšlo dvanáct opakovaných vydání. V češtině vyšla kniha Berty von Suttner pod názvem „Odzbrojte!“ v roce 1896, zásluhou Vojty Náprstka. Navzdory honorářům za knihu se dostali Suttnerovi do finančních problémů a museli prodat svůj dům ve Vídni. To všechno je nijak netísnilo. Bertu povzbudilo, když se dozvěděla, že i v rakouském parlamentu se o knize zmínil ministr financí Julian von Dunajewski a doporučil všem, aby si jí pozorně přečetli.
Největší radost způsobil Bertě von Suttner její věrný přítel Alfred Nobel. V dubnu 1890 jí poslal nadšený dopis, ve kterém označil její knihu za mistrovské dílo. Přesto se jí nepodařilo přimět ho k tomu, aby v otázkách války a míru myslel podobně jako ona.
Bertě von Suttner napsal tehdy i Lev N. Tolstoj a přirovnal ve svém dopise její dílo ke knize Harriet Beecher-Stoweové, jejíž kniha „Chaloupka strýčka Toma“ vlastně předcházela zrušení otroctví.
V Bertině hlavě se pomalu rodil nápad založit mezinárodní pacifistickou organizaci a v září roku 1891 uveřejnila výzvu k založení této organizace ve vídeňských novinách. Ohlas byl ohromný. Dostávala stovky dopisů s nabídkou pomoci, dokonce i finanční. Ve staré vídeňské radnici byla z Bertina popudu založena v říjnu 1891, za účasti 2.000 lidí Osterreichische Friedensgesselschaft. Téhož roku se Suttnerovi zúčastnili 3. mírového kongresu v Římě. Berta byla nejen delegátka, ale i významný řečník. Kongres se konal na Kapitolu a Berta byla první žena, která kdy na tomto historickém místě pronesla řeč. Ve svých osmačtyřiceti letech se odhodlala k prvním veřejnému vystoupení, před tisíci muži samých zvučných jmen. Mluvila skvěle, přirozeně, od srdce, racionálně. Její slova ocenili politici, intelektuálové i delegáti fyzicky pracující. Tak vkročila Berta do mírového hnutí, stala se vlastně zajatkyní svého vlastního úkolu na zemi, služebnicí svých ideálů. Je těžké v krátkosti popsat veškerou její činnost, všechny úspěchy i prohry.
Ještě jednou se setkali manželé von Suttner s Alfrédem Nobelem, po mírovém kongresu v roce 1982 v Bernu, kterého se Bertou pozvaný Nobel zúčastnil jen inkognito. Spěchal do Curychu, kde měl obchodní jednání a pozval proto manžele Suttnerovy, aby s ním strávili několik dnů na břehu curyšského jezera v hotelu Beau – Rivage. Byly to jejich poslední šťastné společné dny, vyplněné diskusemi. Berta se Nobela pokoušela získat pro svoji věc, ale ten jí zdvořile oponoval. Tvrdil, že jeho továrny na dynamit ukončí války dříve než všechny její kongresy. Domníval se totiž, že v tom momentě, kdy dva armádní sbory budou schopny zničit jeden druhého během sekundy, se všechny civilizované národy samy s hrůzou odvrátí od války a rozpustí své armády. Jaký tragický omyl. Odpověď přinesla další desetiletí.Stejně tak, jako nedokázal Alfred nikdy říci Bertě že jí miluje, nedokázal se jí ani svěřit s tím, že přeceněn chce začít pomáhat stavět jakousi bariéru před nebezpečím války. Jednoho lednového večera se rozhodl, že udělá něco opravdu velkého pro Bertino hnutí. Dopis, který tehdy, 7.1.1893 Bertě napsal, je zcela mimořádně důležitý a unikátní. Po jeho přečtení si Berta asi ani neuvědomila, že byla vlastně prvním člověkem, kterému Nobel naznačil, že hodlá založit jakýsi fond, ze kterého se budou vyplácet ceny vědcům, lékařům a že také míní zřídit cenu pro toho, kdo se nějak zasloužil o světový mír a porozumění mezi národy.
Nobel trávil hodně času ve své vile v San Remu. Nevěděl, že se s Bertou už nikdy nesetkají. Byl osamělý a depresivní, trpěl těžkou srdeční chorobou. Neustále cestoval, řídil své podniky, rozeseté po Evropě i přední Asii, sledoval literaturu, soudobé autory, švédské i cizí. Přední pařížský kardiolog, kterého navštívil mu doporučil, aby úplně zanechal veškeré práce, chce-li žít ještě aspoň rok. Jenže to pro něj bylo nemožné. Nepřestal se zajímat o své podniky, ani o všechno to, čím se zabýval celý život.
10. prosince 1896 ho našel jeho komorník mrtvého v křesle u psacího stolu. Berta von Suttner, rozená Kinská se o jeho smrti dozvěděla z novin. Byla nesmírně zarmoucená. Odešel jí dobrý přítel, člověk, se kterým si skvěle rozuměla. Věděla, že jediná cesta k překonání zármutku je práce. Pokračovala ve své činnosti pro mírové hnutí, psala. Udržovala kontakty se svojí rodnou zemí. Setkala se i s básníky Svatoplukem Čechem a Jaroslavem Vrchlickým, psala do českého pacifistického časopisu, který měl příznačný titul: Odzbrojte!
Za úspěch Berty a jejích přátel lze pokládat i zřízení Mezinárodního soudního dvora se sídlem v Den Haagu v roce 1899. Manželé Suttnerovi byli tehdy v Haagu a na plese, konaném v exklusivním hotelu Oude Doelen středem pozornosti. Ale její střízlivý pohled na svět Bertu přiměl k tomu, že si v lednu 1900 poznamenala do denníku: Haagská konference se měla zapsat do 
dějin jako příznivé znamení pro přicházející století. Ale stará barbarství nevymizela. Pacifisté jsou znepokojeni, že se věci nevyvíjejí tak, jak očekávali po této konferenci.
Přišel rok 1901. Berta s Arturem oslavili stříbrnou svatbu a v prosinci téhož roku byla udělena první Nobelova cena. Podle poslední vůle Alfreda Nobela měla být udělována za objevy ve fysice, chemii, medicíně, za literární dílo a za práci pro mír. Nobel ve své závěti určil, že ceny budou vypláceny z fondu ve výši 32 milionů švédských korun, který založil, a jehož hodnota dodnes stále roste s úroky. O udělení Nobelovy ceny rozhoduje Švédská královská akademie věd ve Stockholmu, o ceně za mír Nobelův ústav v Oslo. Prvními nositeli cen se stali: Německý badatel W.Roentgen za fyziku, holandský vědec J.H. van Hoff za chemii, německý bakteriolog E.A. von Behring za lékařství. Francouzský básník R.F. Sully-Prudhomme dostal cenu za literaturu. První Nobelova cena míru byla rozdělena mezi předsedu francouzského mírového hnutí Fréderika Passyho a zakladatele Mezinárodního červeného kříže Henryho Dunanta.
V roce 1902 postihla manžele Suttnerovy osobní tragedie. Artur ochrnul. Sjížděly se k nim tehdy na Harmansdorf návštěvy z celého světa. Každý chtěl nešťastného Artura potěšit. Ale ten se už, přes nejlepší tehdy možnou lékařskou péči, nevzchopil.
Berta obdržela od svého nakladatele Piersona 15.000 Marek za další vydání knihy Odzbrojte! a mohla tak odložit prodej zámečku, o kterém museli z existenčních důvodů uvažovat.
Artur von Suttner zemřel 10. prosince 1902, přesně na den a měsíc jako Alfred Nobel. Berta ztratila nejcennějšího a nejmilovanějšího člověka, manžela a přítele, který jí po celý společný život podporoval.
Vrhla se do práce, byla ještě víc než předtím zvána na přednášky a konference, v roce 1904, ve svých 61 letech jela poprvé do Ameriky na mírový kongres v Bostonu. V následujícím roce měla dlouhé přednáškové turné po německých a švýcarských městech. Finančně se jí dařilo velmi špatně, musela doslova obracet každý halíř. Zdraví jí též přestávalo sloužit.
Pak, při krátkém pobytu ve Wiesbadenu, obdržela telegram, ve kterém jí švédský ministr zahraničních věcí Loevland oznamoval, že se stala laureátkou Nobelovy ceny míru na rok 1905. Předání Nobelovy ceny míru první ženě světa prý bylo krásné a důstojné.
Až do své smrti 21. června 1914 se neúnavně angažovala pro mírové hnutí, asi tušila nadcházející nebezpečí. Několik týdnů po její smrti padly výstřely v Sarajevu. Vypuknutí první světové války naštěstí už nezažila.Berta von Suttner, rozená Kinská, byla ve své rodné zemi téměř zcela zapomenuta. Úmyslně. Komunistickému režimu se šlechtična z dob Habsburské monarchie, která se snažila o mír a porozumění mezi národy, vůbec nehodila do krámu, a proto se o ní raději nezmiňovali. Ale ani dnes ji v jejím rodném městě Praze nic nepřipomíná. Dům, kde se narodila už nestojí - a na paláci Kinských na Staroměstském náměstí také žádnou pamětní desku nenajdete. Však už ani rodině Kinských nepatří. Dávno jej prodali.
Jen vděční Rakušané jí dali na jednu stranu nové Euro mince.
Věra Pokorná
