Nepřichází žádná myšlenka? Múzy najdete všude. Koukněte se třeba do zrcadla...
Múzy jsou podle historie dcerami Dia, řeckého boha a bohyně Mnémnosyté. Dius jako nejvyšší božstvo a Mnémnosyté jako celková paměť stvořili dcery – Múzy. Jsou bohyněmi všeho umění. Všech nápadů, všech krásných věcí a myšlenek, které lidstvo dokáže. Múz je hodně. Třeba Kalliopé, múza básníků, Úrania pro astronomy nebo Melpomené pro tragické příběhy.
A já mám dnes pocit, že uletěly do jiné dimenze a není vůbec žádná, ani ta tragická. Volám je a otvírám okna, srdce, mysl a nikde ani jedna Múza. Jestli existuje Múza temnoty v mysli, tak jsem ji zrovna potkala a má, potvora, sílu.
Ony prý mají svůj chrám někde v Alexandrii. Nejraději bych vzala nějakou oběť, třeba svíčku, náruč květin nebo básní a šla prosit o políbení na čelo. Ale asi tam jen tak nedojdu od prázdného papíru za hodinku z bytu.
Sedím před tím prázdným papírem už docela dlouho a nápad není. Múzy taky ne.
Hledám v knihách, internetu abych zjistila, jak se Múza volá. Nenacházím nic. Našla jsem mnoho o jejich stvoření, životě, tvorbě a tvoření, ale o tom jak je zavolat, ani písmenko.
A že poslouchám při psaní muziku, uslyšela jsem verš: "...tiše šeptal do té hrůzy, ve válce, že mlčí Múzy..." ... a tak mně to došlo! To je jasné, že ve válce Múzy mlčí. Nevejdou se tam! Člověk v tu chvíli myslí spíše na přežití, mír, svobodu a život. K tomu mu Múzy asi úplně pomoci nemůžou. A proto nepomáhají ani mně! Jsem totiž ve válce!
Svádím silný vnitřní boj kvůli práci a rodině. Málo bývám doma a mám výčitky, že se nestarám o domácnost a rodinu tak jako o práci. V práci zase, že nestíhám, co mám. Málo jsem doma i málo odpočívám i spím a pracovně se nedaří.
Zkrátka válčím se svědomím a bojuji s časem. Dobře vím, že investice času do mé práce se vyplatí a velmi brzy se v dobrém vrátí. A bude na rodinu zase čas a možná i víc, než bych plánovala. Jen teď svádím vnitřní válku mezi pracovní dobou a časem pro rodinu. A tak jsem se zamyslela, rozhlédla kolem sebe a také doma.
Paradoxně jsem nahlédla i do telefonu, který mi neustále poslední dny zvonil. Dnes jen dva telefonáty. Prima. Už se to uklidňuje! Dívám se do zpráv. Čtu, co mi kdo psal. Koukám na fotky, přemítám a vzpomínám. Vracím se někam nazpátek.
No, tomu byste neuvěřili, kolik Múz se náhle zjevilo!!! Rozlétly se kolem mě, průvan v hlavě udělaly, šustí křídly a mlaskají polibky, až se mi hlava roztočila a neslyším nic jiného než je.
Psali mi lidé, jejich problémy, radosti, příběhy, postřehy. Lidé, se kterými se denně stýkám, hovořím s nimi a snažím se jim být nejen dobrou šéfovou, ale i morální podporou. Tito lidé jsou mými Múzami. A já, zaslepená vnitřní válkou o své vlastní nedokonalosti neslyšela, neviděla!
Člověk by si měl občas uvědomit, že válka není jen flinta a zabíjení lidí. Válka může být i vnitřní, s našimi vlastními Já. A také je potřeba rozlišit válku a boj. Zatímco válka může být střet několika skupin lidí, s různými cíli a potřebami, kteří zbraněmi a nadvládou si získávají prostředky k prosazení svých věcí. Ovšem s destrukcí jednoho z válčících. Boj může být jen mezi dvěma lidmi, aniž by bylo nezbytně nutno přistoupit k násilí. Třeba v tenisu. Bez nějakých velkých ztrát. Nebo vnitřní boj se svědomím a láskou, povinností a rozumem.
Vnitřní válka je velmi nebezpečná. Protivník i vy samotní dlíte v jednom bodě. Ve vlastním srdci nebo mysli. Znáte se, zbraně znají oba soupeři, je to velmi vyrovnaná válka. Těžko je jednomu vyhrát. A oba chtějí.
Lépe je žít boj. Když už tedy musíte zápasit. Boj je pro dva i více hráčů. Neupřednostňuje násilí, ale rozum, spravedlnost a pravdu. A na mě ta pravda skočila ze zpráv od mého blízkého okolí. Zaskočila mě a já zůstala v zakázaném uvolnění. Takže pochopení boje bylo nahrávkou spoluhráči, tedy Múze, a já dosáhla kýženého osvobození ve hře.