Baťůžek se toho dne těšil do školy a nemohl se dočkat, kdy tam už konečně vyrazí. Chodil do školy rád, chodilo tam plno jiných baťůžků, tak jak oni nosil tam plno vědomostí a mnohé jiné zase přinášel v sobě domů, ale nebyl z nich nikdy zkoušen - a to byla veliká krása!
Dnes tedy baťůžek číhal víc než jindy, a jak se naskytl vhodný okamžik, skočil tomu druhému na záda, právě když klečel na jednom koleně a zavazoval si botu. Ten druhý se musel dlaní opřít o podlahu, aby neupadnul, vrazil do baťůžka loktem a zavrčel: “Co děláš?” Ale cítil, jak baťůžek mu pevně připnul popruhy, nazvedl ho a už ho před sebou strkal ven ze dveří, ať se bránil jak chtěl. Ten druhý se chytal všeho možného i nemožného, zavlekl baťůžka do výtahu a schválně s ním odjel až do posledního patra, zdržoval a oddaloval školu, jak se dalo, bavil se tím, jak mu baťůžek na zádech rozčileně poskakuje, než výtahem sjeli zase do přízemí. Ale baťůžek teď držel toho druhého pevně v popruzích a tak ho málem jako na padáku dostrkal až do školy - tam řekl jen: "Au!", když jej ten druhý ze zad shodil a buchnul s ním z výšky na podlahu třídy. Ostatní baťůžci na tom většinou nebyli lépe, ale brali to s nadhledem, odpovídajícím stupni vědomostí, jimiž byli nacpáni.
Když vyučování skončilo, nestačil se baťůžek ani vzpamatovat a vzápětí div neprasknul ve švech, jak ten druhý do něj učení naházel, hodil si jej na záda a násilím táhnul baťůžka ven ze školy, ať se bránil, jak chtěl a snažil se vlajícími řemínky zachytávat, kde se dalo - vzájemná oplátka za dnešní ráno!
Ti druzí teď už blbnuli venku, dováděli radostí nad vypuštěním z továrny na vědomosti po dopolední směně, čutali do všeho možného a bezstarostně se smáli. Ze školní jídelny pak zamířili rovnou na plácek, který jim nahrazoval hřiště a tam si dali “okýnka”, branky vymezili složenými baťůžky - a už to jelo! Hrál každý proti každému, každý byl zároveň útočník, obránce i brankář - nehráli na počet branek, ale pro radost - a tak ani sudího nepotřebovali, dokonce ani fanoušky! Z naskládaných baťůžků se co chvíli zaprášilo, když někdo střelil “tyčku” a baťůžci měli občas pocit, že těch tyček je podezřele moc, a tak neměli tenhle sport rádi. Ale ten druhý a baťůžek se dnes neúčastnili mistrovství světa všech proti všem a zamířili domů, což baťůžka značně překvapilo, protože žádnou pětku ani poznámku v sobě nenesl.
Nicméně v metru jeli v pohodě, ten druhý měl hlavu skloněnou, baťůžkem lehce opíral se o dveře vagonu za sebou, které se otevíraly jen ve dvou stanicích - a baťůžek si ho v klidu prohlížel. Ten druhý mu teď trochu připomínal chytrou horákyni z pohádky: vynikala nedbalá elegance ne právě sourodého oblečení ledabyle na sebe naházeného, hřívka vlasů nebyla ani učesaná ani rozcuchaná, jedna tkanička bot byla rozvázaná a druhá ne, na nadité kapsy plandavých kapsáčů baťůžek občas žárlil jako na konkurenci. V příloze k Brehmovu "Životu zvířat" by pod vyobrazením toho druhého bylo napsáno jednoduše: Kluk obecný.
Ale proti dopoledním hodinám ve škole tenhle kluk obecný nyní skutečně četl, očima vpitý do nevelkého brožovaného "špalíku" papíru, hltal řádku za řádkou, duchem nepřítomný si to nehlasně předčítal, rty se mu pohybovaly v tempu slov a vět nesporně úchvatného děje. Lidé kolem se pobaveně usmívali nad jeho čtenářskou vášní. Tak proto dnes vynechal “okýnka”, pomyslil si baťůžek.
Už pokolikáté metro zastavilo “natrasecé” - baťůžek věděl, že brzy budou muset vystupovat, třeba se domů moc netěšil. A už tu byla Ta Stanice, hlášení jedno, hlášení druhé, že se dveře zavírají. Baťůžek se tomu druhému na zádech vrtěl, až se kluk obecný konečně probral - a vyrazil jako závodní hříbě, div žokeje Baťůžka neztratil - jako ve snu proletěl co střela zavírajícími se dveřmi od firmy A-Tech, které aspoň nasupeně chňaply po baťůžku a plastová láhev v postranní kapse zapraskala. Baťůžek jenom vyheknul: "Au!", kluk obecný trhnul postroji závodního hříběte, nohou se odrazil ode dveří vagonu, až málem přistál na všechny čtyři, jak baťůžka vyrval ze svírajících se spárů supící obludy a zároveň si přišlápnul rozvázanou tkaničku. Ale vybral to, zase ztuhnul na zadních a s hlavou skloněnou pokračoval ve čtení, zatímco vagon s pochechtávajícími se lidmi mu za zády ujížděl do tmy tunelu.
A tak už neviděli epilog s baťůžkem doma.
Baťůžek byl celý rozbolavělý, ale byl klukovi obecnému vděčný, že jej zachránil z ďábelského sevření. Poprvé v životě litoval, že - ač naditý vědomostmi - neumí číst. Přistihl se, že závidí tomu druhému jeho nadšení z četby, která ho do jiného světa plného dobrodružství přenesla. Jistě to bylo něco napínavého - baťůžek nebyl tak hloupý, aby si myslel, že kluk obecný je zabrán do trháku s názvem třeba "Úvod do teorie impaktibility postmediální kvantifikace promočních entit ve vybraných státech G7" či podobného jiného bestselleru.
Doma potom kluk obecný baťůžka lehce oprašoval - maskoval tím, že ho takhle kamarádsky potřepává za to, co místo něho schytal díky začtení se v metru. Vlastně měl baťůžka rád - a to ranní a odpolední škádlení, postrkávání a zdržování jim oběma bylo milé, třeba to bylo někdy docela drsné “kdo z koho”. Přes soboty a neděle si moc dobře uvědomovali, jak jim to schází.
A tady příběh zatím končí...
Kluk obecný vyroste, postupně pojme do sebe něco z vědomostí, jimiž jeho baťůžek je plný - přestanou mu říkat “Máku!” nebo třeba “Koblížku!” či ještě jinak. Ale nesporně bude bohatší o zážitek z této četby, a nejen z této, ale i dalších a dalších knih. Neboť již pevně byl usazen v sedle ryzáka, vraníka či bělouše literatury, který hory i doly přenáší, kde sám jsi pánem děje, hrdinou jeho i spolutvůrcem.
Další a další osedlaní ryzáci čekají - na děti, mladé, dospělé i starší, dokonce i na tebe. Každého rádi ponesou, budou neúnavně a věrně sloužit, hříva bude jim v letu nádherně vlát, kopyta zvonit a bujné zařehtání pak bude společným prožitkem...
Dnes tedy baťůžek číhal víc než jindy, a jak se naskytl vhodný okamžik, skočil tomu druhému na záda, právě když klečel na jednom koleně a zavazoval si botu. Ten druhý se musel dlaní opřít o podlahu, aby neupadnul, vrazil do baťůžka loktem a zavrčel: “Co děláš?” Ale cítil, jak baťůžek mu pevně připnul popruhy, nazvedl ho a už ho před sebou strkal ven ze dveří, ať se bránil jak chtěl. Ten druhý se chytal všeho možného i nemožného, zavlekl baťůžka do výtahu a schválně s ním odjel až do posledního patra, zdržoval a oddaloval školu, jak se dalo, bavil se tím, jak mu baťůžek na zádech rozčileně poskakuje, než výtahem sjeli zase do přízemí. Ale baťůžek teď držel toho druhého pevně v popruzích a tak ho málem jako na padáku dostrkal až do školy - tam řekl jen: "Au!", když jej ten druhý ze zad shodil a buchnul s ním z výšky na podlahu třídy. Ostatní baťůžci na tom většinou nebyli lépe, ale brali to s nadhledem, odpovídajícím stupni vědomostí, jimiž byli nacpáni.
