Jak jsme žili v emigraci - XIX.
Tuhle růži z naší zahrady posílám jí všem lidem dobré vůle. Všem těm, kteří se zajímají i o druhé a ne jen o sebe a dokáží pochopit, že vlastně každý člověk žije trochu jinak, že ho možná těší jiné věci a že na to má právo, pokud tím nějak ostatní lidi neomezuje a neškodí jim. A to jsme my s manželem nikdy nedělali, přestože nám vláda znormalizovaného Československa v roce 1975 poslala ouřední papír se štemplem, který nás zbavoval občanství, z trestu, mimo jiné také za poškozování republiky. Když jsme se v roce 1990, po 22 letech v cizině, poprvé směli podívat do naší vlasti, velice jsme se ulekli. Byla opravdu poškozená, v některých místech dost ošklivě. Ale byli jsme si naprosto jisti tím, že jsme to my nebyli, kdo tak strašně všechno zničil a zanedbal, i když jsme, jako všichni, jen lidé chybující a hříšní.
Omlouvám se také těm, kterým vadí, že píšu o své práci. Současně je mi jich líto, protože zřejmě dělají něco nudného, co je nebaví a každý den chodí do zaměstnání neradi. Práce byla pro mne opravdu po dlouhá léta tím nejdůležitějším v životě, zdrojem potěšení. Přinesla mi v životě mnoho krásného, setkání se zajímavými lidmi, cesty po světě, úspěch a tím i zadostiučinění. Zachránila mne v dobách, kdy mi bylo úzko a smutno. Měla jsem štěstí. Vím, že je na světě takových šťastných lidí víc. Nezáleží vůbec na tom, kde žijí, ani na tom, co dělají.
Jenže já jsem se k této zajímavé práci dostala jen proto, že jsem emigrovala. A na to, že bych dostudovala, v době normalizace, nemohlo být určitě ani pomyšlení. Kdybych zůstala v Československu, tak jsem docela určitě nikdy nemohla samostatně projektovat knihy a vést nakladatelství. Takže se nedivte, moji milí, že píšu o něčem, co tak hluboce ovlivnilo můj život.
V našem městečku je krásný malý obchod se starožitnostmi a s unikátními šperky, které vyrábí sám majitel tohoto obchůdku. Často jsme se u něj dívali na věci, které jsme si nemohli dovolit a sem tam jsme si nějakou maličkost koupili. Přestože jsme nebyli zákazníci, kteří by přinášeli velké zisky, dal se majitel obchodu s krásným křestním jménem Eloi, s námi do hovoru. Spřátelili jsme se dokonce, velmi se zajímal o nás a naši práci i o zemi, odkud jsme přišli. Po nějakém čase se mne zeptal, zdali bych byla ochotna učit dějiny umění na večerní vysoké škole pro dospělé, že prý o mně už hovořil s ředitelem. On sám tam přednášel také, jednak o mineralogii, jako vystudovaný geolog, a pak o historii a restaurování stříbrných předmětů, zejména sakrálních. Lákalo mne to velice, především z důvodu, který on netušil: chtěla jsem se totiž naučit mluvit holandsky na veřejnosti, bez obav, srozumitelně a jasně. Což zní jako maličkost, ale věřte tomu, že to tak snadné není. Nebudu vás nudit popisem toho, jak jsem dělala v Leidenu na universitě zkoušky, protože jsme neměla žádný papír na své nedokončené vzdělání. Podařilo se mi to, můj šéf mi dal k této mé vedlejší činnosti svolení a já byla přijata ředitelem školy a kolegy docenty. Udělala jsem plán pro podzimní semestr a s roztřesenými koleny vyrazila jednoho sychravého večera do večerní školy. Tam jsme se opravdu lekla: čekalo na mne 35 žáků, v první řadě seděla žena mého šéfa, Angličana, jednoho ze dvou ředitelů u firmy Smeets. Hrůza. Ale už se nedalo nic dělat.
Začala jsem tehdy slabým, třesoucím se hláskem a pozorovala reakce lidí. Vypadali, že mi rozumějí, ale dávali pozor jaksi až příliš a to mne ujistilo o tom, že se musím rychle v řeči vylepšit. Nechci zde dělat krkolomná srovnání, ale možná víte o tom, že například i Einstein dost žalostně ztroskotal, když začal přednášet na universitě v Princetonu? Nikdo totiž nerozuměl jeho angličtině. Nebudu vás trápit popisem toho, co jsme postupně zažila já. Udržovalo mne tam jen to, že jsem se chtěla zdokonalit v té holandštině, a pak, věřte, nebo ne, ti lidé mne měli opravdu rádi. Téměř všechny žáky jsem měla po celých sedm let, tak dlouho, jak jsem na škole vyučovala. Bavilo je, co a především prý také jak jim to vypravuji. Přednáším prý tak nadšeně, říkali mi, že to vypadá,jako bych měla všechny umělecké směry stejně ráda. Což pochopitelně pravda nebyla. Po dvou letech, když mi daňový úřad napařil ještě navrch další daň – a tato daň byla vyšší, než to, co jsem v té škole vůbec vydělala, oznámila jsem škole, že budu učit zadarmo, pro Deo. Jen za úhradu skutečných výdajů. Dělala jsem si totiž na všechny přednášky sama diapositivy a podobné věci. Každý semestr jsme zakončili návštěvou nějakého musea a této návštěvě a dojmům z ní byla potom věnována poslední přednáška. Dodnes vidím jednu z mých tehdejších žaček, milou starší paní, jak stojí celá nešťastná před jednou vitirínou v museu Abteiberg v Mönchengladbachu. Viz foto nahoře vlevo. Hovořila jsem totiž v právě uplynulém semestru po několik večerů především o současném umění, pro mnoho lidí dost nepochopitelném, proto jsme jeli tam.
V tomhle krásném moderním museu, projektu architekta Hanse Holleina je od dnes již klasického expresionismu přes pop art všechno, skoro až do dneška. Paní tehdy hleděla na dílo umělce skutečně avantgardního, který, jak pravil katalog, chtěl svým dílem upozornit na to, že svět kolem nás podléhá zkáze a rozkladu. Zvolil k této demonstraci asi dvacet palačinek, které narovnal na sebe. Měly podléhat zkáze a také to pilně dělaly, byly už pěkně okoralé a plesnivé. Paní se mne zoufale zeptala, jestli se jí to musí líbit. Ujistila jsem ji, že ne, to že ostatně ani dotyčný umělec nechtěl. Že jí chtěl jen šokovat. Velice si oddechla. Šokovaná moc nebyla, ale pravděpodobně jí na delší dobu přešla chuť na palačinky.
Všichni studenti byli nějak zajímaví. Snad nejstarší dáma ze třídy, paní Broos, matka sedmi dětí a mnohonásobná babička, mne udivovala svými vědomostmi a otázkami, které prozrazovaly neobyčejnou bystrost a znalost historie umění. Až 
po dvou letech jsem zjistila, že její syn je jedním z nejznámějších historiků umění v Holandsku a ředitel známého musea Kröller-Müller v Otterloo- a že s ním snad moje přednášky konsultuje. Moji žáci, to byla opravdu pestrá společnost. Několik z nich se mi například na začátku podzimního semestru vždy omlouvalo, že přijdou do kursu později, musejí prý totiž, jako každoročně, jet sklízet hrozny do Francie.Byli to starší pánové, jezdili už dlouhá léta ke stejnému vinaři do Vosne-Romanée blízko Nuits -St- Georges, kde jsou poměrně malé vinice, obehnané zdí a sklízí se tam hrozny Pinot Noir, ze kterých se pak dělá jedno z nejlepších a bohužel i nejdražších burgundských vín. Když se vrátili, ujišťovali mne se zářícíma očičkama, že je tam ohromná zábava, báječné jídlo a vlastně to prý není žádná práce. Peníze nepotřebovali, bavilo je to. Zastavili jsme se tam tedy jednou cestou z dovolené u Středozemního moře. Vosne Romanée je docela malá vesnička, obklopená vinicemi. Je tam elegantní hotel a restaurant, Le Richebourgh, před kterým jsme zastavili. Jako na uvítanou jsme byli svědky roztomilé příhody. Z restaurace (bylo to po poledni) vycházel, podporován dvěma číšníky, značně ovíněný pán. Vedli ho k otevřenému bílému Rolls-Royce kabrioletu a pomohli mu dovnitř tak, že ho něžně přehodili přes zavřená dvířka. Pán se vyhrabal k volantu, důstojně jim pokynul, nastartoval a odjel. Číšníci nás ujistili, že pan hrabě to nemá daleko a 
jezdí už dlouho bez nehody. Večer jsme jedli v té restauraci i my a musím vám říct, že lepšího coq au vin, čili kohoutka na víně jsem nikde jinde nejedla. Je to proslulý recept, v kuchařce od Achille Gregora „Muž v zástěře“ ho najdete také. Jenže tam je to recept ruský. Carský. A jaké bylo to víno? Vosne-Romane Village nebylo moc drahé a chutnalo nám také znamenitě. Abychom to finančně vyrovnali, spali jsme pod stanem ve farské zahradě. Docela bez problémů jsme tam i po té večeři trefili. Krásný zážitek. Deo gratias.
Tehdy jsem také velmi postrádala Viviane, ta totiž odjela na delší dovolenou k sestře do Brazilie. Manžel její sestry Beatrix (měla jich ješte pět) byl jedním z vedoucích pracovníků firmy AKZO, předtím byl několik let ředitelem AKZA v Kolumbii, kam nikoho nezval. Ale do Brazílie za nimi všichni známí přijet mohli, a my jsme byli také mezi těmi pozvanými. Žili se dvěma dcerkami v San Salvador de Bahia, v krásném bungalovu s bazénem a blízko u moře, za zdí, spolu s hospodyní a ještě několika lidmi, zahradníky a tak. Lákavé. Rozhodli jsme se tam při nejbližší příležitosti podívat. Měli jsme totiž velký sen, téměř nesplnitelný, ale jako všechny podobné sny velice krásný. Chtěli jsme se podívat na ostrovy Galapagos. Proč zrovna tam? Dostala se nám do rukou zajímavá kniha paní Margarety Wittmer, rodačky z Kolína nad Rýnem, která se svým
manželem a dvěma dětmi na jednom z ostrovů žila už od roku 1932. Nikdy předtím nikdo neprožil tak dlouhou dobu na těchto ostrovech na konci světa, spojených zpočátku se světem jen poštovní schránkou na pobřeží, udělanou z dřevěného soudku. Umístili jí tam lovci velryb v roce 1798. Dávaly se tam dopisy, bez známky, a světe div se, ony většinou za nějaký čas došly.
Paní Margareta Wittmer, nazývaná také „královna Floreany“žila na ostrově i s rodinou od svých 28 let - a také na tomto ostrově zemřela, v březnu roku 2000, ve stáří 95 let. Na fotografii vlevo ji vidíte se synem Rolfem 
a s dcerou Inge, to už jí bylo devadesát let. Dobrodruzi, světoběžníci, také cestovatelé jako Thor Heyerdal, ale i presidenti a korunované hlavy si pokládali za čest, setkat se s ní. Její dvě děti, první „domorodci“ na Floreaně, byli všestranně snaživá stvoření, a tak po této paní zůstalo 24 vnoučat a pravnoučat. Neobyčejné dobrodružství, nepředstavitelně tvrdý, ale krásný život. Robinson Crusoe byl proti tomu jen malý usoplený chlapeček na krátkých prázdninách. Wittmerovi žili na ostrově Floreana, (na mapce je to Santa Maria, ostrovy mají všechny několik jmen) nejmenším z obydlených ostrovů archipelu. Dostat se tam není nijak snadné. Jednak je to daleko, také to stojí dost peněz a z Quita, hlavního města Ecuadoru smí na Galapágy jen omezený počet turistů. Především ale musí být dobré počasí a to už vůbec nemůžete objednat. Bývá tam mlha tak strašná, že ostrovy vůbec nelze najít. Je potřeba obrnit se trpělivostí. Maňana. Ale o tom napíšu jindy.
Velmi mne mrzelo, když mi moje práce opravdu už nedovolila přednášet na té večerní škole. Snad ještě víc to mrzelo žáky a vedení školy. Moc jsme si rozuměli, vedení školy mne oceňovalo, pravděpodobně mimo jiné i jako levnou pracovní sílu. Dostala jsem spoustu dárků na rozloučenou, například jedna paní, svého povolání zubní lékařka, Číňanka, narozená v Indonésii, mi dala krásný náramek ze želvoviny, vykládaný zlatem a perletí. Dodnes mne někteří moji bývalí posluchači zdraví, když se potkáme v městečku. Manžela také, znali ho dobře, protože pro mne vždycky večer jezdil, abych nemusela v noci sama domů.
Byla to zajímavá zkušenost a já se tím pádem mimo jiné skutečně naučila mluvit na veřejnosti holandsky, i jakoukoliv jinou řečí, opravdu docela bez problémů, což se mi později mnohokrát velmi hodilo. Například se mi to dodnes hodí na českém symposiu, které jednou do roka pořádáme a které celý den vedu a na kterém též usměrňuji panelovou diskuzi.
Věra Pokorná
.
