.SYDNEY HARBOUR BRIDGE
.PYRMONT BRIDGE
.ANZAC BRIDGE
.IRON COVE BRIDGE
.GLADSVILLE BRIDGE
.TARBAN CREEK BRIDGE
.FIG TREE BRIDGE
Vždy každou poslední říjnovou neděli už od roku 2005 se každoročně koná událost “SEVEN BRIDGES WALK”. Jedná se o charitativní pochod přes sedm mostů v Sydney. Délka trasy je dvacet šest km a neuvěřitelně krásný okruh vede kolem přístavu a zálivu “PORT JACKSON”.
Pochod začíná v 8 hodin ráno a to už jsou ke startu připraveny davy lidí a někteří i se svými čtyřnohými miláčky psy. Všimli jsme si, že i několik maminek tlačí kočárky. Peníze vybrané z akce jdou na výzkum rakoviny a určitý díl organizacím, kteří lidem postiženým rakovinou pomáhají.
Jenom v Austrálii na tuto zákeřnou nemoc umírá 40 000 lidí ročně. Nemoc si nevybírá mezi chudými, bohatými, mladými či starými. Prostě napadá bez ohledu svoje oběti a zákeřně zkracuje jejich životy.Organizátoři utvoří kolem okruhu sedm zastávek, takzvaných vesniček (villages).
1. WILLSONS POINT VILLAGE
2. BANGAROO VILLAGE
3. PYRMONT VILLAGE
4. ROZELLE VILLAGE
5. HUNTERS HILL VILLAGE
6. LANE COVE VILLAGE
7. WOLLSTONECRAFT VILLAGE
Přihlášení obdrží brožurku s informacemi, mapou, zaplatí $20 a můžou vyšlápnout na pochod přes mosty, které jsou v okruhu těch dvaceti šesti km. Začít se může z jedné ze sedmi zastávek a skončit třeba v polovině pochodu to podle únavy, anebo podle libosti. Výborný pocit zavládne, jestliže se okruh podaří dokončit. Známe ten pocit s manželem z vlastní zkušenosti. Pochod sedmi mostů jsme už absolvovali čtyřikrát v jiné sestavě rodinných příslušníků a známých. Poprvé nás přemluvil náš nejstarší syn Dan, nadšenec turistiky. Už od útlého dětství provokoval naší rodinu do dobrodružných, zdlouhavých, vyčerpávajících pochodů. Nejprve jsme si nebyli moc jisti, jestli máme zájem pochodovat v Sydneyské metropoli přes mosty po betonových chodnících. „Věřte mi, že se vám to bude líbit. Po betonu se chodí, ale také se prochází parky, lesíky a nádhernými úseky města. Výhledy z určitých částí pochodu jsou prostě kouzelné “.
Dan pochod poprvé podnikl se svojí kamarádkou a zaručoval nám nezapomenutelný zážitek. „Víš co, Dane, my to teda zkusíme.”
Měl pravdu. Pochod byl úspěšný i přes únavu, co se dostavila, a necitlivých končetin.
U každé ze sedmi zastávek byly připravené stánky s občerstvením a doplněním zásob vody a do brožurky nám vtiskli razítko k obrázku mostu, o který se právě jednalo a který jsme úspěšně přešli.
Mají to dobře vypočítané, pochod zabere celý den. Procházeli jsme opravdu malebným prostředím.
Netušili jsme, že Sydney je tak krásné město. Když jsme v Sydney roku 1980 začínali jako novopečení emigranti, pro starosti a asimilaci v novém prostředí, jsme krásy města pořádně nevnímali.
K zaparkovanému autu jsme došli v pět hodin odpoledne s dobrým pocitem a tentýž den jsme odjeli domů. Podruhé jsme tentýž pochod podnikli napřesrok a to opět s Danem, naší dcerou Diou a kamarádkou Saimeerou, která určitou dobu pracovala s Vladimírem v canberské mincovně. Dívka věku naší Dianky, původem ze “Srí Lanky”, projevila zájem pochodovat s námi. Protože nyní žije v Sydney, dali jsme si sraz v “Hunters Hill Village” u skautského domu, jak už tomu bylo dříve a kde byl náš výchozí bod.
Po familiárním odbavení a zaplacení poplatku jsme s mapou vyrazili směr mosty.
Už v 8 hod. ráno, když jsme vyšli, se nad Sydney táhly černé, ošklivé mraky. Na zprávách hlásili déšť, tak jsme se pojistili pláštěnkami. Celé dopoledne nám v chůzi přálo. Mraky přetrvávaly, ale zatím ani kapička. Modlili jsme se, aby počasí vydrželo až do konce pochodu. Našemu přání vyhověno nebylo, neboť po obědě se spustil hrozný déšť a nebyl to obyčejný deštník, ale monzunový. Měli jsme ještě před sebou další polovinu úseku trasy. Nechtěli jsme se vzdát, když jsme za akcí podnikli jízdu tři sta kilometrů z Canberry. To by znamenalo zavolat taxislužbu a nechat se zavést k zaparkovanému autu.
Navlékli jsme na sebe nepromokavé bundy a pláštěnky, které jsme s vodou na pití nesli v ruksacích. Zpočátku to byla legrace, takže jsme žertovali mezi sebou, ale časem nám všem sklaplo. On totiž déšť mohutněl čím dál tím víc. Po ulicích tekly úplné potoky vody a tak prudké, že s sebou současně valily všelijaké odpadky. Odpadní kanalizace tolik vody nestačily pohltit. Čvachtali jsme se tou vodou jako lachtani. Netrvalo to ani moc dlouho další chůze a byli jme na kost promáčení.
Boty s kalhoty mokré, neboť ty pláštěnky nás celé nechránily. Začala nám být zima, protože se ochladilo a pláštěnky začaly nesmírně studit. Dianka naříkala a chtěla celou akci vzdát, že radši zavolá taxík a nechá se zavést k autu, kde na nás počká, až dorazíme. Daniel takové akční výpravy tvrdošíjně nevzdává a tak milou Diu proti její vůli přesvědčoval k opaku. „Na takový pochod nikdy nezapomeneš! Uvidíš!” Ubohá sestra, vypadající spíš jak schlíplá slepice se nechala bratrem dobrodruhem za každou cenu přesvědčit a pokračovala s nechutí dál. Saimeera mlčky a oddaně cupitala zaplavenými ulicemi australské metropole. Všimli jsme si také, že mnoho lidí odpadlo a celou akci již dávno vzdali, ne jako my nadšenci a šílenci pod vedením diktátora Daniela, který chtěl za každou cenu dokončit, co jsme úspěšně započali. Promáčení, vyčerpaní jsme v šest hodin večer konečně došli k autu. Saimeeru jsme zavezli domů a ještě ten večer pokračovali do Canberry. Slibovali jsme si, že příští rok přijedeme do Sydney v sobotu, vyspíme se v nějakém motelu a v neděli odpočatí vypochodujeme směr mosty. Tentokrát, protože jsme vyjeli z domu ve čtyři hodiny ráno a dorazili zpět v deset hodin večer, jsme toho měli opravdu dost. Na zprávách večer hlásili, že tohoto roku 2009, takový monzunový déšť v Sydney nezažili už od roku 1960.
Roku 2010 se k nám a Danovi místo naší dcery přidala rodina druhorozeného syna Davida. Měli jsme však obavu, jak naše vnoučata, osmiletý Jan a sedmiletá Neli šestadvaceti kilometrový pochod zvládnou. Proto jsme se rozhodli, že z Hunters Hill village dojdeme do Darling Harbour a odtamtud se necháme převést lodí (ferry) na druhou stranu zálivu, abychom si cestu trochu přiblížili a měli zase jiné zážitky. Děti ani nebleptly, poslušně šlapaly, nejevily žádné známky únavy, jako my dospělí, a nejvíc se jim líbil převoz lodí. Za další dva roky 2012, když měl Jan deset let a Neli devět, ušly obě děti plných dvacet -šest kilometrů a to jsme ještě do naší skupiny přijali přátele.
Jelo nás tenkrát deset. Spali jsme dvě noci v motelu a výlet se opět vydařil. V pondělí jsme spojili výlet s prohlídkou „Sculpture by The sea” Je to jedna z akcí, kdy sochaři vystavují svoje díla v okouzlující části města zvané „Manly”. Našli jsme mezi jinými i sochu českého sochaře, což u srdce zahřálo. A už zase přemýšlíme, že opět podpoříme výzkum proti zuřivé nemoci a uděláme něco dobrého pro své zdraví. Chůze je ten nejlepší tělocvik, to potvrdí každý doctor.
