Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renonce (76)
Blíží se závěr těchto snad alespoň pro někoho zajímavých mých životních paradoxů a renonců, jakýchsi střípků paměti, a opět se dostávám k proklaté politice. I když jsem byl jako součást mlčící většiny za totality člověk programově apolitický, přes to se na mně politika podepisovala už od raného dětství. Hned na začátku protektorátu nám dětem vštěpovali rodiče, že nemáme vůbec vyslovovat některá slova a jména. Mezi ně patřilo právě slovo politika, ale i republika a jména Masaryk a Beneš! O svém dětském „politickém“ angažmá ve volbách v roce 1946, kdy jsme přepisovali komunistickou jedničku na národně socialistickou čtyřku, jsem už psal, a také další politické události z let padesátých se tu už probíraly. Stále jsme byli rodiči utvrzováni v tom, že doma se mluví jinak, než mezi cizími lidmi! Když to tak zpětně promýšlím, tak na tom, že komunisté kádrovali děti podle rodičů, vlastně něco bylo! Opravdu velmi záleželo na tom, jaké morální priority si dítě z rodiny odneslo. A už jsem se také přiznal, že tatínkovo poválečné politické selhání mi určitě pomohlo zejména při přijímačkách na vysokou školu, i když na tu „mou“ matematicko-fyzikální fakultu se studenti příliš nehrnuli. Ale z padesátých let mám jednu politickou vzpomínku par excellence.
Na přesném datu nezáleží, bylo to asi v roce 1954, ale jednoho krásného dne – a to doslova – se mi ve Vrchlabí dostal do rukou jeden z letáků z „nebe“, které tehdy shazovaly na naše území vzdušné balóny. V tom letáku jsem se dočetl zajímavosti, a to třeba i naprosto neškodné, které nám byly zatajovány. Tak třeba, že mladičké francouzské dívce Francios Saganové, tedy mé vrstevnici, vyšla nádherná novela Dobrý den, smutku. Fotka autorky na tom letáku byla nevalná, ale málem jsem se do té mladičké spisovatelky platonicky zamiloval! Z další velice zajímavé zprávy jsem se dozvěděl, že američtí pracující stávkují za to, aby měli parkoviště blíže svého podniku a aby měli na chodbách více automatů na zmrzlinu a na Coca-colu. Dále zde byla jakási citace z našeho listu Kovák, která překrásně dokumentovala, jak byli naši pracující oblbováni. Jako ukázka „bídy“ amerických nezaměstnaných se v tom snad jen resortním plátku uvádělo, že pobírají „jen“ 52 dolarů týdně! Průměrný měsíční plat po měnové reformě v roce 1953 byl u nás asi 1 200 Kčs a soudruzi „kováčtí redaktoři“ zřejmě předpokládali, že naši pracující neznají kurz dolaru – tehdy asi 50 Kč! Vím, že to nelze jen tak přepočítávat, ale nedivím se, že našim nejvyšším papalášům ty letáky z balónů byly trnem v oku.
Svazáckou košili jsem samozřejmě oblékal při vystoupeních gymnasiálního pěveckého souboru a také jsem už stydlivě prozradil, že jsem v ní i maturoval. Na vysoké škole jsem se pak bez ní už obešel, ale pak mne v roce 1960 až v Komořanech překecali kamarádi, abych vzal funkci předsedy ČSM. A tak jsem opět jednou a už opravdu naposled oblékl tu modrou košili, když jsem s kolegyní byl nucen strávit celý den na jakési konferenci v pražském hotelu Internacional v Podbabě. To je ten, o němž Jan Werich říkal, že - je tam vidět věž, na ní další, na ní věžička, a je to děsně vysoký a děsně vošklivý! O vnitřní výzdobě pak raději pomlčím.
Mimochodem, teprve po mnoha letech jsem se dozvěděl, že ta „spolusvazačka“ chodila do gymplu s manželkou jednoho z mých nejlepších přátel z fakulty. Byl jsem jim dokonce na svatbě za svědka. Ten přítel po roce 1968 emigroval a setkali jsme opět až koncem roku 1989 v pražské Redutě, v den kdy byl prvně zvolen Václav Havel. To jsou paradoxy!
V době Pražského jara jsem měl Kristova léta. To hezké období pro mne nezosobňuje Dubček, ale příchod našeho druhorozeného dítěte, a to že jsme mu dali jméno Ivan, nemá s rusofilstvím vůbec nic společného. Možná ale naopak paradoxně to rodinné rozšíření a nové starosti nám pomohly v rozhodování, zda emigrovat či nikoliv. Jak jsem se vyhnul lůnu rodné strany a jak jsem téměř třicet let „kolaboroval“ na různých podnikových kulturních a sportovních akcích, to už jsem tady na sebe už kdysi prásknul. No – a vzpomínky na historické události poslední srpnové dekády roku 1968 si ponechám na příště.