Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (10) Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Ukradená peněženka
O velké přestávce přiběhla za učitelem Veličkou do sborovny Anička Malá z 3. B a naříkala: „Pane učiteli, mně se ztratila peněženka!“
„Kdes ji měla?“
„V aktovce. A měla jsem v ní dvě stě korun na obědy.“
Učitel se zamračil. „Nezapomnělas ji v šatně? Nebo někde jinde? Musíš své věci důkladně prohledat!“
Anička ale tvrdila, že už všechno prohledala, a začala brečet.
Dětem se pořád něco ztrácí, jenomže když to jsou peníze, přestává legrace. Velička byl celý nesvůj. Kdyby šlo o nějakou nepořádnou holku, byla by naděje, že tu peněženku někam zastrčila, nebo nechala doma, ale Anička taková nebyla. Čeho se však chytit, když se v jeho třídě dosud nic takového nestalo?
„Říkalas to někomu?“ zeptal se.
„Ještě ne,“ řekla a potáhla zrudlým nosem.
„To je dobře. Vrať se do třídy a s nikým o tom nemluv. Já zatím vymyslím, jak tu peněženku najdeme.“
Anička se vrátila a držela si koleno. Když už je ubrečená, ať si všichni myslí, že upadla na schodech.
Další hodinu byl dějepis a učitel Velička vykládal novou látku. Chodil mezi lavicemi, prohlížel si důvěrně známé tváře dětí a nešlo mu na rozum, že je mezi nimi zloděj. Začne-li vyšetřovat krádež, všechny budou v podezření. Přitom všechny – až na jedno – nevinně. A vůbec si už neuměl představit okamžik, kdy zjistí, kdo kradl.
Anička byla zvědavá, jak se učitel dostane od pravěkých lovců k její peněžence, ale nedočkala se. Zazvonilo a učitel odešel do sborovny.
Pak ho měli až na poslední hodinu. Během ní – byl to přírodopis – někdo zaklepal a vešel muž se psem. Velička ho představil jako přítele z kynologického klubu a ten jim zase představil svého německého ovčáka Astora. Vykládal pak o výcviku psů a předváděl, co jeho pes dokáže. Dali mu očichat různé věci: kapesník, přezůvky, svačinu…, potom je schovali a pes je bez problémů našel. Dokázal také sledovat stopy jednoho kluka až k tělocvičně, kde se schoval, a vyštěkal ho tak hlasitě, že to bylo slyšet v celé škole. Nakonec učitel dodal, že takový pes dokáže vystopovat i zloděje a najít ukradenou věc.
Děti napjatě poslouchaly, a když pes procházel mezi lavicemi, tiskly se k sobě. Ani ti nejodvážnější kluci se neodvažovali Astora pohladit, třebaže měl náhubek.
Muž se psem odešel, skončilo vyučování a učitel požádal Aničku, aby mu pomohla odnést do kabinetu pomůcky. Cupitala za ním a bylo jí znovu do breku. Proč pes nevyčmuchal tu její peněženku? Proč ho učitel nechal odejít? Netroufala si ale ani špitnout, protože učitel byl neobvykle vážný. Díval se z okna na ulici a čekal, až všechny děti odejdou. Potom vzal Aničku za ruku a vrátil se s ní do prázdné třídy. Sotva se trochu rozhlédli, ztracená peněženka jim padla do oka. Ležela mezi okny a nic v ní nechybělo.
Anička zaplatila obědy a byla ráda, že to tak dobře dopadlo. A učitel byl šťastný, že nemusí vědět, kdo v jeho třídě zkusil krást.