Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Potkala jsem koťátka
Tuto příhodu, jsem zažila hodně dávno. Chodila jsem do desáté třídy bývalé jedenáctiletky (později SVVŠ). Do školy jsem dojížděla tramvají, na niž jsem to měla z domova dost daleko. Bylo několik cest, kudy jsem mohla jít, ale já jsem si vybrala tu, která se mně zdála nejhezčí, byla i trochu romantická. Té cestě se říkalo U Fidlerů podle pána, který tam kdysi měl malé zahradnictví. Tehdy tam stál ještě domeček a polorozpadlý skleník, který zvolna zarůstal keři černého bezu. Dál bylo pole, v němž byla prošlapaná cestička vedoucí ke zdi starého evangelického hřbitůvku. Podél zdi vedla širší cesta až ke stanici tramvaje. Tenkrát jezdily ještě staré dřevěné “elektriky” bez dveří, do nichž se dalo naskakovat a vyskakovat z nich…
Z domova jsem vycházela včas, takže cestou jsem mohla alespoň zběžně sledovat dění v přírodě - co roste, kvete a naslouchat zpěvu ptáků. Časem jsem zjistila, že v půl osmé jezdí desítka, která zatahuje do žižkovské vozovny poblíž školy. Byla to pro mě “desítka ze všech nejlepší”, protože mě dovezla přímo bez přestupování na další tramvaj.
Toho dne už od rána pěkně svítilo sluníčko a slibovalo hezký dubnový den. Šla jsem, tak jako vždy, kolem skleníku, když tu najednou z křoví vyběhla dvě malá koťátka, jedno celé rezavé a druhé bělomourovaté. Koťátka se honila po cestičce, byl na ně úžasný pohled. Položila jsem aktovku na zem a šla k nim. Nebála se mě, nechala se hladit, skákala mi po rukou i po nohou, běhala kolem mne. Zapojila jsem se do jejich hry. Pojmenovala jsem si je po svém - Rezáček a Bělomourek.
Najednou ve mě hrklo. Kolik je hodin? Hodinky jsem neměla, ale špatné tušení, že přijdu pozdě do školy, ano. Popadla jsem aktovku a utíkala na stanici. Jednou jsem se za Rezáčkem a Bělomourkem ohlédla. Naštěstí se věnovali dál hraní a neběželi za mnou. Však je určitě ještě někdy uvidím, vždyť tudy chodím každý den.
Zlé tušení se vyplnilo. Dobíhala jsem na stanici, průvodčí právě odzvonil a tramvaj se rozjela. Mohla bych naskočit, ale nerada bych skončila v nemocnici nebo dokonce v krematoriu, které je hned u stanice.
Čekala jsem na další tramvaj a děsila mě představa, jak budu přivítána, až vejdu do třídy. První hodinu je fyzika, na niž máme našeho třídního. To bude průšvih jako hrom. Seřve mě anebo mně dá dokonce poznámku a bude i doma zle. Nekonečné čekání s přestupováním - moje desítka ze všech nejlepší už je jistě ve vozovně. Strach se stupňuje. Když vystoupím na Pražačce, hodiny ukazují 8:10. U školy je zlověstné ticho, jediný živáček jsem tu já.
Vběhla jsem do budovy. Šatna zamčená, musím do třídy pro klíč. Letím do druhého patra a už na schodech slyším halas, který se ozývá právě z naší třídy. Co se děje? … Napjatá jako struna, opatrně otevírám dveře. Spolužáci sedí v lavicích, živě diskutují, ale fyzikář tam není.
“To je klika!, to je klika!” zvolám na celou třídu, a kluci zareagují:
“Asi mu ujel vlak, a jestli přijde, tak nebude tasit”.
Ve třídě panuje radostná nálada a ze mě trochu opadává napětí, ale, ještě není úplně vyhráno. Bojím se, abych fyzikáře nepotkala cestou do šatny. Běžím dolů a znovu do druhého patra - naštěstí na chodbě nikdo není. Vysílená sportovním výkonem a strachem, doslova padám do lavice a lapám po dechu, ale s pocitem vítězství. Rychle si vyložím na lavici učebnici, sešit a pero - teď už může kantor přijít.
“Ty jsi zaspala?”, zeptala se Anča, která seděla se mnou v lavici.
“Ne, potkala jsem cestou koťátka. “
“Cože, koťátka, a kde?”
“U pole, tam co chodím na tramvaj.”
Vtom se otevřely dveře a fyzikář vešel. Ztichli jsme a vstali. Kantor přehlédl třídu a řekl:
“Místo, abyste se připravovali na hodinu, lítáte tady a jste uřícení jako koně. To bude soustředění! Sednout!”
Jeho slova nemohla patřit nikomu jinému než mně, protože moje tváře jen žhnuly.
Naštěstí to dál nerozvíjel a začal vykládat novou látku. Na výklad jsem se vůbec nesoustředila. Myšlenkami jsem se vracela k Rezáčkovi a Bělomourkovi a k celé další cestě i k tomu, jak obrovské štěstí jsem měla, že fyzikář přišel ještě později než já, ale bylo to jen “o fous”.
Bohužel, koťátka už jsem víckrát nepotkala, ale hezká vzpomínka na ně mi zůstala.