Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Nebyli jsme svatí Čím jsme starší, tím častěji se nám vybavují vzpomínky na mládí, k nimž patří samozřejmě i škola. Vzpomínáme na kantory, ale i na různé humorné historky, které se ve škole přihodily.
V sedmé třídě jsme měli fyzikáře, který nám naháněl strach svojí nevypočítatelnou náladovostí. Nikdy jsme nevěděli s jakou náladou vejde do třídy. Jednou přišel a zářil jako sluníčko. Tehdy se nás zeptal, jestli víme, který jazyk na světě je nejkrásnější. Nechápali jsme tuto otázku v souvislosti s fyzikou. Po chvilce mlčení sám odpověděl: "No přece italština, je to lahodná a melodická řeč, nejslavnější opery jsou zpívány italsky". Patrně byl den před tím na italské opeře, která v něm ještě doznívala a zanechala výbornou náladu. Celá hodina plynula pohodově. Ale někdy stačilo málo, aby se rozzuřil. Třeba jen hlasité smrkání. To pak zařval: "Kterej gauner tady troubí jako slon, když vykládám?"
Druhý fyzikář nás doprovázel jako třídní učitel po tři roky studií na gymnáziu (tenkrát to byla ještě jedenáctiletka). I on byl náladový. Při výkladu nové látky vyžadoval naši spolupráci a tu a tam položil otázku, jak by to či ono dopadalo, kdyby..... Očekával, že se budeme hlásit se svými úvahami. Často se stávalo, že nikdo tlapku nezvedl a fyzikářova nálada klesala pod bod mrazu.
Když se hodně rozzuřil, začal svým květnatým slovníkem:
"Já tady vykládám pro lampy, bavím se tu sám se sebou, a vy chodíte do školy jen proto, že je tu ústřední topení a sranda...
Dětičky, já vás posypu nebo vy už tady budete pologramotný…
Ty jsi tady pro ozdobu, vod tebe jsem neslyšel klapnout hubou už vod února...
Já vám tady letos všem pomačkám krky, že se nestačíte divit...
Vo co tam fyzikálně jde? Ty totiž pro samý krafání zapomínáš na fyziku...
S tebou je řeč, že je lepší s kozou tancovat...
To povídej tomu, co žere seno, ale mně ne...
Takhle jste si představovali přípravu na maturitu, vy rošťáci mizerný. Maturita není taková krafanice...
Máte řečí jak vopice a práce nikde..."
Samozřejmě, že jeho zloba vyvrcholila sázením kulí, které naštěstí do klasifikace nepočítal.
Svými humornými průpovídkami dokázal obohatit i výklad:"Atomový reaktor je domeček, v tom domečku dva stolečky. Na jednom je mistička a v ní uran 235 a na druhým mistička s plutoniem. Mezi nima je kadmiová tyč."
Na můj dotaz, podle čeho určují geologové stáří hornin, odpověděl: "Když tam jsou uranový atomy, tak se dá spočítat, jak ta vopičárna tam dlouho leží."
Mohla bych pokračovat dál. Mám (a nejen já) celý slovníček těchto nezapomenutelných výroků, některé byly ještě drsnější. I přesto všechno jsme měli fyzikáře rádi, byl to výborný kantor. Při našem pomaturitním setkání po deseti letech jsme mu předčítali jeho průpovídky a on se jen smál a říkal, že mu tohle čtou všude a že už si ani nepamatuje co všechno říkal.
V naší třídě byla občas snaha něčím učitele oblafnout. Obětí se stala dějepisářka. Probírali jsme zrovna Petra Chelčického, když se spolužák Honza s výrazným hereckým talentem během výkladu přihlásil s tím, že ho zaujal v nějakém časopise článek o různých sektách té doby, z nichž jedna měla název "termonukleární". Řekl to s tak vážnou tváří, že o pravdivosti jeho slov nebylo pochyb. Dějepisářka se zatvářila udiveně a odpověděla, že o ničem takovém neví a že je to nějaké divné, kde by se v té době vzal název termonukleární.
Honza se toho chytil a zareagoval. "Já jsem byl také udivený názvem termonukleární. Co by lidi tenkrát k tomu vedlo a kde by k tomu přišli, vždyť neměli ani ponětí o atomech. Ale fakt, v tom časopise to bylo. Kdybych si jen vzpomněl co to bylo za časopis."
Termonukleární sekta, opakovala dějepisářka a nevěřícně krčila rameny,
Honza na to: "Já tomu taky nechtěl věřit, byl jsem z toho paf, když jsem to četl. Jestli ten časopis najdu, tak vám ho přinesu, abyste si to mohla přečíst". Celý jeho projev byl tak přesvědčivý a pokračoval by dál, ale učitelka ho nakonec přerušila slovy, že náhody jsou někdy neuvěřitelné.
Při jedné hodině zeměpisu jsem se předvedla i já. Zeměpisář řekl, že bude napřed vykládat a koncem hodiny někoho vyzkouší. Probírali jsme tehdy průmysl na Slovensku, a kantor se mimo jiné zmínil jednou větou o výrobě kyseliny octové. Jednou z maturitních otázek z chemie byly organické kyseliny, a tak jsem dostala bleskový nápad. Přihlásila jsem se a rozpovídala podrobně výrobě kyseliny octové. Vzala jsem to pěkně zeširoka, popsala technologii a chemickou reakci včetně vzorců. Mluvila jsem živelně a učitel se do mého projevu se zájmem zaposlouchal. Najednou zazvonilo a někdo v zadní lavici zvolal "hurá!". Kantorovi to došlo a řekl s úsměvem: "Tak to byla pěkná lest. Počkejte, příští hodinu vám to bohatě vynahradím", a vynahradil - zkoušel celou hodinu.
Na školní příhody ráda vzpomínám, ale také je ráda čtu. Kdo napíše další?