Yetti z Krkonoš S usměvavou kamarádkou Jiřinkou jsme se v Olomouci setkávaly i u mikrofonu v jejím nedělním rozhlasovém pořadu. Je dobrá vypravěčka a myslím, že si ráda tyká s adrenalinem. Jinak by v mládí nemohla ve vysoké rychlosti křižovat oblohu v akrobatickém letadle C 226 AS. Nad střechami domů, nad korunami stromů, nad vrcholky hor stříhala ostré zatáčky padala ve vývrtkách a výkrutech a střemhlavým letem nakonec doletěla až k titulu mistryně sportu v akrobatickém létání.
Odhadla jsem si ji tedy na ženu s nervy jako provazy, a proto mi bylo divné, že si do přímého vysílání vždy psala podrobný scénář a v žádném případě neriskovala nějaký kiks. To já mám radši lehké vzrušení při neformálním rozhovoru, co frčí do éteru, ten prudký rozjezd myšlenek, tu bleskovou reakci na vypálenou, předem nepřipravenou otázku, tu rychlou odpověď, co letí po rozhlasových vlnách až k posluchačům.
Ve studiu se rozsvítilo červené světlo, Jiřinka do mikrofonu vyřkla první dotaz a já vzápětí přečetla svou odpověď, na které jsme se při psaní scénáře domluvily. A tak to šlo stále dokola. Až do chvíle, kdy Jiřinka v pracovním zaujetí přečetla i větu, kterou původně vložila do mých úst.
Překvapeně jsem nad popsaným papírem vytřeštila oči a rychle improvizovala, abych se zase dostala do role. Ale tu nekonečnou vteřinu hrobového ticha, to mé zaváhání, ten okamžik, kdy jsem se snažila navázat přetrženou nit rozhovoru, posluchači určitě nepřeslechli.
Slyšel to samozřejmě i šéfredaktor. Když mě potkal na chodbě rozhlasu, byl vlastně velkorysý.
„Zmatlaly jste to jen trochu,“ řekl jen tak mimochodem. Možná nechtěl, aby mé sebevědomí zůstalo trčet někde na bodu mrazu, a tak mě jedním dechem požádal, abych si poslechla jeho povídky, které odvysílala redakce zábavných pořadů. Chtěl mě zřejmě povzbudit tím, že mu záleží na mém názoru na jeho psaní.
Dvě cédéčka se zaznamenanými vzpomínkami jsem si odvezla do Prahy a při první volné chvilce je vložila doma do přehrávače. Ale ticho, nic.
Když jsem zas po čase přijela do Olomouce, první moje cesta zamířila k Jiřince.
„Můžu si u tebe přehrát ta šéfova cédéčka?“ žadonila jsem. „Mé hi-fi stereo z doby krále klacka ani nehleslo.“
„Co by ne,“ souhlasila Jiřinka a podala mi přenosný přehrávač. „Udělej si pohodlí v ložnici. Já musím v pracovně dopsat další scénář.“
Natáhla jsem se na postel, přikryla kolena péřovou dekou a stiskla play.
Příjemný hlas herce Jiřího Vyorálka z Husy na provázku, který povídky namluvil, se rozlehl pokojem. Přenesl mě do vstupní brány východních Krkonoš, které dominuje Sněžka, až do dračího města, kde se šéfredaktor narodil. Bylo mi známo, že město Trutnov prý dostalo jméno od statečného reka Truta, který přemohl hrozivého draka, co drancoval okolní lesy. A teď jsem se procházela jeho ulicemi, a také dětstvím a mládím šéfredaktora, a to prostřednictvím jeho povídek.
Najednou škvírou dveří nakoukla do ložnice Jiřinka.
„Volala Helenka,“ a myslela tím moji maminku. „Už se tě prý nemůže dočkat.“
A pak mě nabídla, abych si zbývající šéfovu tvorbu přišla doposlechnout zítra.
Druhý den mi nešlo nic od ruky. Uvařit oběd, opláchnout nádobí, přinést mamce z lékárny léky a nakoupit něco k večeři, kdybych se zdržela.
Právě, když už jsem chtěla otočit klíčem v zámku a vypravit se za Jiřinkou, zapípal na stole v kuchyni můj mobil.
„Zapomněla sis telefon,“ volala za mnou maminka. „A zrovna ti přišla esemeska.“
„Podívej se, kdo mi píše,“ požádala jsem ji „a buď od té dobroty, podej mi ho, ať se zas nemusím vyzouvat.“
Psala mi netrpělivá Jiřinka.
„Kdepak jsi?“ četla nahlas maminka. „Už je rozestláno. Můžeš jít rovnou s šéfem do postele.“
Stařičká maminka od displeje zvedla vyjevený pohled a bylo vidět, že nemůže uvěřit svým očím. Ale já mlčky sbalila telefon a zavřela za sebou dveře. Bylo by marné vysvětlovat, že Jiřinka tím šéfem myslela jen jeho povídky. Některé věci je prostě zbytečné rozmazávat.
„Proč já jsem pořád tak vtipná?“ smála se Jiřinka. „A přitom kvůli tomu každou chvíli šlápnu do měkkého. Ovšem musím přiznat, že mě tahle historka dost pobavila.“
Pobavila i šéfredaktora, kterému všechno hned druhý den vyzvonila.
„Máte kvůli mě u maminky černý puntík,“ zubil se, když jsem mu cédéčka vracela. „A to vám hodlám dát přečíst i svou milostnou poezii. Tak ji, prosím, před maminkou dobře schovejte, ať se nelekne, že si zítra jdeme vybrat prstýnky.
Zalistovala jsem štosem papírů, který mi svěřil, a nezbylo mi, než ho zklamat.
„Volný verš, to promiňte, k tomu já vám toho moc neřeknu. Mne baví spoutat příběh do několika řádků vázaným rýmem,“ omlouvala jsem se. „Moderní básníci opovrhují jeho konvencemi, ale stará literatura, jak jí říkají, ta mě baví. Váš styl je „verso libero“ a v tom já se necítím pevná v kramflecích.
„Svobodný verš?“ pozvedl obočí. „Já jsem celý svobodný.“
O krůček jsem couvla. „Co tím chcete říct?“
„Že mám spoustu času na psaní,“ rozzářil se. „Můžu psát kdy chci, kde chci a co chci.“
Pak přivřel šibalsky oko: „Když na to přijde, budu s vámi komunikovat ne sice ve vázaných verších, ale třeba v rýmovačkách.“
A hned se předvedl: „Já mám rýmů plný koš, vždyť jsem Yetty z Krkonoš.“
„Říkáte rýmovačky? Tedy rýmovačky!“ opáčila jsem.
„Jenom trošku jste to zmatlal, jak já tehdy v neděli. Tak vám přeji pěkný den – a zase někdy v posteli.“
Vyprskli jsme na celý rozhlas a pak se rozešli každý po svých. Nakonec zůstalo všechno ve starých kolejích. Šéfredaktor dál popisuje svět svobodným, neboli volným veršem – a já zase postaru, veršem vázaným, ale podle mého názoru lahodícím uchu i oku člověka každého – vázaného i volného.
S usměvavou kamarádkou Jiřinkou jsme se v Olomouci setkávaly i u mikrofonu v jejím nedělním rozhlasovém pořadu. Je dobrá vypravěčka a myslím, že si ráda tyká s adrenalinem. Jinak by v mládí nemohla ve vysoké rychlosti křižovat oblohu v akrobatickém letadle C 226 AS. Nad střechami domů, nad korunami stromů, nad vrcholky hor stříhala ostré zatáčky padala ve vývrtkách a výkrutech a střemhlavým letem nakonec doletěla až k titulu mistryně sportu v akrobatickém létání.