Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Babibajky
* 26 *
Tak to vám byl jeden kluk, který si rád a pořád jenom hrál. Proč taky ne, byl ještě malý a malé děti nemají na práci nic jiného než si hrát. Plácal si bábovičky, jezdil přes ně náklaďáčkem, kopal do balonu, lítal po zahradě, vymetl každou kalužinu, zatloukal tatínkovým kladivem hřebíky do prkýnka a naučil se jezdit na malém kole. Když mu přibylo pár roků, začalo ho zajímat, proč za tužkou zůstává černá čára a jak to, že maminka ji nemá kostrbatou, ale že jí na papíru zůstávají pěkná písmenka. A protože byl moc netrpělivý, nechtěl počkat, až začne chodit do školy, kde ho to určitě naučí, začal se učit sám. To vám ale byla dřina jenom se naučit správně držet tužku, která ne a ne poslouchat. Dělala si, mrška jedna, co se jí zachtělo… hned škrtla nahoru, hned se pustila hluboko pod linku, když měla zůstat na ní… kluk se námahou potil na čele i na nose a my mu budeme držet palce, aby si ani náhodou nepřekousl jazyk, než se to naučí.
* * *
Jestli jste ještě nikdy neviděli spokojený a usmívající se dům, tak teď máte nejlepší příležitost. Říkáte jak to, že to není možné, že je to nesmysl? Tak si to někdy vyzkoušejte, nekoukejte se na ulici jen po hezkých holkách nebo na chodník, i když přiznávám, že pro čisté boty je to velmi důležité, a taky někdy zvedněte oči nahoru a podívejte se na domy, kolem kterých jdete. Jaképak „no a co?“ Copak opravdu nevidíte, že ty ušmourané s oprýskanou omítkou, špinavými okny a střechou samá díra vypadají tak nešťastně a opuštěně, že se člověku ani nechce věřit, že by v nich vůbec někdo mohl bydlet? A jestli bydlí, tak proč s tím nic nedělá?!
A opravdu jste si nevšimli, že ty čisťounké, nově omítnuté, se zářícími okny a střechou jako perníková chaloupka se vesele usmívají do ulice a člověku se při pohledu na ně okamžitě zlepší nálada? Jen si to vyzkoušejte, nedáte za to ani zlámanou grešli.
* * *
Nic ve zlém, ale já jsem si vždycky představovala Orfea jako mladého a velmi pohledného muže zlomeného žalem nad smrtí milované Euridiky. Byla jsem přesvědčena, že jen takový je hoden velkého a posvátného žalu, který ho přiměl k nebezpečné cestě do říše mrtvých, aby ji znovu přivedl na svět. Jenže mi přibylo nejen plno let, ale také hodně zkušeností a dovedu dnes pochopit jeho nesmírnou touhu a netrpělivost, která byla příčinou, že Euridiku ztratil podruhé a navždy. A taky jsem přesvědčená, že muž v „nejlepších“ letech by byl ukázněnější právě díky nabytým zkušenostem a svoji milovanou by z říše stínů bezpečně vyvedl, aby s ní spokojeně prožil zbývající léta. Proto mi ani nevadí, že na obrázku nevypadá nic moc. Ono totiž na tom, jak člověk vypadá zvenku, ani tak moc zase nezáleží.
* * *
Zimní slunovrat na Salisburské planině v jižní Anglii. Mezi mohutnými kamennými bloky již od mladší doby kamenné pronikají ostré sluneční paprsky a vrhají dlouhé stíny po okolí. Z údolí se blíží postavy starců zahalené do hávu ze surové ovčí vlny. Nastal ten správný čas tajemného obřadu keltských druidů, strážců posvátné moudrosti a spravedlnosti…
K jakým bohům se modlili, jaké síly přírody vzývali, o co prosili, koho zatracovali?! A dali se také tak lehko zkorumpovat jako současní „vládci“ světa a jejich poskoci politici? Anebo byli neúplatně spravedliví, nesobečtí, vzdělaní a netoužící po moci ani mamonu. To by snad vůbec nebyli lidé, ale bytosti z jiné planety! Jak moc bych chtěla na takové planetě žít!
* * *
Byla jednou jedna myš, která bydlela v myší kolonii na zahradě u lesa. Vedlo se jí dobře, všude bylo plno dobrot, a když se jí omrzela mrkev, zašla si do lesa na bukvice. Jednou se z televize dověděla, že cestovní kancelář nabízí dovolenou u moře za snížené ceny, prý jakýsi „last minute“.
Co bych nejela, je to tak výhodné, i když už je skoro podzim, ale je to na jihu, tam bude slunko ještě pěkně hřát. Myš si na pláži vypůjčila surfovací prkno a vydala se sportovat. Jenže vlny si s ní pohrávaly, jak se jim chtělo, a protože si myš s prknem nevěděla rady, odnesly ji na moře. K odjezdu se nedostavila, ale zato na jednom opuštěném ostrůvku založila novou myší kolonii.
Tak to vám byl jeden kluk, který si rád a pořád jenom hrál. Proč taky ne, byl ještě malý a malé děti nemají na práci nic jiného než si hrát. Plácal si bábovičky, jezdil přes ně náklaďáčkem, kopal do balonu, lítal po zahradě, vymetl každou kalužinu, zatloukal tatínkovým kladivem hřebíky do prkýnka a naučil se jezdit na malém kole. Když mu přibylo pár roků, začalo ho zajímat, proč za tužkou zůstává černá čára a jak to, že maminka ji nemá kostrbatou, ale že jí na papíru zůstávají pěkná písmenka. A protože byl moc netrpělivý, nechtěl počkat, až začne chodit do školy, kde ho to určitě naučí, začal se učit sám. To vám ale byla dřina jenom se naučit správně držet tužku, která ne a ne poslouchat. Dělala si, mrška jedna, co se jí zachtělo… hned škrtla nahoru, hned se pustila hluboko pod linku, když měla zůstat na ní… kluk se námahou potil na čele i na nose a my mu budeme držet palce, aby si ani náhodou nepřekousl jazyk, než se to naučí.
Nic ve zlém, ale já jsem si vždycky představovala Orfea jako mladého a velmi pohledného muže zlomeného žalem nad smrtí milované Euridiky. Byla jsem přesvědčena, že jen takový je hoden velkého a posvátného žalu, který ho přiměl k nebezpečné cestě do říše mrtvých, aby ji znovu přivedl na svět. Jenže mi přibylo nejen plno let, ale také hodně zkušeností a dovedu dnes pochopit jeho nesmírnou touhu a netrpělivost, která byla příčinou, že Euridiku ztratil podruhé a navždy. A taky jsem přesvědčená, že muž v „nejlepších“ letech by byl ukázněnější právě díky nabytým zkušenostem a svoji milovanou by z říše stínů bezpečně vyvedl, aby s ní spokojeně prožil zbývající léta. Proto mi ani nevadí, že na obrázku nevypadá nic moc. Ono totiž na tom, jak člověk vypadá zvenku, ani tak moc zase nezáleží.
Byla jednou jedna myš, která bydlela v myší kolonii na zahradě u lesa. Vedlo se jí dobře, všude bylo plno dobrot, a když se jí omrzela mrkev, zašla si do lesa na bukvice. Jednou se z televize dověděla, že cestovní kancelář nabízí dovolenou u moře za snížené ceny, prý jakýsi „last minute“.