Mám takovou zvláštní zálibu, o které jsem se už v nejednom svém vyprávění zmínil. Jde opravdu o zálibu trochu neobvyklou, podle některých mých přátel lehce morbidní. Navštěvuji totiž všade, kam se ve světa dostanu, místní hřbitovy. Tam se dozvíte mnoho o životě lidí, kteří v zemi ve městě, či v té krajině žili před vámi. A je také možno se tam zastavit a zamyslet se nad těmi hroby, nad životem i smrtí pochovaných i nás, ještě žijících. Je to místo klidu, i když bohužel ne věčného, pomyslíme-li na ty spousty zničených hřbitovů, například v českém pohraničí. Ale to je jiný příběh.
Teď bych se chtěl zmínit o hřbitově docela jiném, o hřbitově aut, který k tomu všemu tak docela nepatří, i když z něj na člověka jde také takový zvláštní smutek. Našel jsem ho opravdu docela náhodou.
Nalézá se ve Švýcarsku, nedaleko Bernu v údolí Gürbertal, u vesnice Kaufdorf. Tam se před poutníky najednou vynoří scenerie tak neskutečná, že si musí mnout oči,aby se přesvědčili , že nesní. Ocitnou se v lese, ale v prapodivném začarovaném lese, kde kam oko dohlédne stojí a leží různě rozházena všemožná stará auta. Nad kterými by zaplesalo srdce každého milovníka svědků zašlé slávy automobilů. Tyto Oldtimery tam odpočívají kupodivu jaksi v souladu přírodou. Stromy je chrání, sklání se nad nimi, shazují na ně rok co rok své listy, a také jimi prorůstají. Je to pro citlivější povahy trochu podivná, lehce děsivá atmosféra. Jak je vůbec něco takového v tak pořádné a uklizené zemi, jako Švýcarsko, možné? Zdá se totiž, jako by ta auta v lese tak trochu strašila.
Majitelem tohoto neskutečného království mrtvých aut je Franz Messerli, který vypráví :
Všechno začalo v roce 1933. Můj otec Walter Messerli, měl v tomto údolí statek, ale zároveň byl i milovníkem všeho mechanického, co se hýbalo, a začal proto shromažďovat nepojízdné automobily, rozebírat je na součástky, které se ještě daly použít. Protože se nerad s věcmi loučil, a také se domníval, že z toho ze všeho ještě někdy něco bude určitě potřebovat, začal ta vykuchaná auta ukládat na svém pozemku. Nesnesl prý také pomyšlení, že by auta, která věrně a dlouho sloužila člověku, byla rozdrcena lisy a sešrotována.
Na otázku, kolik je na bývalém pozemku jeho otce dohromady aut, nedovede Franz přesně odpovědět. Převzal celou tuto sbírku od otce v sedmdesátých letech minulého století, se vším všudy, i s jistou odpovědností za osudy tohoto podivného místa.. Mezi těmi veterány prakticky vyrostl, byli to jeho kamarádi i hračky. S přáteli se je prý jednou snažili spočítat a nakonec odhadli jejich počet na 300 až 400. My počítali také a zjistili jsme, že jeho odhad počtu aut nemůže být správný. Pokoušeli jsme se tedy znovu zjistit, kolik těch aut tu dohromady je, ale opravdu nejdou spočítat všechna, některá jsou už docela zarostlá křovím. Nakonec jsme svůj odhad zvýšili na 600.
Ze starých a jinak nepotřebných aut sestavoval Messerli senior nové vehikly podivně děsivého vzhledu, které ale ještě dobře sloužily, sedláci v okolí je používali na polích jako traktory. Zní to skoro neuvěřitelně, co všechno s těmi odloženými auty papá Messerli dělal. Uřízl třeba předek auta i s motorem a k němu přivařil kus obyčejného valníku - a už tu byl upotřebitelný vůz, který se dal používat při práci na poli. Ovšem, po veřejných cestách se s tím jezdit nesmělo.
Procházíme se lesem, mezi těmi bývalými tělesnými schránkami a také duchy aut. Spatříme lišku, která se na nás zvědavě a bez bázně dívá. Žije si zde v naprostém klidu, ví, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Chvíli nás pozoruje, a pak zmizí mezi vraky. Franz je hrdý na to, že ve zbytcích aut, v jejich kokpitech, nacházejí různá malá zvířata, jezevci, lišky, divocí králíci a hlavně ptáci, bezpečná místa pro svá hnízda a brlohy a mají klid na vychování svých mláďat. Protože Franz Messerli byl vždy vytížen svým zaměstnáním, neměl čas věnovat se otcovu odkazu a nerušil tedy nijak ta odložená auta v jejich spánku Šípkových Růženek.
Nejvíc je mu líto, že nemá, a už asi nikdy nebude mít dostatek financí na uskutečnění dávného snu svého otce, zřízení automobilového musea. K tomu je ovšem nutno připočíst také neochotu místních úřadů, které odmítají museum vůbec povolit tak jak je, v současném stavu, a žádají aby byl les vyčištěn a vyklizen. Stavební povolení by asi také neudělili. Je to stále sporná záležitost, přestože se jedná o soukromý pozemek .
Při prohlídce těchto pamětníků lepších časů jsem došel s přáteli k názoru, že ani moderní umělec s velmi bujnou fantasií by nedokázal něco takového vytvořit.
To, co je kolem nás nashromážděno, se postupem času, bez přispění lidských rukou, hlodáním zubu času, stalo artefaktem. Ve věčném spánku, v klidu a pokoji tu odpočívají mezi stromy americké limusiny vedle autíček DKW, Mercedesy vedle Fiatů 500 a dokonce tu najdeme i náš Tatraplán, ve kterém prý jezdil zeť legendárního a poněkud kontroversního švýcarského generála Henri Guisana ( 1874 – 1960). Protože hodnost generála normálně ve švýcarské armádě neexistuje, byla mu tato mimořádně propůjčena ve válečném čase, od roku 1939 do roku 1945). Ta kdysi slavná česká limusina, Tatraplán, je trochu zdemolovaná a bez motoru. Odpočívá vedle Dodge ve kterém pro změnu prý zemřel na srdeční infarkt kdysi velmi známý švýcarský politik Markus Feldmann.
Je zajímavé, že víc než přírodě, která ta auta již přijala a objímá je svojí vlídnou náručí kmenů a větví, vadí tato sbírka lidem. Někteří se rozčilují, že auta do přírody ani vlastně nepatří. Jsou to asi zastánci názoru, že auta nepatří vůbec nikam. Konají se různé podpisové akce proti této unikátní sbírce, ale pak se zase naštěstí hned sbírají podpisy příznivců tohoto unikátního musea.Jak to všechno dopadne nikdo neví. Některá auta vypadají dost bojovně. Třeba vedlejší snímek náležitě ukazuje jak se strom vypořádal s odloženým motorem. Jako by držel palcát, který jistě nebude váhat použít proti nepřátelům. Stejně zajímavý je snímek, na kterém vidíte, jak se podařilo stromu protáhnout se pod nárazníkem a zajistit si tak auto, aby mu neuteklo. Nebo snad nechce, aby se někdo ještě pokusil nastoupit ?
Ale ten šneček, který se malebně umístil na zeleném mechovém koberečku na kapotě Dodge se jistě s tou směrovkou spřátelil. Jsou si docela podobní, nemyslíte?
Je pravděpodobné, že za několik století, či dokonce tisíciletí budou na tomto místě kopat archeologové. A budou se nad vykopávkami dohadovat a lámat si hlavy, a ptát se co to tady vlastně bylo? Zdali se zde například jednalo o nějaké rituální pohřebiště, kde se lidé dávali pohřbívat i se svými milovanými auty. Ale budou marně pátrat po nějakých pozůstatcích zemřelých lidí.
Odborníci přijdou s různými teoriemi a budou lidstvo možná přesvědčovat o tom, že se tu konaly neuvěřitelné rituální obřady, kdy namísto lidí byla obětovány tyto zajímavé stroje, které sloužily k dnes už neznámým účelům. Možná, že se také kdysi samy pohybovaly, poháněny nějakou, dnes již neznámou energií.
Jiní budou tvrdit, že podle zápisů tehdy v okolí existovala jakási skupina fanatických dervišů, kteří si říkali ekologičtí aktivisté. Byli vedeni šíleným Guru Al Gorem a na tomto místě tajně shromažďovali ty nebezpečné předměty, které podle jejich názoru způsobovaly oteplování ovzduší a přispívaly tak k zániku země. Jistěže budou formulovány ještě jiné theorie, ale to už nás nemusí trápit. Jenom je škoda, že se toho nedožijeme, jistě bychom se pobavili.
A zatím to všechno není nic jiného, než bývalá skládka nepojízdných aut, vydaných volně na pospas přírodě. Za chvíli už nikdo neuvěří, že to kdysi byly dokonce použitelné věci, které trpělivě čekaly na kupce, jak o tom svědčí poslední snímek. Nepotřebujete náhodou ještě jedny dveře k vašemu autu? V Gürbertalu jich mají velkou zásobu.
Mám takovou zvláštní zálibu, o které jsem se už v nejednom svém vyprávění zmínil. Jde opravdu o zálibu trochu neobvyklou, podle některých mých přátel lehce morbidní. Navštěvuji totiž všade, kam se ve světa dostanu, místní hřbitovy. Tam se dozvíte mnoho o životě lidí, kteří v zemi ve městě, či v té krajině žili před vámi. A je také možno se tam zastavit a zamyslet se nad těmi hroby, nad životem i smrtí pochovaných i nás, ještě žijících. Je to místo klidu, i když bohužel ne věčného, pomyslíme-li na ty spousty zničených hřbitovů, například v českém pohraničí. Ale to je jiný příběh. 
přesně odpovědět. Převzal celou tuto sbírku od otce v sedmdesátých letech minulého století, se vším všudy, i s jistou odpovědností za osudy tohoto podivného místa.. Mezi těmi veterány prakticky vyrostl, byli to jeho kamarádi i hračky. S přáteli se je prý jednou snažili spočítat a nakonec odhadli jejich
počet na 300 až 400. My počítali také a zjistili jsme, že jeho odhad počtu aut nemůže být správný. Pokoušeli jsme se tedy znovu zjistit, kolik těch aut tu dohromady je, ale opravdu nejdou spočítat všechna, některá jsou už docela zarostlá křovím. Nakonec jsme svůj odhad zvýšili na 600.
Spatříme lišku, která se na nás zvědavě a bez bázně dívá. Žije si zde v naprostém klidu, ví, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Chvíli nás pozoruje, a pak zmizí mezi vraky. Franz je hrdý na to, že ve zbytcích aut, v jejich kokpitech, nacházejí různá malá zvířata, jezevci, lišky, divocí králíci a hlavně ptáci, bezpečná místa pro svá hnízda a brlohy a mají klid na vychování svých mláďat. Protože Franz Messerli byl vždy vytížen svým zaměstnáním, neměl čas věnovat se otcovu odkazu a nerušil tedy nijak ta odložená auta v jejich spánku Šípkových Růženek.
dávného snu svého otce, zřízení automobilového musea. K tomu je ovšem nutno připočíst také neochotu místních úřadů, které odmítají museum vůbec povolit tak jak je, v současném stavu, a žádají aby byl les vyčištěn a vyklizen. Stavební povolení by asi také neudělili. Je to stále sporná záležitost, přestože se jedná o soukromý pozemek .
limusina, Tatraplán, je trochu zdemolovaná a bez motoru. Odpočívá vedle Dodge ve kterém pro změnu prý zemřel na srdeční infarkt kdysi velmi známý švýcarský politik Markus Feldmann.
názoru, že auta nepatří vůbec nikam. Konají se různé podpisové akce proti této unikátní sbírce, ale pak se zase naštěstí hned sbírají podpisy příznivců tohoto unikátního musea.Jak to všechno dopadne nikdo neví. Některá auta vypadají dost bojovně. Třeba vedlejší snímek náležitě ukazuje jak se strom vypořádal s odloženým motorem. Jako by držel palcát, který jistě nebude váhat použít proti nepřátelům. Stejně zajímavý je snímek, na kterém vidíte, jak se podařilo stromu protáhnout se pod nárazníkem a zajistit si tak auto, aby mu neuteklo. Nebo snad nechce, aby se někdo ještě pokusil nastoupit ? 
kopat archeologové. A budou se nad vykopávkami dohadovat a lámat si hlavy, a ptát se co to tady vlastně bylo? Zdali se zde například jednalo o nějaké rituální pohřebiště, kde se lidé dávali pohřbívat i se svými milovanými auty. Ale budou marně pátrat po nějakých pozůstatcích zemřelých lidí. 
již neznámou energií.