O čase minulém, aneb vodáci
Přiznám se, jsem shánčlivý člověk. Tedy, ne že bych nějak moc pilně spořil peníze, ale schovávám skoro všechny časopisy, o kterých si myslím, že bych je mohl ještě někdy potřebovat. Většinou tomu tak není, jen se hromadí a zabírají zbytečně místo. Čas od času přijde moje rozumná manželka a nenápadně prohodí, zda to vše doopravdy potřebuji, protože tuto sobotu bude místní házenkářský klub opět sbírat starý papír, aby pak za peníze mohl pořídit nová trička, nebo míče. S těžkým srdcem se s nahromaděnými časopisy loučím, ale přesto neodolám, abych honem ještě do některých nenahlédl. Zrovna tak v tomto případě.V jedné páteční příloze jistého deníku byla reportáž o vodácích, respektive o sjíždění Lužnice. Překvapily mne důvody těchto „vodáků“, proč se na řeku vůbec vydávají. Na dotaz novináře co je k tomu vede totiž unisono odpověděli: můžeme pít pivo jednou taky jinde, než u nás v hospodě.
Vrátil jsem se ve vzpomínkách do dávné doby, kdy jsme o sobotách koníčkovali kanoe z bránické loděnice proti proudu Vltavy na Vranskou přehradu do údolí „Haďáku“anebo až na ostrov sv. Kiliána nad soutokem Sázavy s Vltavou. Stan bez 
podlahy, žádné nafukovací matrace…a těch hádek s rybáři, kteří se zlobili že jim plašíme ryby. K pití jsme měli čaj v hliníkové lahvi.
Vzpomínám na prázdniny, kdy jsme Lužnici a jiné řeky sjížděli my.Na dobu, kdy nebylo dovoleno jet na horní tok Vltavy a Lužnice se směla sjíždět jenom ze Suchdola. Tam na nádraží čekávali podnikaví chlapci, kteří nám na žebřiňáčcích vozili kanoe k řece. Vidím stále jednoho staršího muže, byl vyloženě unikum, dokázal naložit kanoe na obyčejné kolo a dovézt bez úhony až k vodě.
První noci byly plny očekávání, jak nás řeka přijme. Ani jednou za těch 18 let, co jsme Lužnici sjížděli, jsme se nesetkali se stejnou řekou. Nejen, že bylo jednou málo vody a podruhé zase moc. Někdy jsme byli přivítáni deštěm, který nás doprovázel až do Prahy, voda stoupala a my často v noci stěhovali stany na vyšší místa. Také se nám stalo, že jsme jezdili po lukách a jenom 
tušili, kde je řečiště. Miliony komárů, se na nás vrhaly za jízdy na řece i u táboráků, ale nebylo to nic proti tomu, co dokázali tito malí mučitelé na Staré řece, kde je ani nebylo možno plácnout, protože se musel dávat velký pozor na kmeny v řece potopené, kameny a jiné záludnosti a nesmělo se pustit z ruky pádlo. Nezapomenutelné byly porady u jezů, kdy se mudrovalo a rozhodovalo, zda se má „risknout projet šlajsnu“ anebo loď s bagáží přenést. Jak málo nám stačilo ke štěstí. Jak jsme se radovali, když jsme každý rok znovu uviděli u Majdalény čápy, kteří tam na stejném místě hnízdili a které jsme pozorovali jak si v lukách vážně vykračují a chytají žáby. Kousek za Majdalénou se pak rozhodovalo, zda se vydáme „Starou řekou“, nebo pohodlněji „Novou řekou“, která je vlastně plavební kanál. Vyzkoušeli jsme mnohokrát obě varianty a museli konstatovat, že komárů na „Staré řece“ snad každý rok přibývalo. Mnohdy situaci ještě vylepšovali ovádi. Poštípáni jsme si oddechli až na klidné
vodě Rožmberka, abychom pak pokračovali původním korytem kolem Lomnice nad Lužnicí a Frahelže až do Veselí, kde se spojila s Nežárkou.
Jihočeský básník a spisovatel Ladislav Stehlík ve své trilogii „Země zamyšlená“ poutavě popisuje také krásu této krajiny, krajiny duše, na kterou se nezapomíná. Ale nostalgická hledání míst našeho mládí, když jsme je tedy mohli po 23 letech opět navštívit, nám přinesla jen ohromné zklamání. Všechno už bylo jinak , romantika zmizela. Při pohledu na to, co této krajině lidé udělali, jsme byli rádi, že jsme jí viděli a zažili ještě jinak. Člověk se nemá vracet.
Ale abych neodbíhal. Ta rána, kdy se nad řekou táhla mlha a bylo slyšet jen plácání lovících ryb a bukače, jsou zážitky, které zůstanou v paměti a nevymažou se nikdy. Vidím i teď v duchu pohádkovou baštovnu na rozvodí u Čapího dubu, kam jsme si chodili pro pitnou vodu. Čerpali jsme jí ze staré dřevěné pumpy, celé obrostlé mechem a navštěvované hojně včelami, které pily z jiskřivých kapek vody, usazených na mechu.
Zajímavá byla také ohromná písečná duna u vesničky Vlkov, která působila v krajině trochu cize. Je tam kupodivu dodnes, divím se, že jí kutilové nezlikvidovali na zvelebování svých chalup a chat. Je zajímavé, že jsme většinu míst znali jenom z vody, ale věděli jsme, kde mají dobrý chléb, a kde dokonce někdy lze doplnit zásoby a kde někdy, vzácně, čepují Plzeň. Nezapomenu na jednu příhodu:to jsme se před Planou moc těšili na rohlíky, starodávně dobré, které tam pekl starý pekař pro okolní prodejny Pramenu. Jelo nás tehdy asi šest kanoí a sdělovali jsme si to radostné očekávání voláním z lodi na loď. Z husté raní mlhy se náhle ozvalo:“Dáte si hovno a ne rohlíky, starej Maršíček je po smrti“. Pro nás neviditelný rybář nám takto zkazil radost. Asi jako pomstu za to, že jsme mu plašili ryby.
Peřeje v Klokotech pod Táborem měly také při nedostatku vody svoje překvapení, v podobě záludných kamenů. Kolika vodákům jsme pomáhali zachraňovat bagáž, když z neznalosti riskovali, nedbali našich varování a „udělali se“. Po projetí peřejí se řeka uklidnila a my z lodí koukali na zříceninu hradu Příběnice, který zničili blahé paměti Husité, jako mnohé jiné stavby, a minuli ostrov Adamitů, předchůdců nudistů, se kterými tu kdysi Husité také udělali krátký proces. Svérázná postava byl pan Králík, správce rekreační osady nějakého národního podniku, sídlící u Příběnic. Znal ho každý vodák. U něj jsme se vždy rádi zastavili, prodal nám chleba, špekáčky a někdy i slepici, když se mu jí podařilo chytit. Ale pro pivo jsme si museli zajít sami do 
sklepa pod chatou. V tehdejší zlé době panovala mezi námi kupodivu důvěra, věřil, že mu poctivě oznámíme, kolik jsme si načepovali piv. Kupodivu nikoho z nás nikdy ani nenapadlo ho ošidit.
Pod protější skalou sídlili obrovští cejni, byli „jeho“ a Králík, „vládce povodí“ nám vždy dovolil nějakého chytit.
Pamatuji si Lužnici ještě z dob, kdy existovala spousta jezů až k soutoku s Vltavou, u Kořenska nebyla Vltava spoutána přehradami a kdy na nás čekaly Červenské proudy a soutok Vltavy s Otavou.
Nezapomenu na poslední cestu po Vltavě, kdy se všechno už připravovalo na 
zatopení, jak nás u Červené vyháněl sedlák, protože jsme stanovali na jeho louce, která byla stejně určena k zatopení. Nakonec nás tam stejně nechal. Povídali jsme si s ním pak dlouho do noci, plakal nad svým osudem, litoval krajinu a řeku a všeho kolem. Měl pravdu. Majestátní hrady Orlík, kdysi na vysoké skále a Zvíkov na soutoku Otavy a Vltavy už neupoutají svoji nádhernou velebností. Všechno zaniklo, zmizelo v nenávratnu. Zrovna tak jako osudy lidí, jejichž život byl s řekou spojen. Byly to většinou smutné osudy. Příběhy lidí, rodin, které žily po generace u řeky a nedokázaly si představit život bez ní. Vše postupně zmizelo:Kamýk, Novomlýnská retarderová „šlajsna“, hospůdky v kterých se setkávali vodáci s voraři, kteří už jenom vzpomínali na doby dávno minulé, zmizela hospoda svérázného převozníka Václava Smrtě u soutoku Otavy s Vltavou. Poslouchali jsme jejich vyprávění a bylo nám smutno. Uvítali jsme, když se v polovině šedesátých let politická situace trochu
uvolnila a směla se sjíždět Vltava už od Lenory. Překvapilo nás tehdy, že pomník Andrease Harthauera, autora známé písně „Es war in Böhmerwald, wo meine Wiege stand“, přestál poválečné a ničení všeho německého. Píseň se stala později jakousi hymnou odsunutých Němců a slýchávali jsme jí často, zpíval jí český Zlatý slavík v německé televizi. Horní tok Vltavy nás nikdy nezklamal, odměnil se nám krajinou, jakou jsme znali z knih Adalberta Stiftera a Karla Klostermana. Voda byla neuvěřitelně čistá, dala se bez obav pít, pstruzi a lipani chytali při hladině různý hmyz, na březích bylo možno vidět pasoucí se srnky. Tajemný Mrtvý luh, vysokohorské bažiny, kde kvetly vzácné rostliny, a kdy jsme se bavili krmením masožravých květin rosnatek tím, že jsme do jejich rozevřených květů házeli mouchy a pozorovali jak je pomalu likvidují. Byla to naše první dovolená na horní Vltavě. Mohli jsme vidět soutok Studené a teplé Vltavy, byla to krása. Byli jsme tak nadšeni krásou nedotčené přírody, že jsme se rozhodli zůstat tam tábořit. Bylo to sice při bližším pohledu trochu smutné, se zemí srovnané vesničky, ze kterých zbyly jen podezdívky domů člověka nepovzbudí. Mysleli jsme na ty, kteří tam po celá staletí bydleli. Chtěli jsme poznat 
oblast, která předtím byla dlouho uzavřena a proto jsme hledali možnost zatelefonovat do loděnice, odkud každou sobotu jezdil náklaďák s vlekem do Lenory. Objevili jsme při našem hledání krásnou hájovnu, která by mohla sloužit jako dekorace pro film. Tak jsme si představovali třeba hájovnu v Útěchovicích (Outěchovice) kde žila odedávna rodina Jiřího Frejky (režisér a divadelní teoretik, který, režimem pronásledován, spáchal v roce 1952 sebevraždu). V hájovně nás přivítala velice milá starší dáma, která nám ochotně dovolila zatelefonovat. Během rozhovoru, který se protáhl na celé odpoledne jsme se dozvěděli mnoho z jejího života i to, jak tam na samotě žijí. Přestože byla na všechno sama, ještě jezdila vařit do dětské školky. Manžel měl na starosti ohromný revír, kam někdy jezdila na hony vláda a její zahraniční hosté z východních zemí. Druhý den nám pan hajný k našemu tábořišti přinesl celý pytel krásných hřibů. Připadal nám velice smutný, málomluvný. Jak už to v životě bývá, po mnoha a mnoha letech jsme četli v jihoafrickém krajanském časopise zajímavý článek, podepsaný jménem, které nám připomnělo milou paní i pana hajného. Napsali jsme do redakce a zjistili, že nositel stejného jména je jejich syn. Z jeho vyprávění jsme se dozvěděli, co bylo pramenem smutku jeho otce a příčinou toho, že člověk tak kvalifikovaný jako on, byl prostým hajným v zapadlé šumavské hájovně. Oba rodiče byli tehdy již mrtví. Korespondovali jsme s jejich synem dlouho. Po vyhlášení samostatnosti Jihoafrické republiky, se začal obávat tamního vývoje, dvakrát mu vykradli v Johanesburgu obchod s elektronikou, začalo to tam být pro bělocha dost riskantní, zvláště pro bývalého důstojníka jihoafrické armády, bojujícího kdysi proti kubánským vojákům v Angole. Mezitím přišla VSR - Velká Sametová Revoluce a náš přítel Jindřich se vrátil do Čech. Koupil si skromnou chalupu za Frýdlantem, u polských hranic. Jezdili jsme za ním při každé naší návštěvě Čech. Bohužel, jeho srdce dlouho nevydrželo a on, unaven vším, co ho po návratu domů potkalo, zemřel.
Nyní si uvědomuji, že stále nostalgicky píši o událostech z doby našeho mládí, o věcech, které se už nikdy nevrátí. Také už neexistuje železniční spojení do Dolních Královic, které jsme s manželkou využili při naší poslední vodácké dovolené na
začátku léta 1968, kdy jsme se rozhodli jen sami dva sjet Želivku, Sázavu a Vltavu. V jednom týdnu až do Prahy. Měli jsme tenkrát vlastnoručně postavené laminátové kajaky, které jsme jako spoluzavazadla vezli do Dolních Královic a pak z nádraží nesli dosti daleko až řece k Želivce. Byl to 
velice namáhavý experiment. Kajaky vážily každý 8 kg a k tomu stan, spacáky a ostatní vybavení a proviant. Byli jsme tenkrát ještě dost mladí, takže jsme to brali sportovně. Želivka se nám odměnila krásnou vodou a pohádkovou krajinou, která měla také již brzy zmizet pod vodou, začínala se na ní stavět přehrada. Před samotnou stavbou té přehrady přehrazovala řeku, asi jako zábrana před poškozením stavby, spousta kmenů, volně plovoucích a pospojovaných kramlemi. Vystoupit se dalo jen na tento vor, břehy vpravo i vlevo byly totálně nepřístupné. Při pokusu o vystoupení z kajaku na záludný vor se manželce zlomilo pádlo a nyní nastal problém: jak dál. Bez pádla to nešlo. Zatáhli jsme tedy kajaky i s bagáží do křoví a došli k přehradě, tedy k místu stavby, které se tehdy podobalo ohromné pískovně, ve které jezdila obří nákladní auta sem a tam. Poprosili jsme jednoho řidiče, zda by nás mohl vzít někam do civilizace, kde je možno koupit pádlo. Podivil se tomu, ale opravdu ochotně nás svezl do Zruče nad Sázavou, kde jsme, zázrak nad zázraky, objevili v jediném místním sportovním obchodě též jedno jediné kajakové pádlo. Zakoupili jsme ho a celí šťastni jsme se vrátili k našim kajakům, přenesli je přes celou stavbu a pokračovali dál k soutoku se Sázavou. Nové pádlo jsem si vzal galantně já, manželka převzala to moje, bylo stejné, jako to její zlomené. Malý problém spočíval totiž v tom, že nové zakoupené pádlo bylo na „jinou ruku“, než jsme byli já i manželka zvyklí, (kajakáři ví, o čem mluvím), takže jsem se několikrát „udělal“ než jsem tomu přivykl, ale i to všechno patří k radostem vodáctví.
Využívali jsme krásného počasí a ani nijak moc nepospíchali. Kochali jsme se pohledem na hrad Šternberk a rozhodli se k prohlídce interiérů. Dokonce jsme tehdy měli to štěstí, že naši skupinu provázel sám hrabě, který dělal kastelána. Věděl toho o svém hradu kupodivu dost.
Ale počasí se nám najednou zatraceně zkazilo. Začalo pršet nevídaným způsobem, Sázava se rozvodnila a stoupla asi o půldruhého metru. To automaticky urychlilo naši cestu a až později jsme si uvědomili jak jsme tehdy riskovali. Představte si ty kameny nahoře vpravo - a o metr a půl víc vody… Celý další úsek jsme jen proletěli, peřeje v Kamenném Přívozu nás přivítaly dvoumetrovými „zabaláky“ projeli jsme je jeden po druhém téměř stále s pádlem nad hlavou – v takové vodě se dloube pádlem pouze neznalec - a jenom jsme se modlili, aby se jeden z nás „neudělal“. Stačili jsme bleskově pohlédnout na bývalý Rathův ranč v Lukách pod Medníkem, a pak se řeka pomalu uklidnila a my dojeli, šťastní a promáčení na ostrov Sv. Kiliána v Davli, kde jsme se utábořili na louce, plné krásných kopretin. Nikdo tam mimo nás a zbytky starého kostelíka a kláštera, kdysi také zničeného husity nebyl. Prostě nádhera. Dali jsme se trochu dohromady, usušili se a druhý den klidně dopluli do naší vysokoškolské loděnice. To bylo naposled, kdy jsme si užili naše vlastnoručně 
vyrobené kajaky. Naposledy, kdy jsme jeli po nějaké řece v Československu. Loučili jsme se tehdy, aniž bychom o tom věděli. Nikdy na ty naše cesty po vodách nezapomeneme. Víme, že to z mnoha důvodů nejde opakovat, tady snad ještě víc než jinde platí, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“ Ba, co horšího, někdy už ani tu řeku nenajdeš.
Ještě za dva roky po našem odchodu do Nizozemí se nás písemně ptal správce vysokoškolské loděnice, co má udělat s našimi kajaky - a s otisky našich zadků, které bylo tehdy nutno udělat jako formy pro sedačky do lodě, a které, označené našimi jmény, zůstaly smutně viset na stěně loděnice.
Tím pro nás vlastně skončilo to hezké, co jsme kdy v Československu zažili, vodáctví, dovolené prožité jen se stanem a na vodě nebo na horách, zrovna tak jako lezení po pískovcových skalách v Sedmihorkách a jinde nebo zimní přechody v Tatrách, v Malé i Velké Fatře - a ve všech ostatních krásných horách. Několik prvních let v emigraci jsme na to museli zapomenout, stejně tak na lyžování. Měli jsme jiné starosti.
„Vždy musíš něco ztratit a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit a jenom vzpomínat …“ říká básník. Má pravdu.
Stejně tak si ale uvědomuji, že i v této době opět sjíždějí řeky jiní mladí lidé, prožívají trochu jiná, ale stejně krásná dobrodružství a jistě nejsou všichni jen rádi, že mohou „pít pivo na čerstvém vzduchu.“ Každý má v mládí své sny a naděje, kamarády a krajiny, které má rád a chvíle, na které nikdy nezapomene. A tak je to správně.
Karel A. Pokorný
