O jednom chudém chlapci, který se proslavil
Překvapuje mne, že v době, kdy se těší velké oblibě akční filmy o pirátech s Johny Deppem v hlavní roli, nenapadlo žádného producenta natočit film o slavném Holanďanovi, námořníkovi, kapitánovi, později admirálovi, který velel celé holandské námořní flotile. Byl to Michiel Adriaensz (zoon, tedy syn Adriaena), de Ruyter, který se narodil právě před 400 léty.
V Nizozemí byl z toho důvodu rok 2007 prohlášen za „jeho“ rok, probíhá mnoho různých programů, výstav v námořních museích, přednášek a setkání k tomuto výročí. Dokonce byly vydány pamětní mince a zároveň je věnována velká pozornost celé té složité, ale pro Holandsko době, ve které žil.
Kdo to tedy vlastně byl a čím se tak proslavil? Jeho příběh je podobný vyprávění o
chudém chlapci, který se z umývače nádobí stal milionářem.
Odehrává se v tak zvaném Gouden eeuw, Zlatém století. Michiel se narodil jako čtvrté dítě z celkového počtu jedenácti sourozenců, 24. března 1607 v přístavním městě Vlissingen, provincie Zeeland. Obyvatelé města se věnovali jako správní Holanďané především obchodu. Otec byl v době jeho narození námořníkem, později pracoval jako „bierdrager“, čili knecht v pivovaře, dopravoval po městě sudy s pivem. Nakonec dostal od města místo jako poorter, strážce městské brány, což mu zajistilo práva měšťana. Synek byl dosti velký uličník, dnes bychom asi řekli, že byl hyperaktivní. Již jako malý desetiletý chlapec vylezl například na kostelní věž ve Vlissingen, (viz foto) kde prý zvonil v „nepřístojnou hodinu“. Na tu věž vylezl zvenčí! Ze školy ho brzy pro neposlušnost vyloučili. Rodiče se rozhodli, že se chlapec musí vyučit něčemu pořádnému, a dali ho k velké rejdařské a obchodní firmě bratří Lampsins. Této bohaté rodině patřil jednu dobu dokonce ostrov Tobago v Karibiku. Dali ho do dílny, kde se vyráběla lodní lana. Ale to Michiel dlouho nevydržel. Jako jedenáctiletý (!) se nechal se souhlasem rodičů a rejdaře Lampsinse naverbovat na loď „De Haen“. Konečně našel své místo, na této ozbrojené obchodní lodi, která se plavila do Brazilie a Karibiku a jejíž posádka také sem tam trochu „pirátila“. Tedy přesněji se tomu říkalo kaper, což je z latinského capere a znamená prostě vzít. Od obyčejného pirátství se to liší tím, že soukromý majitel lodi se souhlasem vlády země napadá lodi nepřátel té které země a bere jim náklad. Část vždy musel odevzdat vládě, část si směl nechat. Chlapec byl jak plavčík ve svém živlu, pilně si osvojoval potřebné znalosti a dovednosti, a již v roce 1622 byl „matrózem“, tedy námořníkem.
Vše se odehrávalo v pohnuté době, kdy se Nizozemci bouřili proti Španělům. Severní část nynějšího Nizozemí bylo samostatné seskupení sedmi provincií, mezitím co jižní část byla okupována Španěly. Patnáctiletý chlapec Michiel se chtěl dostat ještě dál a proto vstoupil, opět se souhlasem rodičů, do armády prince Maurice, aby jako střelec mohl bojovat proti Španělům. Na jedné z válečných lodí se skutečně dostal do šarvátky a byl zraněn na hlavě. Při této potyčce byl zajat a musel v podpalubí španělské lodi veslovat, jako kdysi otroci na galérách. Přesto se mu podařilo ještě s dvěma dalšími holandskými lodníky v jednom španělském přístavu utéci. Pěšky se přes část Španělska, Francii a jižní Holandsko dostal domů, do Vlisingen.
Na jedné z lodí rejdařství Lampsins nastoupil Michiel opět do učení, chtěl se stát kormidelníkem. V 17. století malé Holandsko, mnohem menší než dnes, patřilo v Evropě i ve světě k hospodářsky nejvyspělejším zemím. Mělo největší flotilu „civilních“ lodí, protože dávalo přednost obchodu před vedením válek.
Claudius Salmasius, uznávaný francouzský filosof a profesor napsal: “V Holandsku sedí démon zlata na trůnu ze sýra a na hlavě má korunu z tabáku“. Asi se mu to dost zalíbilo, protože většinu života strávil právě v Holandsku, na Leidenské universitě.
V třicátých letech si Michael Andriaensz přidal ke svému jménu ještě De Ruyter, jméno své matky.V březnu 1631 se oženil s Marií (Maayke) Velters, která bohužel ještě téhož roku po porodu mrtvé holčičky zemřela. V soukromém životě Michiel mnoho štěstí neměl. Vrhnul se do práce, aby zapomněl, věnoval se studiu námořních map, nautiky a studiu stavby lodí. V květnu 1633 využil svých znalostí a vstoupil jako kormidelník do služeb Groenlandse Kompanie. Na velrybářské lodi „de Groene Leeuw“ podnikal pod vedením kapitána Jana Mayena výpravy za velrybami, ke Grónsku a Špicberkům. V červnu 1636 se podruhé oženil s Kornelií (Neeltje) Engels. Narodily se jim čtyři děti, Adrian, Cornelia, Aida a konečně také vytoužený chlapec, který dostal jméno Engel. Syn pokračoval později v otcových stopách.
V roce 1637 byl De Ruyter požádán rejdaři a obchodníky z Vlissingen, aby využil svých zkušeností jako námořník a voják a převzal komando na malé válečné lodi s deseti
kanóny. Bylo totiž potřeba zkrotit námořní lupiče, piráty, kteří sužovali obchodní lodi u Duinkerken. Roku 1644 se Michiel stal spolumajitelem dvojstěžníku „De Salamander“, s kterým podnikal obchodní plavby do Západní Indie (nynější Indonésie) a Barbarie, jak se dříve, do devatenáctého století, nazývalo dnešní Maroko a Alžír. Z té doby se datuje zajímavá historie: V jednom marockém přístavu De Ruyter zjistil, že Arabové mají na jedné ze svých lodi jako otroky Holanďany, celkem dvacet pět námořníků, které odvlekli z přepadené lodi. Michiel jich patnáct vykoupil - na víc mu nestačily peníze, vydal všechno, co vydělal v Barbarii prodejem zboží. Přesto mu štěstí přálo a při svých dalších obchodních cestách nabyl značné jmění. Nahoře jeho rodina ve slavnostním hávu. Zcela vlevo syn Engel.
Po smrti druhé ženy Neeltje v roce 1650 se Michiel rozhodl, že plavby po moři zanechá. V roce 1652 se De Ruyter oženil potřetí, s Annou van Gelder , vdovou po kapitánovi, který „zůstal na moři“, čili se utopil. Narodily se mu ještě další dvě dcerky. Ale toto rozhodnutí nevydrželo dlouho. Stejně jako mír, sjednaný v Münsteru.
Musíme si uvědomit, že Republika sedmi Nizozemských provincií byla v sedmnáctém století stále ve válce, nejen na moři, tak na jihu země, kde se bojovalo proti Španělům a jen na severu, od Utrechtu nahoru, vládl poměrně klid. Francie se na chvilku přidala na stranu Holandska, a proto Španělsko přistoupilo na mírová jednání v německém Münsteru, kde se mělo po dlouholetém jednání konečně dospět k zakončení třicetileté války. Díky francouzskému postoji bylo také pozváno zastupitelstvo republiky sedmi 
provincií jako rovnoprávný partner. Vše nasvědčovalo tomu, že se konečně znepřátelené strany dohodnou , zvláště Španělsko potřebovalo mír, finančně představovala válka stále větší zátěž. Ale nikdo nepočítal s tím, že Francie se bude snažit různými změnami a požadavky jednání prodlužovat. Dlouho se diskutovalo a byla vidět snaha po kompromisu, takže se znepřátelené strany přece dohodly, a 15. května 1648 došlo k podpisu. Smlouva zaručovala stávající situaci a rozdělila Nizozemí na dvě části, severní byl ponechán statut Republiky sedmi provincií a hranici jižní části určovala frontová linie. Od té doby v severní části získali moc protestanti, katolický majetek, kláštery a pozemky k nim náležející připadly státu. Katolické kostely musely mít průčelí zakryta. I nyní existují na severu Nizozemí tyto kostely, ale to by bylo jiné vyprávění.
Dlouho se ale nemohla Republika z míru radovat. Angličané svévolně prohlásili, že veškerá plavba v kanálu a v Severním moři spadá pod jejich pravomoc, zrovna tak jako veškerá obchodní plavba. Do anglických přístavů směly zboží dovážet jenom anglické lodi. Zároveň vyžadovali poplatky za povolení plaveb v Severním moři. Jednalo se o to znemožnit nadvládu Holanďanů v obchodu se zámořskými koloniemi. To, že představovalo maličkaté Holandsko obchodní velmoc a jeho lodě ovládaly veškerá moře se Anglii pochopitelně nelíbilo. V květnu 1652 došlo k zajímavému incidentu, který vlastně zavinil tzv. „první anglickou válku“. U pobřeží v blízkosti Doweru míjela Nizozemská obchodní flotila pod vedením Maartena Trompa loď anglického admirála Roberta Blakeho. Tromp prý odmítl pozdravit. To admirála silně namíchlo, a dal povel 
ke střelbě. Admirál Maarten Tromp poslal zástupce do Londýna ve snaze vše urovnat. Ale bezvýsledně. Po návratu do Nizozemí se spojené provincie rozhodly povolat do služby Michiela de Ruytera a hlavně se pokusit o posílení bojových schopností flotily. Holanďané měli sice více lodí než Angličané, ale protože se jednalo o obchodní lodě, byly o hodně menší a byly vybaveny kánony jen na obranu před piráty. Takové lodě se samozřejmě palební silou nevyrovnaly anglickým válečným lodím. De Ruyter vyhověl žádosti jenom na jednu plavbu. Netušil, že vše bude trvat dlouhou dobu a že se nakonec stane velitelem celé nizozemské flotily. Vypluli na „trestnou“ výpravu a v srpnu 1652 zničili u Plymouthu část anglické flotily. Bohužel nekázní kapitána Witte de Witha došlo k dalším bojům, které vedly k blokádě nizozemských přístavů. De Ruyterovi se podařilo blokádu prorazit a přenesl boj proti Anglii do Středozemního moře. Při boji u Livorna byla celá anglická flotila zničena, a proto Anglie přistoupila 15. dubna 1654 na mírové jednání ve Westminsteru. V tajném dodatku k mírové smlouvě bylo mimo jiné určeno, že nizozemské lodě budou jako první zdravit anglické. A tak opět „propukl“ mír, který trval, až na malé šarvátky, skoro 9 let.
Michiel de Ruyter, který převzal velení po Maartenu Trompovi (který padl roku 1653 v bitvě u Scheveningen, zobrazené nahoře), se rozhodl jako admirál celou válečnou flotilu přeorganizovat. Nizozemí mělo oproti Anglii menší lodě, které byly ale pohyblivější, lépe se s nimi manévrovalo a také byly rychlejší. Problémem byla komunikace mezi loděmi v konvoji. Proto byl De Ruyterem zaveden jím osobně vylepšený a rozšířený systém vlajkových signálů, který se vlastně udržel do nynější doby. On také založil specielní jednotky „mariniers“, které byly i na obchodních lodích, a měly za úkol chránit 
posádky. Na vojenských lodích sloužily také k ochraně, ale zároveň prodělávaly tvrdý výcvik, nutný zejména při vyloďování. Tyto elitní jednotky jsou dones součástí nizozemské armády, název mariniers jim zůstal.
Zdánlivý mír trval, Anglie sice kolem roku 1660 přes dohody začala kolonizovat západní pobřeží Afriky, nedovolovala jiným lodím než anglickým zajíždět do anglických přístavů. V roce 1664 anglická flotila přinutila guvernéra New Amsterdamu, Petera Stuyvesanta ke kapitulaci. Vítěz, vévoda z Yorku změnil jméno města na New York. De Ruyter dobyl na Anglii zpět holandská dominia v Africe, ale New York už zpět nezískal. Stuyvesant měl, jak vidíte vlevo, dřevěnou nohu.
Anglický král Karel II. vyhlásil v dubnu 1665 překvapivě válku Nizozemí a vyhlásil blokádu celého pobřeží. Blokáda nizozemského pobřeží trvala jenom 14 dní, protože Angličané zapomněli vybavit lodě dostatkem zásob a celá flotila byla přinucena vrátit se zpět do Anglie. Mezitím se vrátil De Ruyter z obchodní plavby do Ameriky, a bylo mu předáno velení nad celým námořnictvem. Vypracoval velice dobrodružný plán, o kterém věděli jenom tři lidé. 6. června 1667 vyplula flotila o počtu šedesáti lodí a fregat, čtrnácti 
branderů (to byly staré vysloužilé lodě, naložené hořlavým materiálem a municí, které se hořící pouštěly na lodě nepřítele, aby je zapálily) a desítky transportních lodí. (Obraz vpravo, od Willema van de Velde představuje tuto bitvu, v popředí s proslulou vlajkovou loď „Sedm provincií“, odkud admirál De Ruyter bitvu řídil). Teprve na moři prozradil admirál účel cesty. 17.června spustila flotila kotvy v ústí Temže. Zde přestoupili mariniers na menší lodě a vydali se proti proudu Temže. Zakotvené anglické lodě minuli a zaútočili na pevnost Sheerness, kde překvapení obránci nekladli žádný odpor. V celé jižní Anglii vypukla panika a lidé prchali dále do vnitrozemí. Britský admirál Monk, vévoda z Yorku vydal rozkaz lodě, kotvící u břehu potopit a tím znemožnit průjezd holandským lodím, ale zde se opět ukázala nedostatečná komunikace v anglické flotile. Většina námořníků měla také volno a seděla doma. Protože nastal odliv musela celá výprava holandské flotily čekat den na příliv, aby mohla pokračovat. Řeka byla přehrazena řetězy, které měly další postup znemožnit. Kapitán Van Brakel se nabídl tuto překážku zlikvidovat. Na jedné lodi (branderu) se mu podařilo zahrazení prorazit a uvolnit cestu flotile dále do vnitrozemí. Van Brakel pokračoval v plavbě dále (se svolením De Ruytera, který měl nad celou akcí hlavní vedení), cílem byl přístav Chatham, kde byla základna anglické válečné flotily. Zde se podařilo Holanďanům zničit několik válečných lodí přímo před očima vévody z Yorku. Několik lodí si Holanďané dokonce odvezli sebou do Holandska. De Ruyter se svojí flotilou kotvil před ústím Temže a blokoval veškerou lodní dopravu, směřujícím do Anglie. Tato bitva, která trvala čtyři dny, byla jedním z největších námořních vítězství De Ruyterových. Po této pro Anglii ponižující porážce se vévoda z Yorku stáhl do soukromí a Anglie přistoupila 17. července 1667 v Bredě na podepsání „Mírové smlouvy“.
De Ruyter, který se přestěhoval se svojí rodinou do Amsterdamu, kde žil nějakou dobu v klidu, od roku 1667 do roku 1672, kdy začala tak zvaná třetí námořní válka proti Anglii. De Ruyter převzal na naléhavou žádost vlády opět komando. Historie jeho vybojovaných 
a většinou vítězných bitev je dlouhá. Zvítězil mimo jiné 1672 v bitvě u Solebay, 1673 v dvojité bitvě u Schoonveldu, a v bitvě u ostrova Texel v srpnu 1673.
Po skončení této třetí války s Anglií pokračovala ve válce Francie. Ve Středozemním moři docházelo stále ke střetům mezi Francouzi a Španěly. De Ruyter byl na žádost Španělů, kteří se odvolávali na smlouvu o vojenské podpoře a pomoci z roku 1673, vyslán na pomoc španělské flotile, aby pomohl Francouze ze Středozemního moře vytlačit. Byl to nevděčný úkol, kterého se De Ruyter zhostil dost nerad. Španělská vojenská námořní flotila byla ve špatném stavu, pod slabým vedením a daleko hůře vybavená, než francouzská flotila krále Ludvíka XIV. De Ruyter pobýval nějaký čas v okolí Neapole, snažil se o to, aby Španělé svoje lodě opravili a lépe vybavili. Mezitím se dozvěděl, že v Neapoli chtějí prodat do otroctví 26 maďarských duchovních, misionářů, vzpomněl si na svůj úděl otroka na španělské lodi a osvobodil je. Ještě dnes pokládají zástupci maďarské ambasády každý rok s vděčností květiny na jeho hrob v amsterdamském Nieuwe Kerk.
Z velké bitvy u Palerma, 21. dubna 1676, nešťastné bitvy s velkou francouzskou přesilou, která byla pod vedením admirála Duquesne, nevyšel nikdo jako vítěz . Byla to
třicátádevátá - a poslední námořní bitva admirála Michaela De Ruytera.
V této bitvě byl De Ruyter težce zraněn na levé noze dělovou koulí, vystřelenou z francouzské lodi. Do rány se mu dala sněť. Stačil napsat ještě několik dopisů na rozloučenou a 29.dubna na palubě své vlajkové lodi Eendracht zemřel. Jeho tělo bylo nabalzamováno a přepraveno do Amsterodamu. Ovšem až potom, co se španělsko-holandské válečné loďstvo ještě marně pokoušelo zvrátit situaci.
Tělo v bitvě u Palerma padlého admirála se proto dostalo do Amsterodamu až za rok. Při zpáteční cestě mu prokazovaly všechny lodi, které se s holandským konvojem setkaly, úctu spuštěním vlajek a salvou z děl.
De Ruyter byl s velkou slávou pohřben 18. března 1677. Amsterdam prý tehdy zažil největší smuteční slavnost ve svých dějinách. Pohřební průvod, tak, jak je vidět na soudobé rytině, šel ulicemi Amsterodamu čtyři hodiny.Sochař Rombout Verhulst pro mrtvého admirála vytvořil imposantní náhrobek z bílého mramoru, který byl o pět let později slavnostně umístěn nad jeho hrobem pod podlahou Nieuwe Kerku, čili Nového kostela v Amsterodamu .
Tam, kde stával před reformací hlavní oltář, odpočívají ostatky kdysi prostého plavčíka a námořníka z Vlissingen, admirála Michiela Adriaensz de Ruytera .
Malý chlapec z Vlissingen, který kdysi lezl na kostelní věž, aby se rozhlédl, se dostal opravdu daleko. Proslavil svoji malou vlast po celém světě. Byly k tomu potřeba „jen“ tři vlastnosti: vytrvalost, píle a odvaha.
Karel A. Pokorný
