Jelikož se náš genius stále pohyboval po celé zeměkouli, setkával se na svých cestách s různými problémy, malými i velkými, někdy i velmi intimními. Například, když si potřeboval za účelem lidské potřeby odskočit, stávalo se mu, že si velice znečistil boty, neboť nešťastnou náhodou vyhledal místo, které použil již někdo před ním. Chápejte, že genius nemohl dávat pozor, kam zrovna šlape, přemýšlel o úplně jiných, důležitějších věcech.
Stálé čištění bot mu ale zabíralo spoustu času. Měl totiž vždy čisté lesknoucí se boty, to proto, aby ho nikdo v cizině neodhalil jako Čecha. Stále se snažil přijít na to, jak tuto nepříjemnost vyřešit. Přemýšlel, kreslil a testoval. Geniální myšlenka číslo jedna byla, že tuto věc by šlo vyřešit přenosným záchodem. Na přiloženém snímku je jeden z jeho původních přenosných abortů, jak toto zařízení Jára pod vlivem rakouské němčiny nazýval. Esteticky není možno tomuto skvostu téměř nic vytknout. Ale Járu trápil jiný problém. Celé zařízení bylo nutno přenášet na zádech a Jára musel zaměstnávat sluhu, který mu při přemisťování pomáhal. Nejen s abortem, ale i s jeho laboratoří, vědeckými instrumenty a osobními věcmi.
Ještě nutno podotknout, že ostatní cestující mohli toto zařízení též používat, zcela bezplatně, což často činili. Vděk mu projevovali tím, že na jeho žádost cestou sbírali léčivé byliny a trávu, svazovali je do úhledných svazků, aby pak mohly usušené být používány s k očistě. Mnohem později je nahradil toaletní papír. Na vedlejším snímku můžeme vidět, že i nyní, po tolika letech se na mnohých místech stejně suší léčivé byliny, i když k jinému účelu. Málokdo si uvědomuje, že i s tímto nápadem přišel náš Jára Cimrman.
Ale onen modelový abort nebyl zrovna pohodlný na nošení, i když jeho používání bylo vždy obdivně komentováno okolostojícími diváky. Jenže doba pokročila a Jára i ostatní lidé se domáhali při intimních záležitostech většího soukromí. Už nekonali svoji potřebu veřejně, ale v soukromí a služebnictvo jen vynášelo a vyprazdňovalo plné nádoby na ulici někdy i na hlavy kolemjdoucích. Zde se znovu projevila Járova genialita. Zkonstruoval domácí abort, který se záhy stal předmětem v obývacích salonech vystavovaným a obdivovaným. Je samozřejmé, že už tehdy se někteří (dnes bychom řekli celebritové) předháněli, aby ukázali, že na to mají. Proto byly aborty zhotovovány ze vzácných dřevin, mnohdy byly intarzované. Traduje se, že jeden velice zámožný velkoprůmyslník, majitel továrny na výrobu bičů a kostic do korsetů, měl abort z alabastru.
Ale nebyl by to náš genius, aby se nezabýval zdokonalováním svých nápadů. Také se zabýval myšlenkou, zřídit zájezdní záchody po vzoru zájezdních hostinců, které by byly rozmístěny předem propočítaných vzdálenostech. Na vedlejším snímku vidíte jeden z nejstarších záchodů, který se nalézá v Americe, bývalém hornickém městečku Bordie, kde se jeden Cimmermanův přítel snažil zbohatnout vybudováním zájezdového záchodového impéria.
Nepočítal bohužel s drsností desperátů a horníků. Záchod sice použili, ale nic mu nezaplatili, naopak ho hrubě poslali do téhož.
Co papíru Jára svými poznámkami a kresbami popsal a pokreslil, aby je pak v zoufalství zahodil, neboť se domníval, že to není to pravé. Bohužel nikdo z jeho společníků, tyto drahocenné papíry neuschoval. Jednou, když odpočíval u zurčícího potůčku, dostal konečně spásný nápad. Zvolal: „to je ono“, takovou silou hlasu, až se seběhla divá zvěř a se zájmem pozorovala muže, jak se cachtá v potůčku a volá: “Voděnka všechno odplaví“.
Nápad tu tedy byl, Jára si byl jist, že voda jeho problém vyřeší, ale nevěděl přesně jakým způsobem. Přemýšlel usilovně až z toho dostal horečku. Vzhledem k tomu, že ležel ve vlhké trávě, silně se nachladil. Ležel jak Lazar, ošetřován věrnými společníky. V horečkách vyžadoval papír, pravítko a tužku a jako u vytržení kreslil, a za pomoci kuličkového počitadla „sčot“ prováděl výpočty. Nikdo přesně nevěděl, co jeho náčrt znamená. Jára vlastně taky ne.
Čtenář sám může na hoření kresbě vidět ten nevysvětlitelný náčrt.
Jenom stále drmolil: “Splachovadlo, splachovadlo“. Až když Jára pookřál, mohl ve svých studiích pokračovat ve své pracovně. Ovšem tento skvělý vynález musel ještě chvíli počkat. Jeho obdivovatelé začali podle jeho instrukcí brzy budovat velice jednoduché zájezdní záchody při hlavních cestách. Některé se zachovaly a je to ostuda UNESCO, že nejsou vzaty do seznamu jako kulturní památky. Na přiložených snímcích můžeme vidět vlevo dvojosobní záchod a vpravo je klasické sólo zařízení.
Na dalším snímku pak je vidět trochu důkladnější stavbu, u které možná čtenáře překvapí, proč je vybavena dřevěnými schůdky. Tato cihlová stavbička se nalézá na okraji pouště Kalahari a postavil ji tam Járův přítel Sudomír Pravda - Žatecký, kterého Jára pověřil, aby vědecky vyzkoumal, proč se v této poušti nikdy nebyli a dosud nejsou lumíci. Ze strachu z nich (Náš Sudomír Pravda - Žatecký totiž vůbec netušil, co to lumíci jsou), zhotovil tento žebříček, který při vykonávání potřeby vyklápěl nahoru, aby nebyl eventuálně se vyskytujícími lumíky napaden. Jedinou nevýhodou těchto zařízení byl zápach, ba, možno říci smrad. Jára přemýšlel jak tento problém vyřešit. Instaloval proto v těchto zařízeních nádoby s parfémy. Uživatelé těchto zřízení se zdaleka poznali podle vůně. Podobně jako kdysi návštěvníci z SSSR. Jára věděl, že jen jeho splachovadlo vše vyřeší a bude lidstvu ku prospěchu. Protože byl přesvědčen, že myšlenka najde odezvu v celém světě, zhotovil náčrt i s vysvětlivkami v angličtině. Již věděl, že je potřeba zhotovit sedací mísu a přívod vody, potřebný ke spláchnutí. Protože tehdy ne každý dům byl napojen na vodovodní síť, domníval se Jára, bude účelné na půdách a střechách vybudovat reservoár, do kterého by služebnictvo ve volných chvílích nosilo vodu, aby mohl být vodní kloset využíván v jakoukoliv denní a noční dobu. Nad mísou stačilo pak umístit malý reservoár, napojený na velký a z něho přívod do mísy. Poté stačilo po vykonané potřebě zatáhnout za šňůru, která otevřela přívod vody do mísy a ta sebou vše vzala. Járova vize se začala slibně rýsovat, což neušlo americkému milionáři, potomku českých vystěhovalců, Johnu Unterwasserovi (v cizině si tato rodina nechala změnit jméno z českého Podvodník na Unterwasser). Při prvním pokusu se vynálezce a jeho sponzor dojetím rozplakali a již viděli jak celý svět bude splachovat. Vskutku, od této chvíle se začal Járův vynález prosazovat po celém světě. Vývoj pokračoval a časem byla většina domů napojena na městský přívod vody a na kanalizaci, takže se mohl v domácnostech snížit počet služebnictva. Faktem je, že se Járova myšlenka ujala v celém světě, jak o tom svědčí i snímek záchodu na vrcholku jedné sedmitisícovky v Himálaji, zrovna tak jako pojízdný WC, na kratší cesty.
Podnícen svými úspěchy, rozhodl se Jára řešit další problém a sice tzv. „malou potřebu“. Protože pro muže je tento problém jednodušší, vrhl se nejdříve na řešení pánského záchodku. A tak vznikly postupně různé typy pisoárů, urinoárů, které se samozřejmě vývojem měnily, až dosáhly současné podoby. Na paměť vynálezce Járy da Cimmermana (česky Cimrmana) byl v Bruselu zřízen malý pomníček, manneken pis, známý dnes po celém světě.
Také známý urinoire Marcela Duchampa je vlastně jaksi na Járovu paměť. Močiliť spolu, Jára s Marcelem, často do této památné nádoby a on jí pak pochopitelně pietně vystavil. Stala se jedním z artefaktů, který je typický pro nový směr v dadaismu „ready made“.Dnes je velmi cenná, nedávno jí prý prodali v New Yorku v aukci za 1.500.000 dolarů, soukromému sběrateli.
Zde vidíte ten Duchampův známý urinoire. Bohužel nevěnoval Cimmerman otázce urinoárů pro dámy dostatek pozornosti a proto je dodnes mnohdy vidět u různých veřejných WC zástupy netrpělivě čekajících žen. Je škoda, že Jára ve své roztržitosti vědce – ale především proto, že byl přetížen mnoha dalšími nezbytnými úkoly, nedotáhl tuto svoji myšlenku až do konce.
Byl by tím dokázal, že i on začínal považovat ženy za téměř rovnocenné mužům.
Vlevo ještě několik Járových pokusů. Jak vidíte, žijeme stále ve světě patriarchálním: pro ženy se nikdo nesnaží udělat něco opravdu originálního a zajímavého.