Byl Filip Filípek nebo nebyl?
Pamětníci to asi vědí, Divadlo E.F. Buriana někdy 50tých letech nastudovalo hru Názima Hikmeta tohoto poutavého názvu. Byla to politická satira, na svoji dobu nezvyklá, odvážná a sám Burian prý váhal, zda si může dovolit hru provozovat. Vyřešil to geniálně, na generálku, či jedno z prvních představení pozval prezidenta, literáta Antonína Zápotockého. Ten se prý náramně bavil a pokynul: hrajte, bez obav!
Toto povídání jsem chtěl původně po vzoru Názima Hikmeta nazvat: Byl to fejeton, nebo nebyl? Ale bylo by to méně atraktivní, Filípek možná zaujme více čtenářů. Ale mluvit chci vlastně o něčem jiném, o averzi mladí (mladší) – staří, o mezigeneračních vztazích a onoho prezidenta, který ve vztahu k jeho hře vystupuje, nahradím osobností méně významnou. Napsal jsem totiž, aspoň jsem si to myslel, malý fejeton a – jak je to dnes snadné – uveřejnil. Vzápětí byl ale zpochybněn, strhán, zneuctěn. A tak jsem si onu otázku musel položit. Kladu ji i vám na této půdě, protože celý ten nevýznamný, ale možná svým způsobem zajímavý případ se týká mezigeneračních vztahů.
* * *
Občas se dočítám o pro mne ne zcela pochopitelné averzi mladých proti nám, starým. Prý jim našimi důchody nepřiměřeně ukrajujeme z národního důchodu, z velké části pracují na nás, spotřebováváme jejich daně, jejich příspěvky na sociální a zdravotní pojištění. Pokud ještě pracujeme, je to také chyba, zabíráme pracovní místa, na kterých by se mohli při dnešním nedostatku uplatnit. Zkrátka jsme nežádoucí přítěží. Snažím se je pochopit, i když s jejich argumenty nemohu souhlasit, minimálně proto, že jsme desítky let do státní kasy docela vydatně přispívali, mimo jiné na rodičovské příspěvky pro jejich rodiny, na jejich studium, vzdělání… Utěšuji se tím, že jejich averze proti starým vyplývá z určité beznaděje, která pro mnohé z nich ze současné ekonomické situace, vyplývající z nenasytného kapitalismu, formovaného našimi politiky a kapitány ekonomiky vyplývá.
Ohromně mě však překvapilo, že tato averze není vlastní jen mladé generaci a setkal jsem se s ním překvapivě u generace dokonce střední, mladší jen o jednu generaci od nás pokročilých důchodců. A dokonce u ženy! Jen tak, protože…proč vlastně?
Nedávno jsem na jednom webu s živou interaktivní výměnou informací uveřejnil malé povídání, něco jako minifejeton. Dovolte, abych je tu reprodukoval.
Říkává se, že v pokročilém věku se člověk vrací do dětství. Asi na tom něco bude. Alespoň v některých drobnostech mi to tak začíná připadat. Možná znáte to hravé krmení dětiček, co nechtějí papat, co jim to moc neleze. Nabízeli jsme jim lžičenku za babičku, lžičenku za dědečka, další za Alíka nebo za kočičku. Naše babička to uplatňovala ke své vnučce, s tím rozdílem, že jednotlivé porce byly „za toho co tahal, za toho co tlačil“… Nerozumíte? Byla to jejich společná vzpomínka na pohádkový kolotoč, na kterém se kdysi vezly, ten co tahal, byl koník, zapřáhnutý do pohádkového kočáru, ten co tlačil byl - vlastně už nevím.
Tu hru mi malinko připomíná mé každodenní počínání, když po ránu dávkuji ty kulaté nesmysly do plastové krabičky s přihrádkami, označenými ráno - poledne - večer - noc. Jedno na tlak, druhé na tlak, třetí na tlak, jedno na odvodnění, další proti mozkové příhodě, jiné na prostatu a ještě na cholesterol, a aby nebolely nohy a na noc, aby se uvolnily svaly. Potom nastoupí skutečné lžičky, naštěstí jenom malé: 20 kapek na lepší prokrvení mozku, 3 lžičky na lepší kakání (mazání kolen a lýtek už do toho nemohu počítat). Jistý ministr zdravotnictví prohlásil, že by pacoš (tak nám říkají v jednom špitále) neměl dostávat denně více, jak tuším, 5 léčebných přípravků. Moji doktoři o tom asi nevědí, nebo jsou snad jiného názoru?
Možná se skutečně vracím do dětství, asi na tom něco bude, ve formě jen nepatrně pozměněné.
Reakce provozovatelky či majitelky webu byla zcela neočekávaná a tak trochu šokující, asi se rozpálila do běla, vyřítila se na mne jako fúrie. Malá citace její reakce:
„Co se musí stát, aby takový člověk (rozuměj, autor) navštívil o generaci mladší ženu (rozuměj, její web) a její společnost, a vykládal tam o své prostatě a špatném kakání. Jak to, že mu nedojde, že jeho chování je nevhodné a urážející, právě tím, že ve svých posluchačkách přestal vidět ženy? Protože žádný muž by před ženou o takových věcech - jako je výčet léků na prostatu, kakání a nedostatečně prokrvený mozek - nevykládal. Jedině, pokud by on sám už nebyl mužem nebo jeho potencionální posluchačky nebyly ženami, takže by mu bylo jedno, co si o něm pomyslí… Pleteš si stránky. Tvému oblíbenému tématu - neduhům Tvého vlastního pozdního stáří, se věnují jiné weby.“
Předně, web je veřejný prostor a jeho obsah je určen pro všechny, kdo jej navštíví, nešlo o žádnou návštěvu provozovatelky webu, ani její jakési nedefinované společnosti. Za druhé, asi neumí číst, přece ten pokus o malý fejeton není vůbec o nemocech ani nehledá recepty jejich léčení, naopak, přistupuje k nim s lehce humorným nadhledem; bylo by stejně nepřístupné a urážející zmínit se v jakékoli souvislosti o děloze, menopauze…? Nejvíce ale překvapuje ten útočný netolerantní tón, kterým autora vykazuje ze svého webu a zpochybňuje jeho mužství; chci-li určitý příspěvek odmítnout, nelze najít slušnější, méně útočnou a dehonestující formu?
Ta nejdůležitější otázka, kterou si ale kladu, jak si ona žena (označení Dáma si asi nezaslouží) představuje muže, mužství. Týká se jen výkonného samce nebo raději nadsamce a nastupují-li mu potíže s tlakem, prostatou, nebo vyměšováním, mužem být přestává? Čím se vyznačuje skutečný muž, jedině sexuální výkonností? Existuje i protipól této otázky: čím se vyznačuje skutečná žena?
Přesto jsem na chvíli znejistěl. Že bych přece jen stvořil něco tak ohavného a nechutného, co uráží každé jemnocitné stvoření? A tak jsem pro jistotu o odborný posudek, o názor požádal odborníky, mimo jiné pravidelného autora známého webu pro ženy, Žena.cz, Jana Zlatohlávka, snad své ženy přece jen dobře zná. Jeho reakce mě potěšila, tu je jeho odpověď:
Prosím, absolutně nic si nedělejte z jedné debilní reakce ženské, která má smysl pro humor zřejmě jako mumifikovaný krokodýl. Mně se Váš minifejeton moc líbí, vždyť to má fór a čte se velmi dobře. A obdivuji Vás a přál bych si ve Vašem věku takhle přemýšlet a psát, především bych si ale přál se takového věku dožít v takovém duševním zdraví a aktivitě, která z Vašich řádků jednoznačně čiší. Přeji ještě hodně let v kondici a pohodě a nenechte se otrávit občasnou srážkou s nějakým blbcem či blbkou! Já se snažím chovat taky tak...
Honza
Pro zajímavost: otázku jsem položil i psychologům, odborníkům na mezilidské vztahy. Odpovědi jsem se zatím nedočkal.
Další články autora:
Houbaření s opravdovým znalcem