DOMOV
Před mnoha léty jsem natočil malý rodinný film, nazvaný Domov. Připomněl jsem si ho při čtení maďarského blogu pro „staré“ (öregek). Můj film byly pouhé obrázky ze zahrádky a krásná hudba a všeho všudy dvě věty. Přesně si už na ně nevzpomínám, vyjadřovaly pochybnost možnosti vysvětlit pojem DOMOV slovy,
jeho složitý, obsáhlý, široký obsah – vyslovily názor, že k jeho pochopení musí stačit naše city, naše nitro, naše srdce. Vyslovil jsem přesvědčení, že k Domovu určitě patří naše zahrádka. Autor maďarského blogu (žel ho nedovedu označit) se nicméně pokusil tento pojem vysvětlit. Co si o obsahu tohoto poutavého pojmu myslí ?
„Ten pojem nelze uzamknout, vtěsnat do současnosti – pro mne Domov představuje minulost a znamená i budoucnost, vše co přijde… Hranice domova nedovedu vymezit ani v čase, ani geograficky, je tím, co jsem si přinesl a kam mířím, je co nesu na svých bedrech. Ten pojem nelze uchopit, vymezit, domov nelze získat, koupit. Je to pojem bez hranic, vede do nekonečna vlevo, vpravo, do výšky i hloubky. K domovu patří požehnané vzpomínky na mé skvělé staré rodiče i úsměv mých vnoučat, i těch ještě nenarozených. Domovem je Země na které žiji, každá její součást kde jsem žil, kde ještě žít budu (třeba jen na několik dnů). Je to něco, co nelze vytrhnout ani z dějin ani z duše, svůj Domov nesu sebou a Domov mě nese mým životem. Ne, Domov nejsem já, ale je se mnou, je mojí součástí, kterou nemohu zapřít, opustit, patří ke mně jako mé dvě ruce, mé oči, moje duše. Stručně: kdy a jak, s kým a s čím, mé minulé i budoucí bytí – to všechno k němu patří. Domovem byl a je můj dětský pokoj, mé knihy a školní sešity, otec i matka a jejich večerní pohádky před spaním, štípání dříví do kamen, domovní skládka uhlí, mé školy, paluby letadel, náš dvůr, moje kancelář, samozřejmě náš kostelík a dokonce i ten dnešní virtuální svět… zdaleka se mi nedaří vyjmenovat opravdu všechno. Domov je jistý stav, určitý děj, určitá barva, chuť a pohlazení, objetí a radost, smutek, vítání a loučení, úmrtí a narození…“
Ne, autor přes hojnost nápadů a myšlenek nevyčerpal bohatství pojmu, na straně druhé svůj výklad snad pojal až příliš široce. Je to možná tím, že každý Domov je jedinečný, každý patří jen někomu, každý má trochu rozdílný obsah. K tomu mému určitě patří domeček, do něhož mě více než před půl stoletím přivedla moje dívka, i ten, který jsme spolu po létech budovali, lepili, jako vlaštovka své hnízdečko. Patří k němu každá cihla, kterou jsme obrátili v rukách, ten několikaletý náročný a zdánlivě nekonečný boj na jehož konci přece jen vznikl příbytek pro tři, později čtyři generace. Nesmím zapomenout ani na naší zahrádku, jejíž každou hroudu, každý centimetr čtverečný jsme snad za ty roky otočili stokrát, aby nám poskytla něco radosti, pocitu síly, dovednosti, úspěchu a konec konců i něco chutné krmě. Konečně k němu patří i menší a větší neúspěchy, porážky, nezdary, bez nichž se lidský život, lidské konání nikdy neobejde.
Nejsem si jist, že pokusy vyjádřit slovy obsah toho nesmírně obsáhlého pojmu mohu pokládat za úspěšné, asi se nadále spokojím s tím, že k jeho plnému pochopení musí stačit naše city, naše nitro, naše srdce.
Imrich Lencz
Další články autora: