Zastavení v Izraeli - II
Výsadkářem v izraelské armádě
Dne 26. července 1956 obsadili egyptští vojáci v Káhiře Společnost suezského průplavu Compagnie universelle du Canal maritime du Suez, aby ho znárodnili. Jedinečnou stavbu, dlouhou 193 kilometrů, kterou financovali především francouzští, italští, rakouští, američtí a ruští investoři a podle projektu Rakušana Aloise Negrelliho dostavil v roce 1869 tým Francouze Ferdinanda de Lessepse. 
Prezident Násir ale potřeboval peníze na stavbu Asuánské přehrady a násilím, u příležitosti čtvrtého výročí vítězství egyptské revoluce, kdy v roce 1952 byla svržena monarchie, průplav obsadil. Roční příjem z plavebních poplatků od lodí činil stovky milionů dolarů, dnes je to skoro pět miliard ročně za proplutí více než 25 tisíc lodí.
Proto se do boje o navrácení Suezu zapojil koncem října 1956 kromě Francie Velké Británie také Izrael. Jedním z vojáků, kteří se během Sinajské války ocitli až na břehu průplavu byl ostravský rodák Kurt Lanzer.
,,Narodil jsem se sice v Ostravě-Petřkovicích, ale v roce 1933 jsme se přestěhovali do Michálkovic, kde přes dvě stě let bydlel rod Lanzerů. Před druhou světovou válkou to už bylo šest rodin. Všichni jsme žili ve čtvrti, které se dodnes říká Lanzerovec. Měli jsme v Michálkovicích hospodu, matka prodávala v našem obchodě se smíšeným zbožím. Když vypukla válka, Němci hned v noci Židy shromáždili v michálkovické měšťance, kde byly výslechy, po nichž nás poslali na státní česko - polskou hranici...”
Naslouchám slovům v plynulé češtině, znějící z úst Izraelce, skoro šedesát roků žijícího v Izraeli. Jmenuje je Kurt Lanzer, dnes penzista z Ramat Jicchak u Haify.
,,Němci nám zakázali se vrátit domů. Mně bylo jedenáct let. Nic jsme si nesměli s sebou vzít. Byli jsme jen v kalhotách a košili, někdo v kabátě, přitom každý z Lanzerů měl v Michálkovicích nějakou výnosnou živnost - obchod, řeznictví či povoznictví. Pak jsme se dozvěděli, že ještě tu noc sousedé tento majetek zcela vyrabovali..."
Na stěnách jeho čtyřpokojového izraelského bytu, který se dnes v Izraeli prodává za více než 250 tisíc amerických dolarů, visí pamětní fotografie. I mladého šviháka v parašutistické uniformě s bohatou čupřinou vlasů. Musím se podívat blíž, abych tohoto výsadkáře mohl ztotožnit s rozvážným mužem s velmi vysokým čelem, horkým sluncem opáleným do bronzova.
,,Otec měl v devětatřicátém dobrého kamaráda pana Neboráka v Rychvaldě. Ten nám sehnal nějaké polské peníze, kolem pěti stovek zlotých, dal nám bochník chleba a dvě štangle slámu. Jeho čeledín nás pak zavedl přes Fryštát k hranicím do Českého Těšína. Třetího září jsme byli v Krakově. Marně jsme klepali na dveře českého konzulátu. Byl už evakuován do Lvova, kam jsme se vydali i my. Pár kilometrů před ním nás ale dostihli Němci. Schovali jsme se u polských rolníků. A když byla podepsána smlouva mezi Německem a Sovětským svazem o tom, že Rusové mohou zabrat kus Polska, ocitl se Lvov v jejich moci. Bydleli jsme v tomto městě až do roku 1940."
Strastiplná ruská anabáze
,,Zatímco já jsem ve Lvově chodil do polské školy a bratr Valter studoval na gymnáziu, otec dělal číšníka v kavárně Ritz a druhý bratr Norbert dělal dlaždiče. Tak nám vydělávali na živobytí. Pak ale Rusové internovali všechny cizince, podezřelé ze špionáže. Nás odvezli dobytčáky až do gorkovské oblasti do lágru Panino, kde bylo asi patnáct stovek Čechů, Poláků a Rakušanů. Cesta tam trvala skoro měsíc. Někde jsme na stanicích chytili slepici a upekli, jindy jsme něco vyměnili za jídlo. Do té doby jsem nevěl, co je to zloděj. Hlad mě to ale prozradil. Z celého vlaku jsem pak uměl asi nejlíp krást. Abychom přežili..."
Přes rok bydleli Lanzerovci v sibiřském lágru. Dostali jeden byt, o který se dělili s utečeneckou polskou rodinou. Deset lidí se tísnilo ve třech pokojích. Otec se staršími bratry pracovali v lese, Kurt chodil sbírat hřiby a borůvky. Pak dělal z kůry lipových kmenů ,,laptě", nuzné boty pro náhodné zájemce.
Koncem roku 1941 se začaly skupinky utečenců stěhovat z Kavkazu na jih za teplem. Tak i pětičlenná rodina Lanzerů přešla do Uzbekistanu, kde byli ubytování v táboře u Tadžických hranic. V tamním kolchoze už pracoval při výkopech zavodňovacích kanálů s otcem a bratry i třináctiletý Kurt. Až se dozvěděli, až se v Buzuluku tvoří československá armáda.
,,Můj otec i s bratry odejeli v otevřených vagónech do Buzuluku mezi prvními. Setkali se tam s dalšími Židy. Byli to právě Židé, kteří vytvořili základ Svobodovy armády. Během deseti dnů cesty do Buzuluku však můj otec těžce onemocněl, přesto narukoval, stejně jako bratři, z nichž ten starší musel podstoupit amputaci několika prstů na nohou, které mu silně omrzly," popisuje Kurt jedinou jistotu své rodiny, již se stala armáda.
,,Já s maminkou jsme ještě zůstali v lágru. Pak jsme si ale podali písemnou žádost, že chceme jako dobrovolníci ke Svobodovi. Museli jsme žádat, bylo mi teprve patnáct. V srpnu 1942 jsme přijeli do Buzuluku, kde jsme zjistili, že můj otec již nežije. Zemřel na následky těžké infekční choroby. Byl jsem přidělen ke kulometné rotě, v níž sloužil i můj bratr Valter. Jako příliš mladý jsem zůstal v týlu u náhradního praporu. Oba bratři padli hned první den bojů u Sokolova 8. března 1943, kde zahynula polovina vojáků české jednotky..."
Když se zformovala první česká brigáda, byl Kurt Lanzer přidělen k jejímu spojovacímu praporu, s nimž pak pokračoval jako radista přes Polsko, Slovensko a jižní Moravu, kde ho u Boskovic zastihl konec války. Mezitím prodělal také parašutistický výcvik u druhé paradesantní brigády, která byla nasazena do Slovenského národního povstání. Generál Svoboda však jeho veliteli osobně Kurtovu účast zakázal se slovy, že když mu padli už dva bratři a zemřel otec, není nutné riskovat život dalšího Lanzera.
S týlem armády jako zdravotní sestra postupovala i Kurtova maminka. Celá jejich jednotka pak byla převelena do Prahy, kde se zúčastnila slavnostní přehlídky. Pochodovali ze Staroměstského náměstí až na Pražský hrad. Koncem září téhož roku byl od svého praporu v Turnově propuštěn do civilu. První jeho cesta vedla do rodné Ostravy.
,,Byl to koncem pětačtyřicátého smutný návrat. Z celé naší rodiny nezůstal kromě mne a maminky nikdo. Z těch Židů, kteří byli s námi vyhnáni z Michálkovic, nikdo nepřežil...”
Směr Palestina!
,,Žili jsme v Ostravě u přítele mé maminky, začal jsem se učit za elektrikáře u firmy Grabowský. Protože jsem ale stačil před válkou vychodit jen pět tříd základní školy, musel jsem absolvovat urychlený kurz, takže jsem během jednoho roku ukončil zbylé třídy měšťanky. V roce 1948 jsem se dozvěděl, že se začala organizovat izraelská jednotka v Československu. Tak
jsem se přihlásil ke spojařům. Po čtyřměsíčním výcviku ve Střelné u Libavé jsem se vydal se čtyřmi československými skupinami vystěhovalců do nově vytvořeného židovského státu. Přes Rakousko a Itálii vlakem, dál lodí do Haify. Vylodili jsme se 2. února 1949."
V izraelské armádě se přihlásil mezi první vojenské parašutisty. Po výcviku v Haifě a Tel Avivu, kdy mu osobně premiér Ben Gurion předával odznak úspěšného zakončení prvního parašutistického kurzu v Izraeli, sloužil rok a půl při obraně Jeruzaléma. Bylo jich pětadvacet výsadkářů, z toho osmnáct Čechů.
,,Pak jsem přešel do civilu jako rotný - záložák a dělal jsem řidiče u dopravní firmy. Můj první džob byl šofér ambulance, pak jsem rozvážel mléko a kakao pro děti ve školách. Ve čtyři ráno jsem začal, v devět dopoledne skončil a měl celý den na to, aby si mohl ještě přivydělávat. V roce 1956 začala další válka - Sinajská, které jsem se také zúčastnil...”
Nesnadné návraty
Po boji o Jeruzalém se Kurt dostal ve funkci dělostřelce až k egyptské hranici. To už měl po mnoha tahanicích konečně vízum do Československa, kde po něm tesknila jeho matka. Měl také lodní lístek do Janova a pak vlakem na Moravu. V době, kdy měl odcestoval, vypukla ale 30. října 1956 Sinajská válka a jeho jednotka musela do bojů, takže to nestihl. Až o mnoho let později a první, co udělal, byl telefonát generálu Svobodovi.
,,Měl jsem jeho privátní telefon od kamarádů. Zavolal jsem mu: Tady je Lanzer, který sloužil pod vašim velením v Buzuluku. A on na to: Kterej Lanzer? Říkám: Malý Lanzer. Nás bylo totiž narukovaných v Buzuluku sedm Lanzerů. Tři bratři, náš otec, dva přímí bratranci a jeden vzdálený bratranec. Vyřídil jsem mu pozdrav od jeho důstojníků, kteří žili také v Izraeli. Tak mě pozval k sobě. Poznal mě, znal naši rodinu. S mojí maminkou se setkával skoro při každé své návštěvě Ostravy. Ať už tam přijel jako ministr národní obrany nebo prezident...”
Z Kurtových slov je znát, jak rád na toto setkání vzpomíná. Jak by ne. Generál Svoboda byl jako jeho druhý táta. Prožili společně všechno dobré i zlé. Byl svědkem Kurtova dětství. Zrání v muže. Tragického rychlokurzu života. I bez bar micva.
,,Mám kamaráda, také Žid, který byl během Sinajské války na našem velvyslanectví v Egyptě vojenským atašé. Říkal mi, že stál v době války na druhé straně Suezského kanálu a měl velice nepříjemný pocit, že jako Žid a český voják musí podporovat Araby, bojující proti židovskému národu. Byla tehdy ale taková politika a on měl svůj dobrý džob," pokyvuje hlavou Kurt.
V září 1955 podepsala československá vláda s Egyptem lukrativní smlouvu o dodávce zbraní, většinou sovětské výroby - na 140 stíhaček a bombardérů MI-15 a Il-28, přes dvě stě tanků T-34 a další tisíce granátů, kulometů, houfnic a transportérů. Zaplacena byla jen asi čtvrtina, zbytek dolarů byl vracen v naturáliích - v dodávkách rýže, bavlny a tropického ovoce.
Milovaná armáda
,,Jestli jsme někdy mysleli na to, že zatím nebudeme mít děti, protože je válka, protože je to pro ně nebezpečné? Absolutně ne!" říká kategoricky Kurtova manželka polského původu Karmela.
,,Ani jednou za devět měsíců jste neměla strach, do čeho se vaše dítě narodí?" snažím se pochopit nezvykle znějící strunu mateřského citu. ,,Ani já, ani žádná z izraelských žen, které znám, a jimž synové padly na frontě, nikdy nelitovaly, že svého syna porodily. Každý člověk má přece své předznačení. Co se má stát, to se stane. Hlavně ale jsme rodily děti pro posílení naší rodiny, našeho státu. Pokud šly do boje, věděly jsme, že musí. Aby se už neopakoval holocaust."
,,A když šla do vojenské služby vaše dcera Tali?" žasnu.
,,Všichni jsme byli na vojně, každý, kromě vdaných žen a ortodoxních Židů, absolvoval nějaký výcvik. Izrael je malá země. Každý se musí naučit se bránit. A hlavně rychle být v pohotovosti."
Paní Karmela má na něžnou ženu rázné vojenské uvažování. Ukazuje mi fotografii dcery Tali. Půvabná dívka leží na zemi v maskáčích a míří někam na nohy neviditelného fotografa americkým samopalem M - 16.
,,Od začátku jsme měli v Izraeli extrémní podmínky pro život. Začínali jsme na poušti. Abychom přežili, museli jsme ji zavlažit. A potom ještě ubránit. Bráníme ji podnes. I své životy. Tomu odpovídá také výcvik vojáků. Drasticky tvrdý, až nelidský. Jen tady zřejmě platí nejvíc: Těžce na cvičišti, lehce v boji. K tomu, aby byl voják vybrán do jedné ze tří elitních jednotek, aby dostal po ukončení výcviku červený, zelený nebo fialový baret, musí ujít v poušti padesátikilometrový ,,pochod s nosítky". Je vybrán nejtěžší voják, kterého střídavě ostatní nesou. Cíl je ve výšce čtyři sta čtyřicet metrů nad hladinou Mrtvého moře na hoře Masáda," popisuje Kurt výcvikový horor.
,,Můj otec i matka byli věřící, ale ne ortodoxní. Na velké svátky jsme před válkou v Ostravě chodili do jedné ze čtyř tehdejších synagog. Slavil se jen Nový rok a Jom kipur. Byl jsem sice obřezaný, ale kromě toho, že jsem věděl, že jsem Žid, jsem o židovství neměl ani ponětí. Ani bar micva jsem neměl. Ve třinácti jsem byl totiž už v ruském lágru, kde nebylo pomyšlení na nějaké svátky," směje se můj hostitel a jako jediný z izraelských Židů, s nimiž jsem se setkal, nám oběma nalévá číšku koňaku.
,,Netušil jsem tenkrát ani, co je to košer jídlo. Svíčková byla u nás skoro na denním pořádku. Maminka vařila čistě česká jídla, zatímco u věřících Židů je maso se smetanou nemyslitelná kombinace. V Izraeli nás moje matka navštívila třikrát, a vždycky zde byla asi tři měsíce, což bylo dost času na to, aby moji ženu zasvětila do svých kuchařských tajů. A v lágru maso, tuky nebo máslo skoro nebylo, takže jsem ho ani nemohl jíst s mléčnými výrobky. O těch jsem si v Rusku většinou také nechával jen zdát."
Koncem roku 1999 byli znovu v Ostravě. Jejich děti si přály podívat se do Osvětimi. Když byli v Krakově u strýce jeho ženy, zajeli si i do tohoto koncentráku. Kurt tam ale s nimi nejen, nikdy tam nebyl a nikdy tam ani nepojede. Jen na to pomyslí, strašně ho to dojímá a děsí...
,,Moje děti měly z Osvětimi šok. Dcera dostala hysterický záchvat. Plakala z děsu. Nebyla k utišení. Nad tou hrůzou, kterou tam spatřila. Nesmíš se divit, když mladý Žid uvidí osvětimské baráky, že ho ani ve snu nenapadne, že by neměl jít do naší armády. Naši mladí vědí moc dobře, co se dělo s Židy kdysi. A nechtějí, aby dopadli jako naše generace. Aby je někdo zase vyvražďoval a ponižoval. Jsou hrdí na svůj stát. A nikdy ho nezradí. U nás chodí voják i na WC se zbraní."
Kurtova dcera Tali byla pět let v kibucu. Pak šla splnit svoji vojenskou povinnost. Pro dívky v Izraeli to znamená dvaadvacet měsíců. Pak byla v Evropě a uvědomila si, jaký je rozdíl mezi mládeží tam a v Izraeli. Zatímco evropské dívky a kluci se baví, 
kam a s kým na čundr, na diskotéku, nebo kolik si kde vydělají, izraelská omladina si v barech povídá o tom, kdo k jaké půjde zbrani. Dívky nevyjímaje. Všichni by nejraději k parašutistům nebo k námořnickému komandu. Nebo k rozvědce generálního štábu.
,,Náš syn umí dokonale arabsky, anglicky a hebrejsky. Měl výborný prospěch ve škole. Dostal se k letcům. A po jedenácti měsících, kdy už létal sám, musel odejít. Potíže se zády. Páteř nevydržela. Když ukončil povinné tři roky na vojně, dostal předvolání, aby se dostavil na úřad prezidenta státu, pod něhož patří Mossad. Ve veškerých testech a zkouškách opět uspěl. Pravidelně trénoval, chodil běhat, aby byl ve formě. Asi to přehnal, protože zhubl. Tak honem začal jíst, co se do něho vlezlo. Pozdě. Nedosáhl požadovaných pětašedesát kilogramů hmotnosti, což je jedna z podmínek pro přijetí do Mossadu."
Když byl v roce 1990 na oficiální návštěvě Izraele prezident Václav Havel, setkal se také s českými Židy z Buzuluku. Byl mezi nimi i Kurt Lanzer.
,,Představil jsem se. Pan prezident se na mě podíval a říká: Vy vypadáte na Svobodovce poměrně mladě. A já na to, že mi také bylo jen patnáct roků, když jsem v Buzuluku narukoval do Svobodovy armády...”
Epilog
Odjíždíme z Ramat Jicchak do Haify. Je to patnáct minut cesty. Jedeme kolem autobusové stanice. Je neděle. Vojáci s puškami kolem krku čekají na dopravu ke své posádce. Ve čtvrtek pojedou zpět. Ke svým rodinám.
Je podvečer. Vojáci vyhlížejí auto, které by je stopem svezlo. Je to sice riziko. Staly se případy, kdy jim zastavili Arabové, unesli je mimo město, kde je zabili. Přesto stopují dál. Chtějí se dostat co nejdříve domů. Vyspat se. Izraelská vojenská služba je nejnáročnější. Sotva voják usedne v autobuse, už spí. Z únavy.
Teď ale pořád ještě čekají na odvoz. A s mnohými z nich si povídají starší ženy. Nejsou to jejich matky. Jsou to ,,tetičky". Ne však jejich příbuzné. Tak se zde říká ženám, které nosí těmto mladíkům i dívkám něco napít, najíst, alespoň ovoce. Jsou členky společnosti, starající se nezištně o vojáky. Ti mohou přijít do kiosku, kde dostanou základní občerstvení zdarma. Neplatí ani v autobusech. Až když přijedou ke svým blízkým, teprve tam prokáží, že ne zbraň je jejich milenkou. A mír že je pro ně svátost svátostí.
Slova Izajáše: ,,I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meče proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji!"
Břetislav Olšer
Související články:
