Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Loučení
 
Každé loučení je smutné. Čím je člověk starší, tím častěji se loučí a je to loučení stále smutnější a smutnější. Jana se dnes loučí se svou milovanou chaloupkou. Už nemá fyzicky na to sem jezdit. Vždyť chalupa je stoletá a po příkrých dřevěných schodech už se do prvního patra obtížně dostává. Vlastně, když sem již přes šedesát let jezdí, tak je podstatně starší.
 
Tenkrát, když ji koupili to byla ruina. Nakonec pokud srovná dnešní ceny nemovitostí, tak to tehdy bylo za pakatel. Pravdou je, že tehdy ani neměli na to peníze. a tak ji koupili dohromady s rodiči. Původní majitelka zemřela a posledních dvacet let se i z důvodu nemoci o nic nemohla starat.
 
Když Jana chalupu poprvé uviděla nevěřila, že se tam dá bydlet. Spodní místnosti měly vytrhané podlahy, pro vodu se muselo chodit do obecní studny a za WC sloužila kadibudka se sudem, připlácla k zadní stěně domu. Začátky nebyly lehké, ale byli mladí.
 
Tu chalupu koupili hlavně kvůli zdraví dětí, ve městě bylo v té době nedýchatelně. Pobyt na čerstvém vzduchu byl tedy prioritou. Vesnice napůl opuštěná původními obyvateli po jejich odsunu, začala i díky chalupářům pomalu znovu ožívat. Ale už zde byla možnost dopravy autobusem, stanice byla nedaleko, také tam byl nedaleko malý obchod. Chalupa byla za potokem, a i když v té době po silnici toho moc nejezdilo, byla stranou. V blízkosti byli na jedné straně sousedé, kteří tam žili celoročně. Na druhé straně byla velká louka a za domem kopec a lesík. Ideální místo pro rekreaci. Trvalo dost dlouho, než se podařilo vybudovat přijatelné bydlení. Za tu dobu dům pravidelně zejména v létě ožíval dětmi, později vnoučaty. Ale to už je dávno. Teď je dům prázdný a nikdo o něho z dětí nemá zájem. Včera tu měla pracovníky z muzea, aby si eventuálně něco vybrali do svých sbírek. Odvezli si plné auto s tím, že přijedou ještě jednou pro další věci. Věděla, že budou mít zájem, protože když se tam zařizovali, tak byli vděční za vše, co jim kdo zdarma či levně dal. Tehdy se moc věcí nevyhazovalo jako dnes. Bylo zajímavé pozorovat muzejníky při práci.
 
Hledali na věcech značky a pak pomocí jakéhosi mobilu si ji ofotili a hned věděli, kdo byl výrobcem. Někdy jim přístroj nic neřekl, ale jak ji řekli, tenhle přístroj je jen orientační, v práci mají podstatně lepší, se širokým rozsahem. No to je pokrok, řekla nahlas. Oba se jen usmáli s tím, že jim to opravdu usnadňuje práci. K některým věcem měla i příběh, jako k tomu křeslu. Původně bylo ve foajé ústeckého divadla, když bylo otevřeno 21.9.1909. Pak sloužilo jako zlatý trůn v několika inscenacích a posléze vyřazeno na topení. Také nábytek v obývacím pokoji má svou historii. Rodiče známého byli nuceni se jako nežádoucí vystěhovat z Drážďan po roce 1945, po jejich smrti tento robustní nábytek za odvoz byl darován a s ním i stolní hodiny. Právě se připomínaly odbíjením dvanácté. Muzejníci z toho byli nadšeni, jen u hodin se ptali, jestli ta dírka není po červotoči. Vůbec se ji nevšimla. Když se konečně rozloučili se slovy, že ji pozvou na zahájení výstavy, Jana vzala hadr, aby nábytek trochu otřela. Zejména sekretář, který sloužil na běžné věci, nebyl, co ho s problémy nastěhovali z jedné strany moc udržován, protože byl u stěny. Přejížděla pomalu jeho stranu a náhle objevila malou nerovnost. Asi suk, ale k jejímu překvapení vyskočil po dalším přejetí malý šuplík.
 
Že by tajná schránka, usmála se, vždy si přála najít nějaký poklad. V šuplíčku byla malá krabička a v ní nějaké staré zvláštní brýle a jehla. Hodiny se opět ozvaly, a to ji připomnělo podívat se na tu dírku. Ta jehla se na ni hodí. S brýlemi dírku začala zkoumat a zdálo se, že je to jen nějaká dávná, zašlá špína. Jehla vypadala spíše jako špendlík a do dírky zapadla. Několikrát s ním tam zatočila, aby špínu dostala pryč a objevil se malý otvor ve kterém něco leželo. Teprve teď si všimla, že ten špendlík nemá hladkou špičku, ale nějaké zářezy.  Vyndala malé hodinky. Nápaditá skrýš, když hledat hodinky, tak hodiny napoví, pomyslila si s úsměvem. Ale najednou toho na Janu bylo už moc. Celé dopoledne prohledávala s muzejníky půdu a kůlnu a teď tyhle tajemné skrýše. Byla už hodně unavená, artritida se ozvala v plné síle a teď ještě ty skrýše. Odešla před dům a dívala se na právě zapadající podzimní slunce. Uvědomila si, že už to vidí naposledy. Brzy ráno si přijedou z muzea pro zbytek věcí a už to bude definitivní konec její chaloupky. Se slzami v očích odešla spát. Časně ráno přijel stěhovací vůz. Jana čekala náklaďák, a to ji překvapilo. Čtyři urostlí muži ukázali, jak stěhují profíci. Pečlivě vše zabalili tak, jako se vozí nový nábytek, a ne staré krámy, jak to nazvali její mladí. Jejich souhra byla úchvatná a během dvou hodiny bylo hotovo. Rozloučili se a Jana si uvědomila, že jim nemohla nic nabídnout, ani kávu. Držela v ruce svůj starý a už jediný hrnek, který s ní odjede domů. Měla čas, a tak naposledy si v něm vychutnávala poslední kávu při vycházejícím ranním slunci.
 
 
Podzimní náladu si zamilovala právě v těch kopcích, kdy příroda si vzala svůj nezaměnitelný barevný šat. Dole ve městě byl podzim zavalen mlhou a tady, jako mávnutím čarovného proutku krása. Škoda, že neumí malovat, ta paleta podzimních barev k tomu přímo vybízela. Vzpomněla si, že má ještě v tašce ty poklady, co objevila. Vyndala ty zvláštní brýle a dlouho si je prohlížela. Pak si je nasadila a s hlavu otočenou k sousedům se dívala jim rovnou do talíře, právě snídali. Jenže mezi ní a jejich kuchyní byly dvě místnosti a silná stěna jejich domu ve vzdálenosti třiceti metrů. Nechápala. Otočila hlavu na ty vzdálenější sousedy, jejichž dům nebyl běžně skoro vidět, také tam se zrovna snídá. S rozčilením pohlédla dolů a viděla na svém záhoně zbytky nějaké stavby. Slyšela, že před dávnými lety stál před jejich chalupou další dům, který povodeň strhla. A teď to viděla. Zůstalo tam nejen zdivo, ale i různé věci z té domácnosti. Zachvěla se a raději brýle zase uložila. V krabičce ještě byly hodinky, ale s nějakým divným ciferníkem. Vůbec tomu nerozuměla, a bezmyšlenkovitě osahávala různé nerovnosti co na nich byly. Budu je muset vzít do muzea, aby se na ně podívali s tím svým zázračným přístrojem. Určitě budou hodně staré a muzejníkům udělají radost, pomyslela si. Tipuji na 19. století řekla nahlas. Ráz krajiny se náhle změnil, byl krásný letní den, zelené stromky ji kývaly na pozdrav a nedaleko začínaly svážet seno. Pocítila úlevu celého těla vůně sena ji lákala seběhnout dolů a pomoci při sklizni. Vše bylo umocněno zvláštním takovým velebným tichem, které uklidňovalo její mysl. Cítila se opět mladá, plná síly.
 
Tak tady bych chtěla zůstat navždycky pomyslela si a zavřela oči.
 
Jaroslava Krejčová
* * *
Zdroj ilustrací https://pixabay.com/cs/ https://www.sbazar.cz

Zobrazit všechny články autorky  
 


Komentáře
Poslední komentář: 03.12.2023  14:39
 Datum
Jméno
Téma
 03.12.  14:39 Jaroslav
 03.12.  14:22 Vesuviana
 03.12.  08:49 Von