Jak jsem se stal diplomatem
Už jako kluk jsem měl rád kuriozity. Fascinovaly mne Verneovy romány a k nim se vztahující filmy - Cesta do pravěku a hlavně Vynález zkázy. Viděl jsem je mnohokrát. Ani tehdejší časopisy kupodivu zprávám o světových kuriozitách nějak nebránily. Asi se zdály komunistickým papalášům a cenzorům vzdálené, a proto málo ideově nebezpečné.
A tak jsem se jednoho dne roku 1976 v časopisu Dikobraz dočetl o tom, že na západě Austrálie existuje trpasličí Knížectví Hutt River, které tam už v roce 1970 vyhlásil farmář Leonard Casley, nespokojený s výší daní, které musel platit australské vládě. Jak informoval článek, měla nevelká monarchie při vyhlášení nezávislosti asi třicet obyvatel, převážně členů rodiny a zaměstnanců podnikavého novopečeného monarchy, který už jako kníže Leonard I. pasoval členy své rodiny na hrabata a rytíře. A své děti na princezny a prince. Pranic nevadilo, že Knížectví Hutt River bylo opravdu velmi malé a odpovídalo zhruba velikosti evropskému San Marinu.
Protože se místní šerif s policisty pokusili vniknout do Knížectví a zjistit, co se to vlastně děje, ozbrojené síly státečku vyhlásily válku Austrálii. Konflikt trval dva dny a podle starých anglických zákonů skončil smírem a faktickým uznáním nezávislosti malé monarchie, kterou potvrdila i královna Alžběta II.
Povzbuzeno těmito zjevnými projevy přízně tehdejší konzervativní vlády, začalo se mít Knížectví čile k světu. Vydávalo vlastní poštovní známky, zavedlo svou měnu huttriverský dolar, svou státní vlajku i hymnu a dosáhlo dokonce uznání několika státy světa. Byl tehdy mezi nimi například i Vatikán, který pro Knížectví Hutt River formálně jmenoval i svého velvyslance, jednoho z kardinálů. A tohle vše mi bylo nesmírně sympatické, že někde může existovat malý samostatný státeček jako dlaň, kde si žijí po svém, což se mi zdálo tak absurdní uprostřed Rusy okupovaného Československa a podivně nemocné Evropy. A tak jsem napsal knížeti pánu, vyjádřil mu své sympatie a požádal o podrobnější informace. Přišly mi spolu k pěknými poštovními známkami, pak poslal i pohlednice a prospekty. A nakonec i k mému překvapení dotaz, jestli bych se nechtěl stát diplomatickým zástupcem Knížectví Hutt River v Československu.
Aniž bych se komukoli svěřil, okamžitě jsem souhlasil. A pak jsem to pustil z hlavy. Až jsem jednoho dne přišel z práce a doma mě už v předsíni přivítala žena s velkou obálkou v ruce. Ta obálka byla z Austrálie. Otevřel jsem ji. Byl v ní jediný tuhý list papíru, zdobený barevným státním znakem Knížectví Hutt River, s podpisy a vyraženou pečetí.
„Pokud tomu dobře rozumím, tak mám v ruce dekret, kterým mě Jeho Královská Výsost kníže Leonard I. a jeho vláda jmenují honorárním neboli čestným konzulem a pověřují diplomatickým zastupováním svého státu v Československu."
Uslyšel jsem cinknutí, jak moje stará matka upustila talíř do dřezu. Já sám jsem tím tolik překvapen nebyl. A mé srdce milovníka kuriozit starého i nového světa přitom poskakovalo jako kůzle. Položil jsem dekret na stůl.
„Mami, když Jan Masaryk kdysi po válce obdržel čestný doktorát univerzity v Brně, prohlásil něco v tom smyslu, že je výborné stát se doktorem, aniž by na to musel dlouho studovat. Tak proč bych se podobným způsobem nemohl já stát diplomatem?" „To není možné," řekla maminka. Narodila se ještě v době Rakousko–Uherska, prošla několika režimy, přežila dva císaře, říšské protektory i několik prezidentů. Knížata a králové se jí vzdálili do dávných dob vzpomínek na dětství a do nereálna pohádek a zázraků. „To je báječné," vydechla moje žena a skočila mi kolem krku. Jenže s tím ty pravé problémy teprve skutečně začínaly.