Motal se u kladenské Komerční banky. Uprostřed silnice zoufale plakal a volal: „Babičko, babičko!“ Na tričku měl oranžové káčátko.
Auta ho objížděla. Řidiči a pasažéři se pobaveně a naštvaně divili. Společně s mým vnukem jsme toho ani ne čtyřletého človíčka odvedli na chodník. Třásl se strachem uprostřed neznámého světa velkých domů a velkých lidí.
„Kde máš babičku?“ zeptal jsem se.
„Nevím,“ plakal.
„A jak se jmenuješ?“
„Venda!“
Víc nemohl ze sebe vypravit. Potom se počůral. Měl strach. Z auta to zahlédla opálená dáma a srdečně se smála. Můj vnuk přivedl dva městské strážníky.
„Já ho viděl před dvěma hodinama na hlavní třídě,“ vyprávěl potetovaný muž, kterého se klouček držel za ruku, „volal babičku, plakal a potom vběhl do obchodu. Myslel jsem, že už ji našel. To už je skoro dvě hodiny.“
Hladil človíčka a strážník si sedl do podřepu a utěšoval: „Neboj se maličkej, babičku najdeme.“
„Venda,“ opakoval maličký na otázku strážníka a držel se jeho ruky jako stébla. O pomoc bylo postaráno.
Odcházeli jsme. Můj třináctiletý vnuk říkal cestou: „Dědo, kde je jeho „milující“ babička? Kde jsou pečliví rodiče?“
Myslel jsem na to, proč nikdo z těch, kteří museli ten malý pytel neštěstí vidět, nepomohl. Ten zážitek už půjde s malým Vendou celý život.
Svítilo sluníčko, děti užívaly poslední dny prázdnin, v ulicích plných dobře živených lidí šuměly hlasy. Vnuk dlouho mlčel.
„Na co myslíš, Pepiku,“ zeptal jsem se.
„Dědo, já se někdy za lidi stydím!“
„Já taky,“ přikývl jsem, „pláč a smích chodí světem pospolu. A jak to tak vypadá, budeme se stydět víc a víc.“