INDIE
Kamarádka Kim se u nás zastavila na kus řeči. Začala s tím, že by hrozně ráda jela na dovolenou do Indie. Jednu zájemkyni, co by jela s ní už má. Její manžel nejeví o Indii zájem. „Nechcete se k nám přidat"? Vladimír se rozzářil. Moje reakce však byla negativní. Nikdy mě Indie nelákala, spíš odrazovala. Dokumentární programy, které jsem o Indii zhlédla dotvrzovaly, že je tam neradno jezdit. Už kvůli hygieně a to hlavně. Představa, že tam něco sním a vznikne problém, vzdaloval mou touhu po Indii. Kim se divila a že nevadí, když nepojedeme. S kamarádkou Jannine to zvládne bez nás, i svého muže, který operoval s tím, co já a ona ho přece nebude nutit a přesvědčovat.
Mě však přesvědčili, a to s podmínkou, že pojedeme s Wendy Wu společností. Organizují zájezdy do Asijských států s malými skupinami lidí. Byli jsme s nimi v Číně v roce 2005 a vše proběhlo v naprostém pořádku. Na Čínu máme úžasné vzpomínky. S Wendy Wu jsou zajištěny krásné hotely, s jídlem si nikdo nemusí dělat starosti, neboť o všechno je do puntíku postaráno. Kim nic nenamítala, naopak, souhlasila. S jakou společností se do Indie dostane byl ten její nejmenší problém. Smířila jsem se s myšlenkami na cestu do Indie. Před cestou jsme zavítali do střediska na povinné očkování, koupili tam malou cestovní lékárničku doporučenou a připravenou lékaři do zemí, jako je právě Indie. Léky, které jsme obdrželi naháněli větší strach než z výletu a modlili jsme se, aby nebylo potřeba jejich použití.
Odletěli jsme z Canberry. Cesta nám ubíhala dobře a na druhý den brzy ráno jsme dorazili do Singapuru. Další spojení do New Delhi bylo až v 17 hod. Tím pádem jsme si do sytosti užívali flákání v letištní hale. Štěstí, že Changi letiště je velice moderní a pohodlné. Prospěla nám masáž unavených nohou. Po osmi hodinovém letu nohy potřebovaly rozproudit krev v žilách. Hned jsme se cítili lépe a čekání bylo příjemnější.
Kim s přítelkyní přiletěly ze Sydney pozdější linkou až odpoledne. Jannine nám byla představena a společně jsme se radovali v očekávání zajímavé dovolené s neopakovatelnými zážitky, ze země velkých rozdílů. Reprezentativ Wendy Wu společnosti - Vishal, si nás vyzvedl ještě s dalšími přihlášenými v Delhi na letišti a zavezli nás s řidičem po dlouhém letu do hotelu.
Když nás Vishal počítal, měli jsme radost, že se bude starat pouze o jedenáct zájemců tohoto výletu. Menší skupinky připomínají rodinné spolky, početné jsou unavující. Letmo jsme se představili a odporoučeli na vytoužený odpočinek do pokojů.
Ráno po snídani nás čekala projížďka ve třetím největším indickém městě s 18 miliony lidí. Na první dojem z Indie se hned tak nezapomene. Vládl neskutečný chaos a zácpa aut na silnicích. Pravidla provozu? Ty skoro nikdo nedodržuje. Jak to prostě v dané situaci vychází. A ten hluk z klaksonů působil jako špatná zkomponovaná skladba rozladěných zvonů.
Bylo nám líto žebráků a nuzně vypadajících lidí. Špína s odpadky hyzdily ulice a mezi nimi se lažo plážo promenádovaly krávy a kozy. To bylo něco, s čím jsme se do této míry ještě nikdy nesetkali. Uvědomili jsme si v jakém nadbytku žijeme naše životy a kolik nepotřebných věcí se v našem domě schovává. Podívaná z autobusu byla vyhlídka z bezpečného místa. Jiné to bylo při vystoupení z tohoto zdánlivého bezpečí. Při přecházení z jedné strany ulice na druhou hrozilo nebezpečí života.
Autobus zastavil před Red Fort. Obdivovali jsme historické monumenty a ještě ten samý den zhlédli největší indický Mosque Jama Masjid a Gandhi Smriti muzeum. Vzpomínka na velikána Mahátmu Gándhího. Cestujícím do Indie vzpomínkové místo doporučuji. V muzeu byl naprostý klid a pohoda. Při zpáteční cestě na hotel nás opět rozladil hluk a chaos v ulicích.
U seznamovací večeře jsme si navzájem předávali poznatky z prvního dojmu dovolené. Očekáváme další překvápka ze země plné kontrastů. S našimi spolucestujícími se seznamujeme postupně. Zdá se, že jsme úžasná skupina. Manželé z Perthu - Esma původem z Malajsie, John Australan, manželé z Victor Harbor - Franca Holanďanka, Vic Australan, Alan Australan z Melbourne, Cecilia původem z Bornea žijící v Perthu, Kim Číňanka, Jannine Angličanka a my dva. Jediný, kdo se zájezdu účastnil z Evropy byl Skot Barry.
Do města Varanasi (Benares) nám letadlo odlétalo na druhý den brzy ráno. Ranní jízda městem na letiště byla přívětivější a klidnější. V 6.30 už jsme byli v nejstarším, zároveň hlavním městě hinduismu ‐ Varanasi. Neskutečné město, plné barev, linoucí se kolem západního břehu řeky Gangy (Ganges). Mnoho zasvěcených přijíždí do města za modlitbami a smytím všech hříchů v posvátné řece. Puja ceremony of Ganga Aarti. Je to oslava plná rituálů, písní a modliteb. Aarti znamená božské světlo. My jsme se do posvátného města dostavili právě první den Holi festivalu, který se koná plných pět dní.
Vishal nás představil lokálnímu průvodci města Varanasi. Oba dva měli připravené barvy. Legrace nastala, jakmile jsme si navzájem začali malovat obličeje pestrými barvami. Museli jsme přece vypadat autenticky na večerní ceremonii. Od hotelu jsme odjížděli k posvátné řece s rikši. Ind, který si nás za sebe posadil, poctivě šlapal, aby nás na oslavu včas dopravil. Takový hubený prďolka to byl a děsilo nás, co námahy musí vynaložit k přepravě našich přepapaných těl. S ostatními rikši jsme tvořili řetěz, pomalu, ale jistě blížícímu se k řece. Opět jsme žasli nad špínou kolem nás.
Jako by celé to historické místo sedělo na odpadkovém smetišti. Jízda smrti trvala od hotelu ke Ganze 20 minut. Motorové vozidla troubily jedno přes druhé, krávy a toulaví psi se pletli ve vozovkách. Mezi tím vším nepořádkem se hemžilo nesčetné množství žebráků. Znovu jsme si uvědomili, jak je nám v Austrálii dobře. Dorazili jsme na místo, sešli k loďkám, kde na nás čekal člověk s takovou chatrnou kocábkou. Měli jsme obavy, aby se řeka nestala naším pohřebištěm. Chlápek však pádloval obratně, takže se nebylo čeho bát. Přiblížili jsme se k místu kremace (Chat).
Hořelo na břehu přibližně na sedmi místech. Rituál spalování zesnulých se odehrává každodenně 24 hodin nepřetržitě. Není divu při tak velké populaci lidí. Hindové i z jiných částí Indie putují k řece Ganze s pozůstatky svých nebožtíků, aby po spálení mohli popel hodit do posvátné řeky. Sen každého Hinda je být upálen právě ve Varanasi. Duše bude spasena očistou tohoto rituálu a čeká jí další krásnější zrození podle jejich víry.
Po západu slunce jsme byli svědky nádherné hinduistické Holi ceremonie se zpěvy a pálením voňavých olejů. Na hotel jsme se dostali k půlnoci opět s rikšou, který se proplétal mezi vším tím chaosem. Tajil se nám dech z toho všeho, těšili jsme se na odpočinek a hlavně klid.
Další den začal o půl šesté ráno. Autobus nás dopravil do centra města, nedaleko řeky Gangy. Dalších 20 minut jsme pokračovali pěšky. Hemžilo se tam kolem dokola plno lidí. Pozorovali jsme jejich ranní activity. Opět se probudil soucit s ubohými zvířaty. Hrabali v odpadcích a hledali obživu.
Jak je to s titulem posvátné krávy jsme se ptali Vishala. Chtěli jsme tu smutnou situaci objasnit. Dokud krávy dávají mléko, jsou krmené a opatrované. Jakmile kráva zestárne a je neproduktivní, lidé, kteří jí vlastní vypustí krávu na svobodu a ono bezbranné zvíře křižuje indickými ulicemi. Doma pošlá kráva by chudé rodině stála hodně peněz za kremaci. Jestliže na vlastní pěst přežívá na ulici a chcípne, musí se postarat státní orgán. Opravdu roztomilé vysvětlení.? Brr! Náš názor, jaký ukrutný osud kravičky mají, nezměnil. Blížili jsme se k posvátnému místu vystrašení z toho, aby na nás neskočily opice a nepokousaly nás. Skákaly po kamenných monumentech a ohrožovaly kolemjdoucí. Ještě že to očkování zahrnulo i vzteklinu. U řeky jsme nasedli do kocábky a pluli k dalšímu pohřebnímu místu. Východ slunce byl tak krásný, že jsme na chvilku zapomněli, za jakým účelem byl výlet zamýšlen. Fotografovali jsme tu nádheru, která vyvolala blažený pocit pohody. Na místech po upálených hrabali psi. Jeden z nich dokonce okusoval paži nějakého nebožtíka. Mráz nám šel po zádech. Průvodce z tohoto kraje nám vysvětloval, jaká je to čest, se nechat upálit tradičním způsobem. Všude dokola to smrdělo čmoudem a z kalné vody šel příšerný zápach. Ranní očista věřících byla další podívaná k nezapomenutí. Chlapi se v plavkách potápěli, mydlili svá těla, vlasy, i tu vodu labužně popíjeli. Ženy se nořily oblečené v sárí do té močůvky. Někteří myli krávy, další prali prádlo. Připadali jsme si jako součást nějakého filmu.
Průvodce dále vysvětloval, že chudí, kteří nemají na zaplacení dřeva za účelem upálení musí být spálení v lacinějším- elektrickém krematoriu, vybudovaným státem.
Vladimír se zajímal o vory s mrtvými, plovoucích po řece, jak to viděl v dokumentech. Existují čtyři výjimky, proč nemůžou být lidé upálení tradičně. Podmínkou je jeden člověk na hranici, vysvětloval průvodce.
Těhotná žena (?) - Dvě duše, takže odložená na vor napospas osudu.
Věří se, že člověk postižen spalničkami, byl potrestán smrtí a tím pádem nemůže být tradičně upálen.
Ten, kdo zemře při nehodě není podle výkladu také přirozená smrt. Podle hinduismu je to potrestání a dotyčný si nehodu zasloužil.
Vrah se svou obětí také nemají právo ukončit životní pouť tradičním žehem.
Bylo to smutné poslouchat.
Tolik lidí jezdí do Indie z celého světa a hledají toho svého guru. Kastování je snad ta největší nespravedlnost, se kterou nesouhlasí mnoho lidí na světě. Narodit se chudý, umřít chudý? Žádnou lepší šanci ten člověk v životě nedostane? To je teda smutné pomyšlení. Vykoupení ho čeká až v příštím životě. To, že je chudý je podle výkladu zase potrestáním - karma.
Svěřila jsem se na téma kastování Cecílii a ta mi velice pěkně odpověděla: "V naši, takzvané kapitalistické demokracii se také kastujeme. Lidé se třídí podle vzdělání, koníčků atd." Měla pravdu, kterou si člověk neuvědomuje.
Další den jsme odletěli do Unescem chráněné oblasti Khajuraho. Malá vesnice je obklopena paláci (Temply) zasvěcených bohům - Shiva, Vishnu a Jain náboženství. Chandela vládci vybudovali kámasútra Temply mezi 900 - 1300 AD. Seskupení 85 Templů patřilo hinduistickému a janskému náboženství. Pouze 25 z nich se dochovalo do současnosti. Sousoší kámasútry zdobí Temply ze všech světových stran a vypráví nám vizuální příběhy z minulosti. Bydleli jsme nedaleko v krásném resortu a užívali si klidu po vzrušivém zážitku z Varanasi. Po zhlédnutí Templů a procházce v zahradách resortu jsme šli do divadla na tradiční představení. Bylo to úžasné, jak mladí urostlí tanečníci, tanečnice a zpěváci měnili ke každému tanci jiné barevné kostýmy. Ten večer jsme nemohli zážitky usnout, a to nás čekal v brzkých ranních hodinách výlet na safari. V šest ráno vyjely dva jeepy a pouze sedm zájemců z naší skupiny se přihlásilo.
V národním parku nedaleko Khajuraho jsme pozorovali opice, laně, supy a pávy. Po dvou hodinách ranní projížďky, která mimo pozorování zvířat zahrnula hluboký kaňon, z něhož máme spoustu fotek, jsme se vrátili na resort. Téhož dne ještě dopoledne jsme odjížděli směrem k Agra vytouženému místu všech turistů světa. Taj Mahal - patří mezi jeden z nejznámějších světových paláců. Stavěný v období od 1631 - 1648 emperorem Šáhem Jahanem ( Mughal emperor) na památku a vzpomínku jeho nejmilovanější manželky Mumtaz Mahal. Zemřela při porodu třináctého dítěte v roce 1631.
Na poloviční cestě do Agry jsme byli zablokováni ze všech stran jinými vozidly a stáli jsme skoro hodinu na jednom místě. Pomocník řidiče (který sedí stále vedle něho) šel investigovat co je příčinou zádrhelu. Zjistil, že závory na železničním přechodu se zasekly a nefungovaly. V takovém mumraji a provozu to byla pěkná nadílka. Chtělo to klídek a hlavně trpělivost. Zmeškali jsme tím pádem oběd. Vishal nám rozdal pečené brambůrky s vodou na zahnání hladu a žízně, s omluvou a přáním, aby vše dobře a včas dopadlo, jinak druhou část odvozu zmeškáme. Expres vlak z hlavního nádraží Shatambdi měl odjezd 18.50 a ve 22.00 měl dorazit do Agry.
Stihli jsme odjezd tak, tak, ale to rozčarování. První třída, byl neuvěřitelně špinavý, smradlavý vagón. Ihned jsme od Vishala dostali pokyn - odmítnout jídlo a pití zahrnuté v ceně. Večeře nás čeká v Agře na hotelu. Bolest břicha a časté návštěvy záchodů jsme rozhodně nechtěli přivolat. Přijali jsme pouze vodu v lahvích a smáli se privilegii první třídy. Neuměli jsme si představit přepravu mimo první třídy. Do Agry vlak přijel se zpožděním ve 23.00. Podívaná při vystoupení vyvolala další stísněný pocit. V mžiku se na nás vrhli žebrající a haldy bezdomovců se tam váleli ve všech nádražních halách. Před nádražím na ulicích spalo na stovky lidí. Žebráci však byli neoblomní i v těchto pozdních hodinách. Utíkali jsme před nimi do přistaveného autobusu. Teprve po zavření dveří jsme od nich měli pokoj. Smutná záležitost a stísňující pocit nesvobody. Připadali jsme si jako hollywoodské hvězdy, které se nemohou volně pohybovat, aniž by je pronásledovali paparazzi. Tu noc jsme spali jako dudci.
Další den nám přálo počasí 27°C a my vyrazili na prohlídku paláce Agra Fort situovaným na západním břehu řeky Yamuna s výhledem na Taj Mahal. Po nádvořích ohromného objektu se hemžilo na tisíce turistů z celého světa. Agra Fort byl vybudován mezi 1565 - 1573 emperorem Akbar a později dostavěn a předělán perským šáhem Jahanem.
Odpoledne jsme na tržnici Sadar Bazaar nakupovali. Nahodila jsem na sebe možná šest šatů, žádné k mé spokojenosti. Buďto byly malé, nebo velké anebo se mi nelíbila barva. Chudák prodávající vytáhl z regálů snad všechny dostupné modely. Kim si jedny z nich vybrala a já se nakonec necítila tak špatně. Na hotelu jsme se všichni sešli na Happy Hour. Smáli jsme se příhodám z lndie, neboť každý z nás zažil, nebo si všiml něčeho, s čím se v životě nikdy nesetkal.
Těšili jsme se na vyvrcholení výletu, zmíněný Taj Mahal. Autobus nás zavezl co nejblíže k paláci, rikšové nás přiblížili více a posléze už pomalými kroky vpřed, vzdát čest vznešenému místu. Tlačilo nás vpřed neuvěřitelně mnoho zvědavců. Dav nás dostrkal k bráně a když jsme prošli měli jsme Taj Mahal jako na dlani. Uprostřed paláce stála hrobka Mumtaz Mahal a hned vedle ve větší velikosti hrobka šáha Jahana. Po zhlédnutí skvostu Indie jsme v cestě pokračovali směrem Ranthambore National Park.Ubytování bylo v krásném resortu nedaleko parku. Další den po odpočinku jsme v ranních hodinách vyhlíželi z jeepu tygra. Jeep zastavil a zřízenec upozornil, že tygr zrovna vyšel z lesa. Obdivovaný tygr se v pomalé chůzi nenechal vyrušovat. Klidně prošel mezi jeepy a k údivu všech přihlížejících se lehkými kroky odporoučel zpět do lesa. Podařilo se nám udělat několik snímků. Mimo tygra všude skákaly opice, pásly se laně, srnci, jeleni (Sambar), běhali divočáci a krásní pávi cosi zobali. Pozorovali jsme ptáky, a hlavně ptáčky King Fisher. Safari trvalo čtyři hodiny. Po obědě nás čekala další projížďka za tygry. Bohužel, žádného jsme to odpoledne nezahlédli. Vymáhali po nás peníze za filmování. Ráno chtěli $18 a odpoledne $12. Měnily se ceny, jak se jim momentálně zachtělo. Spokojili jsme se s foťákem. Ten byl zahrnutý v ceně vstupenky. Po večeři se naše skupina sešla v restauraci na terase resortu. Při vychlazeném pivu jsme se pobavili a zasmáli dalším perličkám. Na druhý den brzy ráno, se opět vyjelo za tygry. Jela nás pouze malá skupinka šesti. Bylo rozumnější odjet pozorovat tato úžasná zvířata než vysedávat tři hodiny před dalším odjezdem na resortu. Terén cesty byl hrozný. V jeepu jsme nadskakovali na tvrdých sedadlech a chichotali se, že s ranní masáží jsme nepočítali. Tygra se nám zase nepodařilo zahlédnout. Záruku tam nikdy nedávají. Museli jsme se spokojit s prvním výletem, kdy se nám ho podařilo dost dlouho sledovat.
Vladimír měl narozeniny a já ho na cestě do Jaipuru pořádně rozladila. Autobus nám zastavil v malém centru, kde si koupil skotské trvanlivé sušenky. Ten co mu je prodal za ně žádal 500 rupies($10). Musí se tu smlouvat, což manžel neudělal. Později se ještě zjistilo, že už jsou skoro rok v prošlé záruční lhůtě. Projevila jsem nespokojenost a tichá cesta až do Jaipuru pomalu utíkala. Dorazili jsme tam kolem páté odpoledne. Ženy projevily zájem nakupovat na tržnici. Město pulsovalo vším možným od všelijakých vozidel, potulných zvířat po žebráky. Vishal z legrace upozornil, že přechody na silnicích jsou pouze dekorace, musíme se pořádně rozhlédnout vlevo, vpravo a rychle utíkat. Rozesmáli jsme se, když nás poučoval, že nejbezpečnější by bylo následovat posvátnou krávu. Tím si život na přechodech zachováme.
Po večeři jako překvapení a pozornost Wendy Wu společnosti následoval dort Vladimírovi k narozeninám. Ten ho potěšil, dokonce se rozpovídal a na příhodu se sušenkami zapomněl. V pokoji ke kávě byly připraveny také sušenky, s prošlou zárukou. Sešly se v odpadkovém koši se skotskými.
Jaipur - růžové město, je nyní hlavním městem státu Rajastan. Všechny staré historické budovy byly natřeny růžovou barvou. Příjemná podívaná a pastva pro oči. Nádherné paláce a zahrady nás neminuly. Nejprve Hawa Mahal (větrný palác) pokračování v Amer Fort. Dále Maharaja's City Palace. Z části Paláce je muzeum a v ostatních částech je rezidence královské rodiny.
Cesta z Jaipuru do Jodhpuru byla zdlouhavá. Už jenom tím terénem. Takzvaná dálnice (Highway) byla samé díry a hrboly, takže plynulá jízda nepřicházela v úvahu. 338 kilometrů jsme zvládli za dlouhých sedm hodin. Jodhpur je druhé největší město v Rajasthanu. Nachází se v regionu Marwar, nedaleko pouště Thar. Budovy byly modře natřené, takže - modré město. Prohlídka pevnosti Mehrangarh nás totálně unavila. Údajně je to nejlépe zachovalá pevnost v Indii. Museli jsme zvládnout mnoho schodů a různých jiných výstupů. Naše skupina prokázala dobrou sportovní kondici. Z jiných zájezdů se lidé po minutách vraceli do autobusů.
Další Umaid Bhawan Palace, je nyní luxusní hotel. V jedné části sídlí maharádža s rodinou. Prošli jsme muzeem, kde nás okouzlila sbírka starých aut veteránů, kolekce maharádži.
Večer nás Vishal pozval do svého pokoje na skleničku indického rumu s colou - Old Monk (starý mnich). Na tácu měl připravené indické kořeněné keksy a brambůrky. Vytasil i indickou whisku, kterou nemohl odmítnout Skot Barry pro porovnání se skotskou. Pochvaloval si jí. Vzápětí jsme měli dobrou náladu a na večeři jsme odcházeli rozjaření. Zpříjemnil nám večer, na který budeme dlouho vzpomínat.
Už jsme zase seděli v autobusu a uháněli do Udaipuru. Další zdlouhavá cesta plná napětí, hluku klaksonů a o překot předjíždějících vozidel. Zastavovali jsme několikrát a když jsme konečně dorazili do hotelu, měli jsme radost, v jakém krásném prostředí se nacházel. Stál majestátně na kopci, obehnán pohořím s výhledem na jezero.
Večeře se odehrála v restauraci na terase, při západu slunce. Velkolepá podívaná, fotografický zážitek číslo 1. Ráno snídaně na terase, při východu slunce a zážitek číslo 2 k nezaplacení. Čekala nás prohlídka Udaipur Palace. Maharádža Udai Singh začal s výstavbou od roku 1725. Vybral si krásné místo s výhledem na jezero Pichola. City Palace je stále domov příbuzných zmíněného maharádži. Podle vyvěšené vlajky je poznat přítomnost domácích. Ohromný soubor jedenácti paláců byla krása, až se tajil dech. Vznešené bohaté ornamenty a malby zdobily každou z přidružených budov. V jednom z paláců měli originální exempláře artifactů. Dvouhodinová prohlídka ve 40 stupňovém horku byla pěkná zabíračka. Po zhlédnutí nás rikšové odvezli k jezeru a odtud loďkou ke třem propojeným ostrůvkům s krásnými zahradami. Napočítali jsme sedm slonů vytesaných z mramoru v životní velikosti. Strážci ostrovů? Vishal se zmínil, že místo je populární svatebních rituálů a že se tam sjíždí lidé z různých koutů Indie. V minulosti se na jednom z ostrůvků konali kremace (chats). Loď zpátky plula kolem bílé budovy Jag Niwas -1734-1751. Dříve to byl letní Palác, dnes velkolepý Hotel, populární k natáčení filmů jako např. James Bond's Octopussy.
Seděli jsme na terase našeho Hotelu a Vishal nás individuálně vyzpovídal. Chtěl zvědět naše zážitky z Indie. Skoro každý z nás sdílel podobný názor. První dva dny jsme se nemohli ze šoku vzpamatovat. Špína, provoz na cestách, díry na silnicích, otravující lidé s prodejem zboží, žebráci, krávy a další toulající se zvířata hrabajících se v odpadcích? Ocitli jsme se na dovolené v jedné z nejdemokratičtějších zemí na světě, tak jaképak rozčarování? Byla to všehochuť, kterou jsme tam zažili. I přes to, že se všem nedaří zrovna nejlépe, jsou ti lidé se svým osudem smířeni. Ta hluboko zakořeněná víra po staletích - Hinduismus k jejich spokojenosti napomáhá. Co nyní k tomu říci? To, co jsme ze začátku odsuzovali nás teď nechává vlažnými. Systém tam pracuje odjakživa, a tak jim ty jejich zvyky necháme bez dalších pomluv. Vishala jsme udivili, neboť nechápal, o jaké špíně je řeč. Od narození se s těmito podmínkami života setkává a není tedy divu, že to, co se nám příčilo on vůbec nevnímá a s ním miliony dalších jeho spoluobčanů. Historické památky a pohostinnost lidí jsme do nebe chválili a tím jsme k jeho spokojenosti ukončili debatu.
Jana Gottwaldová